Tolik zážitků v jednom víkendu! Je to vůbec možné? Fiatář na srazu škodovek? Ale není to vlastně jedno? Škodovka nebo Fiat, to hlavní přece máme společné – posedlost starými automobily.....
Přes Vlasovce jsem se seznámil s hlavním organizátorem celého srazu, Jirkou alias Caimanem. Tak nějak jsme si padli do noty a nakonec z toho bylo pozvání na jejich akci s vozy Škoda, nazvané „Hundertgang“. Naštěstí nebylo třeba pořizovat si kvůli tomu extra vůz, který by zapadl. A tak jsem se stal, tak trochu kukačkou v hnízdě a přijel s vozem Fiat 128 A z roku 1971. Letos je to vůbec můj oblíbený Fiat, jezdí více než svižně a já zamýšlel na sprintu trochu potrápit „škodnou“.....
Páteční program byl jasný, zkrátka: „Přijeď!“
Splněno. Sice trochu později než jsem zamýšlel, ale může za to „zabržděná“ pražská doprava a nákup dílů na Fiata 850. Uznejte sami, výhodnému nákupu se prostě nedá odolat.
Notně zatížený vůz konečně spolu s mou maličkostí přijíždí do Poděbrad. Na fotbalovém hřišti ve Velkém Zboží (což je okrajová část Poděbrad) už je na co koukat.... Škoda 100 (po škodovácky - kilo), Škoda 1000 MB (litr), 110 R (erko), ale i pár starších modelů - Spartak, Octavia, Felicia. Nechyběly samozřejmě typové řady 120 – 130. A dokonce hned dva vozy Škoda 1203, tedy legendární „dvanáctsettroska“.... Připadám si s Fiatem trochu nepatřičně, takže se zaparkuji na kraji, abych moc nevyčníval.
Program a hlavní náplň Hundertgangu zněla: Vánoce. Tudíž taková ta klasika, dárky, stromeček, koledy, vánoční cukroví, kapr a tak..... To by v srpnu věru jeden nečekal. Ovšem dle počasí by to klidně prosinec mohl být. V Praze teplota klesala k deseti stupňům, lilo jako z konve a večer se deštivé počasí přesunulo i do Poděbrad, takže už standardní „vánoce na blátě“.
Vlastně bych měl začít tím, co jsem na srazu dělal jako první, což bylo: najít Vlasovce! Volal už před hodinou z čehož jsem usoudil, že je na místě. Ovšem kde? Ať koukám, jak koukám, nikde nikdo připomínající vlasatého Vlasovce! I když...! Snad, že by ta postava v bílých šatech? Ne! To není možné! Vlasovec v blonďaté paruce v dámských šatech a lodičkách! OH! ANDĚL! Tak to jsem nečekal, Vlasovec s křídly..... Sdělujeme si dojmy, dostává se mi vysvětlení převleku. Jsou přeci vánoce!
Než se stihnu pořádně rozkoukat, už se soutěží. A to v pojídání čokolády na čas. Sice nevím co si pod tím představit, ale na čokoládu se těším. Takže hurá na to! Jen tak stručně přiblížím podmínky soutěže…. Vše je na čas. Navléknout na sebe šálu, lyžařské brýle, kulicha, palčáky a těžký zimní hubertus. V tom pak běžet ke stolku a v těch palčákách jen za pomoci vidličky a nože rozbalit tabulku miniaturní „ledové“ čokolády a sníst ji. Pak ještě běžet zpět a vše ze sebe shodit.... Musím uznat, na rozjezd vcelku zajímavý úkol.
Vzápětí následuje další zajímavost, kterou však leckdo z nás pamatuje z autoškoly. Trenažér zhotovený z částí vozu Škoda 100. A jezdíme na čas! Dokonalé. Nasávám atmosféru srazu a hledám inspiraci pro naše jarní Poděbradské „dovádění“ se stroji italskými.
Jo, a abych nezapomněl, jsou přece ty vánoce! Takže večerní čas vyplňuji vánoční výzdobou vozu. Zdobím interiér světelným řetězem a přes měnič napětí ho rozsvěcím. Nádhera! Doufám, že to někdo ocení.
Jen to lehce vybíjí baterku…Před spaním se ještě snažím zlákat Vlasovce na noční koupel v Labi, ale vytrvalý déšť neslibuje takovou pohodu jakou bychom si představovali. V tom blátě se mi vlastně ani nechce stavět stan, zkusím tedy noc přečkat v autě. Nakonec ta „stodvacetosma“ je přeci prostorná limuzína, takže proč ne? Čas utíká jako splašený, najednou je deset večer, pak jedenáct, půlnoc.... Ti nejvytrvalejší jdou spát až někdy nad ránem. Tedy, já to balím po půlnoci. A ještě dlouho do noci poslouchám ztichlým městem znějící zpěv vánočních koled....
