Klecanská veteran rallye
Napsal: neděle 18. červenec. 2010 13:18
Opět lehké zpoždění, ale veřím, že nějaké čtenáře si článeček najde.....
12. června 2010 – XIV. Klecanská veteran rallye
Po 4 letech opět pokouším štěstí na Klecanské veteran rallye, ovšem tentokrát mám jinačí želízko v ohni. S Fiatem 1100 z roku 1939, totiž splňuji požadavky pořadatele a startuji tudíž bez penalizace trestnými body za rok výroby. A to je rozhodně pozitivní, mám našlápnuto na vítězství! A nejen já, se mnou se akce zúčastní ještě další „klubák“ Míra Nosák, ovšem ten jede Pragou Picollo z roku 1938. Posledním ze skupinky našich strojů je Škoda Rapid z roku 1937, jíž řídí Mírův táta Petr. Následuje nás ještě doprovodný vůz, taková „odtahovka“, který řídí Petra s Mirkou, prostě téměř kompletní rodina Nosáků. Nosákovic vozy jsou totiž nevyzkoušené, mají za sebou sotva pár kilometrů a dneska je čeká křest ohněm, doslova. Počasí je předpovídáno letní a teplota okolo 30 stupňů ve stínu, bude na chladící soustavy našich strojů docela nápor.
Oproti tomu, já jsem minulý týden důkladně stroj vyzkoušel na výstavě v Kunratické tvrzi, vím co mě čeká a můžu se tedy směle vydat do Klecan. Ovšem nejprve je třeba naložit mého spolujezdce, testuji novou oběť Renatu. Jsem zvědav zda-li vydrží celý den v předválečném stroji, zvládne navigovat a ještě se úspěšně zhostí nějaké bláznivé soutěže připravené pořadateli.
S Nosáky mám sraz u benzinové pumpy v Praze 7 – Holešovicích a v devět hodin jsem tam jako na koni. Po krátkém čekání se skutečně objevuje mini kolona a můžeme vyrazit do Klecan. Příjemným zjištěním pro mě je, že Fiat docela jede a stále tak ujíždí pomalejším vozům Praga a Škoda. Prostě závodit je třeba vždy a stále..... Ale i když Fiat jede, na startech je slabší, zato když se rozjede je z něj doslova vichřice a uhání i šedesátkou....
Po pár kontrolních zastávkách, kdy zjišťujeme stav chladící kapaliny a zároveň příčinu stále pomaleji jedoucí Škodovky – „zakouslou“ brzdu pravého zadního kola – přijíždíme na klecanské náměstí. Registrace je dílem okamžiku, děvčata doplňují zásoby vody pro žíznivé vozy a Míra se vrhá na opravu brzd. Zkrátka taková ta tradiční účast.....
Na náměstí se mezitím shromažďují desítky automobilů a motocyklů. Na jejich prohlídku máme času opravdu dost neb přestože přejímka je do deseti hodin, startuje se až po poledni. A tak zkoumáme předválečné stroje Aero, Praga, Tatra, Walter, archaicky vyhlížející Ford T nebo hned dva vozy Fiat 1100 s jejichž majiteli se dávám do řeči. Jeden vůz dobře znám a vypadá téměř jako dvojče mého Fiata, včetně dvoubarevného lakování. Druhý by vyžadoval renovaci a doplnění dílů nahrazených neoriginálními, navíc jde o licenční Simcu 8.
Ani poválečných vozů není málo, zaujme sportovní speciál Colani ve stříbrném laku, Fiat 500, VW 1200, Škoda Felicia, Škoda 1201 STW, Buick, Volvo nebo italské bambino Fiat 126.
A pokračuje další program, mimo výstavu automobilů jde o prezentaci historických dětských kočárků, jízdu vysokých kol nebo nějaké cvoky běžících odkudsi kamsi.....
Start, nejprve je potřeba zbavit se těch nejpomalejších, tudíž skupinky sedmi cyklistů. Ovšem není jim co závidět, na historických bicyklech ujet v pekelném žáru třiceti stupňů více než 50 kilometrů, vyžaduje fyzičku i notnou dávku odvahy. A motorky, těch je poněkud více, start našich strojů se tak posouvá až na jednu hodinu po poledni.
Zatímco pořadatel okomentuje mého Fiata, plním první úkol, jímž je zastavení kolem 130 centimetrů od čáry. „Výborně!“ pěje chválu komentátor „Je to přesně 130 centimetrů! Gratuluji!"
Spolu s Nosáky přejíždíme k dalšímu úkolu, zde je to tak trochu o náhodě – vrhcáby – na kostkách musí padnout co největší čísla.
Přískokem vpřed se pohybujeme po trase, navigátorka Renata má spoustu času na zorientování v itineráři, stále totiž hlídáme stav chladící kapaliny. Škodovka má, zdá se, největší problém, je to tak trochu kropící vůz a dva kanystry s vodou budou asi sotva stačit....
Peklo, polední žár leze ke třiceti stupňům a hodinové stání na slunci při čekání na kontrolu nás ubíjí, přesto neztrácíme humor a bavíme společnost. A nač tak dlouho čekáme? Zrcadlové bludiště! Notoricky známý úkol.
Zpestření čekání přichází v podobě exkurze do máslovického muzea másla. Tedy jak v Máslovicích přišli na nápad zrovna muzea másla...? Čekáme nějakou záludnost stran pořadatelů, sledujeme tedy všechno, na co by se podle nás mohli pořadatelé zeptat. Nejen obaly od másla ze všech koutů světa, máselnice, tlouky či tvary forem na máslo, ale třeba i dojivost krav. Samozřejmě otázka se týkala místnosti číslo jedna, s expozicí stovek trpaslíků.....
Popojedem. A už přijíždím k dalším neméně zajímavým úkolům. Složení hlavolamu na čas, což se mi podařilo ani nevím jak. Dále běh na chůdách, vyhecoval jsem Renatu a po jejím vratkém běhu, či spíše chůzi, dostal vynadáno od pořadatelů za nedžentlmenské přenechání tak těžkého úkolu.... Vcelku běžnými úkoly pak byl hod na cíl, drátěné bludiště nebo poznávání všeličeho po hmatu. Velmi zábavným shledávám úkol, přenést co nejvíce víček PET lahví na jedné ruce. Přestože jsem pozoroval taktiku soupeřů, zmohl jsem se na průměrný výsledek. Když už to vypadalo na heroický výkon, vždy jedno víčko odpadlo, čímž narušilo statiku celé stavby a víčka se lavinovitě začala sesouvat. Po půlhodině laškování nás to přestalo bavit.....
Dost dobrým úkolem bylo odměřit délku provazu v palcích, těch 35 palců jsme si po dlouhém počítání ještě dokázali převést na centimetry, ale udělat uzel ve správné vzdálenosti už ne....
Ovšem za naprosto brutální úkol, ve kterém jsem totálně vyhořel, bylo uvazování tkaničky na čas. Ano, úplně obyčejná klička na tkaničce mě zcela rozhodila. Přiznám, že nejsem odborník na kličky, ale uvázat ji na čas jen s pomocí dvou titěrných kleštiček? To už je moc. Co jsem tak vypozoroval, horší čas než já měl jen málokdo.... A to se mě ještě pořadatelům zželelo a poté co jsem si ji třikrát opět rozvázal, mi poradili jak na to.
Dobrá, jsme v cíli. Plníme poslední úkol, testík. Skoro polovinu správných odpovědí považuji za velký úspěch, třeba otázky o trpaslících byly vyloženě podpásové. A správně pojmenovat sedm trpaslíků od Sněhurky se podařilo jen třem (!) posádkám. Bohužel, my jsme to nebyli....
Na náměstí nás přivítali zvědavci z klubu, Vojta s Pavlou a Karel s Dášou, tak přemýšlím zda-li nás chtěli přivítat a povzbudit nebo jen okouknout moji spolujezdkyni
Čas do vyhlášení výsledků si hodláme zpestřit večeří, ta klobása k obědu byla jen chabou náplastí, takže bych rád „důkladně“ povečeřel. Není ještě ani šest a tak máme dostatek času. Volíme zahrádku restaurace poblíž náměstí a objednáváme. Při dobré zábavě čas rychle utíká, ale hlad je stále větší a větší. Sedm a večeře v nedohlednu, omlouvají se, ale prý nestíhají. To je tedy podnik. Hmmm, nedá se nic dělat, odjíždíme o hladu, výsledky prý budou vyhlášeny v nedalekých bývalých kasárnách. Vzápětí se dozvídáme, že pořadatelé to dřív jak v osm nezvládnou....
Nosáci to balí a odjíždějí domů, uklidit auta a tak, prý by to rádi zvládli za světla. Já s Renatou čekáme, nám tma nevadí.... Času je dost a využíváme ho ke střelbě z paintballových zbraní. Na nějaké větší akce nejsme oblečeni, takže zůstáváme u pouhé střelby na cíl, i tak je to velká sranda.