Sobotní ráno! No konečně! Spát v autě zase nebyl tak skvělý nápad, jak se v první chvíli zdálo. Po sklopení sedaček sice vznikla plocha připomínající letiště, ovšem uprostřed tak nějak nešikovně trčel fofrklacek. Budiž. Jenže když už jsem konečně zaujal polohu „medvěd spící zimním spánkem“ a už, už usínal, sedačka se sklopila a já zmizel v propadlu. To se opakovalo ještě podvakrát, než jsem to vzdal, přesunul se na zadní sedák a stočený do klubíčka konečně usnul. Nevím jak je to možné, ale ráno jsem se probudil na zádech s nohama u stropu (což se mi normálně nestává). Nicméně odpočatý jsem byl a záda kupodivu nebolela, takže vlastně pohoda.
A hned po snídani pokračuje další program Hundertgangu. Automobilová orientační soutěž – takzvaná AOS. Rozpravu pobral málokdo, půlka lidí ještě vsedě klimbala, druhá půle tak nějak vstřebávala včerejší alkoholový mejdan. Já patřil k té první půli. Nicméně podařilo se mi vstřebat informaci a to zásadní informaci, že soutěž se jede na tři etapy a podle barev. Je to nutné kvůli exkurzi v pivovaru Nymburk, abychom se do něj nenahrnuli všichni naráz.
Mám modrou barvu. Ale co to sakra znamená? Po urputném vysvětlování natvrdlejším jedincům jsem i já zachytil niť a pochopil, že MODŘÍ pojedou nejprve podle šipkového itineráře etapu Poděbrady – Nymburk, což by mělo být nějakých 30 kilometrů a máme na to 70 minut. Fajn, takže kde mám spolujezdce? Asi jsem ještě nezmínil, že páteční příjezd byl absolvován pouze v osobě mé a mí spolujezdci se měli dostavit v sobotu dopoledne. Záměrně říkám spolujezdci neb situaci jsem chtěl mít pevně v rukou a pojistit se pro případ spolujezdcova selhání. Takže jako první dorazil Karel ve Fiatu 850 kupé, který naštěstí stihl i část rozpravy. Následoval Ivoš ve voze téže typové řady, ovšem v provedení berlina. A třetí spolujezdec – Renata – snad přijede později.
Tak nějak jsme zachytili, že „červení“ startují jako první. Tudíž čekáme. A čekáme. A dostáváme vynadáno, že už máme být dávno na trati.... No nic, to hravě doženeme. Itinerář se zdá být jednoduchý, je klasický, šipkový. Nějaké fotky a testové otázky. Pohoda. Až na těch 8 fotek. No, ani ty otázky se nepodařilo zodpovědět všechny správně. Ech, vlastně ani ten úkol jsme nesplnili. Což o to, vylovit si testovou otázku jsme zvládli celkem rychle, ale odpovědět na ni? Však to byla jediná testová otázka se kterou si nikdo nevěděl rady: „Co se nedělá na škaredou středu?“ A jak to máme asi vědět?
3 objekty z fotek, z celkového počtu 8 jsme prostě nenašli, ampliony ve vesnici špatně spočítali. Alespoň ten čas příjezdu se nám podařilo dodržet....
Nymburk. Pivovar. Plácáme z těsta znak Škodovky na čas. Přenechám to Ivošovi, ať se taky snaží. A jako mistr řemesla, totiž štukatér, to zvládá bravurně, jen mu dochází těsto a znak musí „domodelovat“ z mouky. Ale pořadatelé oceňují kreativitu a originální řešení nám přináší i nějaké pomocné body (však už bylo načase, nechceme skončit někde na chvostu). Následuje exkurze v pivovaru, což je pro mě, jako abstinenta fakt zajímavé. Jediný dojem, který si odnáším, je Ivoš, který si dopřává pivo z měděného mázu. Jo a taky tam bylo buď pekelné vedro a nebo příšerná zima. Asi jsem nevděčný nebo to nějak nedokážu ocenit…
Etapa číslo 2. Jízda pravidelnosti aneb ujet vzdálenost 7, 9 kilometru (což je trasa Nymburk – Poděbrady) rychlostí 47 km/h. Než se stihneme rozkoukat, pořadatelé nás startují a čas běží. Karel naviguje, Ivoš se snaží pomocí nějakého šíleně složitého vzorečku spočítat za jak dlouho máme být v cíli. Když v kalkulačce svého mobilního telefonu marně hledá odmocniny a diferenciální rovnice, dochází mi, že spoléhat na výsledek by bylo krajně nejisté. Ivoš stále ještě počítá a před námi je již cíl. Takže za pomoci prosté úvahy a selského rozumu docházím spolu s Karlem k výsledku těsně okolo 10 minut. Na vteřiny kašleme, ale těch deset minut jízdy splníme. Ve finále bylo uznáno i minut devět nebo jedenáct, prý pro případnou chybu měření...