Výsledky jsou až v devět, nic překvapujícího, čekání si pamatuji z i z let minulých. A tak netrpělivě čekáme jak jsme dopadli. Na první soutěž s předválečným Fiatem to nebylo tak špatné – 7. místo. Vím kde byly mezery a co natrénovat, příště to jistě vyjde! Zato Míra nezaváhal a pobral kde co, stal se vítězem kategorie auto a navíc i absolutním vítězem. Cenou kterou jsme mu opravdu záviděli, byla osmidenní plavba po Nilu. Vau! Tomu říkám cena! Míra nás však později vyvádí z omylu, není co závidět, je to předváděcí akce nejmenovaného prodejce nádobí....
No nic, všechno jednou končí, večerní taneční zábava nás příliš neláká, takže jedeme domů. S úklidem vozu do garáže mám do dvou ráno o zábavu postaráno. Vozu budiž přičteno ke cti, že nijaké vážné závady se nekonaly, mimo nějaké to dolévání vody a odpadlého krytu dynama.... To Nosáci dopadli hůře, Škodovka má problémy s vodou a karburací, Praga pro změnu s řazením a spojkou, vozy prý sotva dojely do garáže.... Tudíž Fiatům zdar!
12. června 2010 – XIV. Klecanská veteran rallye
Po 4 letech opět pokouším štěstí na Klecanské veteran rallye, ovšem tentokrát mám jinačí želízko v ohni. S Fiatem 1100 z roku 1939, totiž splňuji požadavky pořadatele a startuji tudíž bez penalizace trestnými body za rok výroby. A to je rozhodně pozitivní, mám našlápnuto na vítězství! A nejen já, se mnou se akce zúčastní ještě další „klubák“ Míra Nosák, ovšem ten jede Pragou Picollo z roku 1938. Posledním ze skupinky našich strojů je Škoda Rapid z roku 1937, jíž řídí Mírův táta Petr. Následuje nás ještě doprovodný vůz, taková „odtahovka“, který řídí Petra s Mirkou, prostě téměř kompletní rodina Nosáků. Nosákovic vozy jsou totiž nevyzkoušené, mají za sebou sotva pár kilometrů a dneska je čeká křest ohněm, doslova. Počasí je předpovídáno letní a teplota okolo 30 stupňů ve stínu, bude na chladící soustavy našich strojů docela nápor.
Oproti tomu, já jsem minulý týden důkladně stroj vyzkoušel na výstavě v Kunratické tvrzi, vím co mě čeká a můžu se tedy směle vydat do Klecan. Ovšem nejprve je třeba naložit mého spolujezdce, testuji novou oběť Renatu. Jsem zvědav zda-li vydrží celý den v předválečném stroji, zvládne navigovat a ještě se úspěšně zhostí nějaké bláznivé soutěže připravené pořadateli.
S Nosáky mám sraz u benzinové pumpy v Praze 7 – Holešovicích a v devět hodin jsem tam jako na koni. Po krátkém čekání se skutečně objevuje mini kolona a můžeme vyrazit do Klecan. Příjemným zjištěním pro mě je, že Fiat docela jede a stále tak ujíždí pomalejším vozům Praga a Škoda. Prostě závodit je třeba vždy a stále..... Ale i když Fiat jede, na startech je slabší, zato když se rozjede je z něj doslova vichřice a uhání i šedesátkou....
Po pár kontrolních zastávkách, kdy zjišťujeme stav chladící kapaliny a zároveň příčinu stále pomaleji jedoucí Škodovky – „zakouslou“ brzdu pravého zadního kola – přijíždíme na klecanské náměstí. Registrace je dílem okamžiku, děvčata doplňují zásoby vody pro žíznivé vozy a Míra se vrhá na opravu brzd. Zkrátka taková ta tradiční účast.....
Na náměstí se mezitím shromažďují desítky automobilů a motocyklů. Na jejich prohlídku máme času opravdu dost neb přestože přejímka je do deseti hodin, startuje se až po poledni. A tak zkoumáme předválečné stroje Aero, Praga, Tatra, Walter, archaicky vyhlížející Ford T nebo hned dva vozy Fiat 1100 s jejichž majiteli se dávám do řeči. Jeden vůz dobře znám a vypadá téměř jako dvojče mého Fiata, včetně dvoubarevného lakování. Druhý by vyžadoval renovaci a doplnění dílů nahrazených neoriginálními, navíc jde o licenční Simcu 8.