Dostávám informaci, že dorazil i poslední, třetí, spolujezdec. Karel toho využívá (nebo zneužívá) a opouští pozici navigátora. Vlastně opouští vozidlo vůbec a se slovy: „Já vlastně ještě musím na chalupu.“ mizí v ulicích města.
Startujeme do třetí etapy což je taková itinerářová všehochuť. Část jedeme podle slovní navigace a moc nám to nevychází. První soutěžní otázku míjíme aniž bychom našli odpověď. No nic, otočíme se a pak ji najdeme... Alespoň tedy na náměstí naložím čekající spolujezdkyni Renatu. Postu navigátora se chopí zkušený Ivoš a ze zadních pozic (rozuměj zadního sedadla) mě pěkně komanduje. Vzápětí však nacházíme odpověď na první otázku a Ivoš se uklidňuje. Na chvíli. Zadání prvního úkolu nás mírně mate.... „V této etapě se počítají kulaté zákazové značky, kromě zákazů stání a zastavení, které přímo ovlivňují průjezd jakéhokoliv vozidla na trase dané tímto itinerářem. Počítání končí opětovným dosažením obce „Poděbrady“. Pokud je na jednom sloupu více zákazových značek, počítá se každá zvlášť, stejně tak, pokud je značka zdvojená a umístěná v protějším jízdním pruhu, ovšem čelem k vám. Konce zákazů se nepočítají.“
A tak počítáme a počítáme. Po prvních pár kilometrech jich máme už asi dvacet. Hledáme další odpovědi na otázky a chvílemi jedeme podle mapy, chvílemi podle šipkového itineráře. Pak přichází kritická situace a itinerář zvaný „chlupatá čára“ nebo také „ostnatý drát“. Ajaj, to je náš kámen úrazu. Netušíme jak podle tohoto útvaru jet dále. A zjevně nejsme jediní, okolo nás projíždí stále více tápajících majitelů škodovek. Přijíždíme do další vesnice, ovšem itinerář evidentně nesedí. Po dotazu v místní osvěžovně, kde tu v okolí najdeme netradičně nazvanou hospůdku „NOMINONO“ se nám dostává odpovědi, že o ničem podobném nikdo neslyšel. Bloudíme asi 20 minut a navigátor na otázku: „Jak dál?“ laxně odpovídá: „Vím já?“. To povzbudí, že? Morálně rozložený posádkou, že by snad bylo dobré dojet do cíle včas a že na ten úkol tedy kašleme, se ještě jednou rozhodnu pro průjezd trasy „chlupaté čáry“. A pro jistotu to vezmu od začátku. Kam jsme ještě nejeli...?
A kupodivu, najednou to všechno sedí. Jak je to prosté, stačí jet tam, kam by jste normálně nejeli...
A opravdu, nacházíme i podivuhodnou restauraci „Nominono“ kde se dozvídáme co vlastně toto slovo znamená. Jestli vás to zajímá, tak jsem to už bohužel zapomněl.... Cíl celé této etapy se nachází na lázeňské kolonádě v Poděbradech, kde máme tak hodinovou pauzu. Jo, ještě rychle vyplňujeme krátký vánoční testík, který v tom propleteném itineráři tak nějak zapadl. No, 50 % odpovědí bylo správných. Příště se spolehnu raději na svou intuici než na rady spolujezdců....
Užíváme atmosféru lázeňské kolonády, je čas i na debaty se škodovkáři a společně pak jdeme na oběd, kde se pěkně „rozkecáme“. Málem tak prošvihneme další atrakci, takzvané „Živé obrazy“. Účast sice není zrovna živelná, ale i dvě soutěžní posádky nás pěkně pobaví. Scénka z vánoční reklamy „Zlaté prasátko“ a „Rodinka na výletě“ stála za shlédnutí.