Ani poválečných vozů není málo, zaujme sportovní speciál Colani ve stříbrném laku, Fiat 500, VW 1200, Škoda Felicia, Škoda 1201 STW, Buick, Volvo nebo italské bambino Fiat 126.
A pokračuje další program, mimo výstavu automobilů jde o prezentaci historických dětských kočárků, jízdu vysokých kol nebo nějaké cvoky běžících odkudsi kamsi.....
Start, nejprve je potřeba zbavit se těch nejpomalejších, tudíž skupinky sedmi cyklistů. Ovšem není jim co závidět, na historických bicyklech ujet v pekelném žáru třiceti stupňů více než 50 kilometrů, vyžaduje fyzičku i notnou dávku odvahy. A motorky, těch je poněkud více, start našich strojů se tak posouvá až na jednu hodinu po poledni.
Zatímco pořadatel okomentuje mého Fiata, plním první úkol, jímž je zastavení kolem 130 centimetrů od čáry. „Výborně!“ pěje chválu komentátor „Je to přesně 130 centimetrů! Gratuluji!"
Spolu s Nosáky přejíždíme k dalšímu úkolu, zde je to tak trochu o náhodě – vrhcáby – na kostkách musí padnout co největší čísla.
Přískokem vpřed se pohybujeme po trase, navigátorka Renata má spoustu času na zorientování v itineráři, stále totiž hlídáme stav chladící kapaliny. Škodovka má, zdá se, největší problém, je to tak trochu kropící vůz a dva kanystry s vodou budou asi sotva stačit....
Peklo, polední žár leze ke třiceti stupňům a hodinové stání na slunci při čekání na kontrolu nás ubíjí, přesto neztrácíme humor a bavíme společnost. A nač tak dlouho čekáme? Zrcadlové bludiště! Notoricky známý úkol.
Zpestření čekání přichází v podobě exkurze do máslovického muzea másla. Tedy jak v Máslovicích přišli na nápad zrovna muzea másla...? Čekáme nějakou záludnost stran pořadatelů, sledujeme tedy všechno, na co by se podle nás mohli pořadatelé zeptat. Nejen obaly od másla ze všech koutů světa, máselnice, tlouky či tvary forem na máslo, ale třeba i dojivost krav. Samozřejmě otázka se týkala místnosti číslo jedna, s expozicí stovek trpaslíků.....
Popojedem. A už přijíždím k dalším neméně zajímavým úkolům. Složení hlavolamu na čas, což se mi podařilo ani nevím jak. Dále běh na chůdách, vyhecoval jsem Renatu a po jejím vratkém běhu, či spíše chůzi, dostal vynadáno od pořadatelů za nedžentlmenské přenechání tak těžkého úkolu.... Vcelku běžnými úkoly pak byl hod na cíl, drátěné bludiště nebo poznávání všeličeho po hmatu. Velmi zábavným shledávám úkol, přenést co nejvíce víček PET lahví na jedné ruce. Přestože jsem pozoroval taktiku soupeřů, zmohl jsem se na průměrný výsledek. Když už to vypadalo na heroický výkon, vždy jedno víčko odpadlo, čímž narušilo statiku celé stavby a víčka se lavinovitě začala sesouvat. Po půlhodině laškování nás to přestalo bavit.....
Dost dobrým úkolem bylo odměřit délku provazu v palcích, těch 35 palců jsme si po dlouhém počítání ještě dokázali převést na centimetry, ale udělat uzel ve správné vzdálenosti už ne....
Ovšem za naprosto brutální úkol, ve kterém jsem totálně vyhořel, bylo uvazování tkaničky na čas. Ano, úplně obyčejná klička na tkaničce mě zcela rozhodila. Přiznám, že nejsem odborník na kličky, ale uvázat ji na čas jen s pomocí dvou titěrných kleštiček? To už je moc. Co jsem tak vypozoroval, horší čas než já měl jen málokdo.... A to se mě ještě pořadatelům zželelo a poté co jsem si ji třikrát opět rozvázal, mi poradili jak na to.
Dobrá, jsme v cíli. Plníme poslední úkol, testík. Skoro polovinu správných odpovědí považuji za velký úspěch, třeba otázky o trpaslících byly vyloženě podpásové. A správně pojmenovat sedm trpaslíků od Sněhurky se podařilo jen třem (!) posádkám. Bohužel, my jsme to nebyli....
Na náměstí nás přivítali zvědavci z klubu, Vojta s Pavlou a