V koloně, spanilou jízdou, míříme k dalšímu programu. Na nedalekém letišti dojde k poměření sil, tedy výkonu a ovladatelnosti vozu spolu se zručností řidiče. Slalom na čas! Jsem zvědav jak si můj Fiat povede vůči konkurenci z tuzemských luhů a hájů, tedy značce Škoda. Již po startu prvního účastníka je zřejmé, že na „pohůdku„ pojede asi málokdo. Řev vytočených motorů a skřípění pneumatik mi jen dává za pravdu. Taková „dvanáctsettroska“ na dvou kolech se nevidí každý den! Mí spolujezdci, sledujíc soutěžní klání a vidíc mou vzrůstající „natěšenost“ zbaběle opouštějí vozidlo. Prý raději dávají přednost bezpečnému odstupu. Těsně před startem dostávám přiděleného spolujezdce, je jím asi tak šestiletý kluk. Ovšem po prvním razantnějším pohybu volantem mizí někde v prostoru u mých nohou a zpět na sedalo se vydrápe (poněkud pobledlý) až po průjezdu cílem.
Další čekání si zpestřujeme průjezdem louže na letištní ploše, a co nás může napadnout než, komu to víc cákne, ten vyhrává.... Ostatní jen vrtí hlavou, prý jsme jako malí kluci. Ivoše to pak přestává bavit a tak odjíždí domů, my se těšíme na vyhlášení výsledků pátečních soutěží.
Dočkáme se až okolo osmé večerní, přičemž se s překvapením dozvídám, že vyhrávám v 3. místo v pátečním pojídání čokolády na čas. A pak…., pak následuje to, co dělá „Štědrý večer“ štědrým večerem, totiž rozdávání dárků přímo pod vánočním stromkem. Každý účastník nějaký ten dárek přivezl, někdo jich vzal i víc, takže z nějakého hodnotného daru se může radovat úplně každý! Vlasovec je z flašky tequily vcelku nadšen, přesto ji vzápětí smění za láhev vína. Počasí ani dnes není žádná sláva, je docela zima, ale neprší. Jsem překvapen počtem hudbymilovných účastníků. Housle, kytary a dokonce basa tvoří pro vánoční koledy výrazný základ. A stejně jako včera, zábava se protahuje až do ranních hodin.
Když už jsem ve voze zvládl jednu noc, proč bych nezvládl i druhou, už jsem věděl co očekávat, takže ta noc vcelku ušla. A v neděli ráno nás opět čekalo nemálo zajímavého. Po snídani vyrazila kolona vozů na již známé, nedaleké letiště. Tentokrát byl na programu sprint na ¼ míle. Soutěžilo se ve dvojicích a většině vlastně šlo jen o to, vyhrát nad soupeřem. I když, nějaký čas nám byl všem naměřen.... A jak si „stodvacetosma“ vedla v soubojích se „škodnou“? V prvním souboji jsem celkem hladce porazil sériové 110 R kupé. V dalším pak ještě snadněji 120 GLS. Pak přišel tuhý boj, kde mě „o prsa“ kleplo vytuněné „erko“. Ta třináctka z Felicie mu jela zatraceně dobře. Ovšem v odvetě jsem mu to vrátil a „o prsa“ klepl já jeho! Jinak už nic zajímavého, z jednoho kila na startu vylétla vrtule chladiče, z pole plného bahna nemohlo vyjet 110 R kupé. Pomocníkům „erko“ následně vylepšilo oděv hnědým odstínem. Pak už nás to trápení motorů a spojek přestalo bavit, Fiat dokázal, že ač je obsahově slabší, přesto v silnější konkurenci bez problémů obstojí a získá si respekt.
Nezbýval než návrat a vyhlášení výsledků. V orientační soutěži jsem si nevedl špatně, celkové sedmé místo z více jak 50 účastníků hodnotím jako velice zajímavé. Michal jehož spolujezdcem byl Vlasovec se pak stal jednoznačným vítězem. Budiž mu to přáno, vítězství je to zasloužené. Ani ve sprintu jsem si nevedl špatně, soupeře jsem našel v podstatě až v kategorii upravené. Ze sériovek mě porazilo o nějakou tu desetinku pouze jedno erko. A i ve speciálech (kde jsem byl jednoznačně nejslabší), pár soupeřů zůstalo za mnou. Musím pochválit stroj, přesto, že jsem mu dával do těla a snažil se pokořit silnější soupeře, dovezl mě domů aniž by jen trochu „zaváhal“.
Caiman a Hundertgang mají můj dík za opravdu nevšední a tak trochu jiný víkend….
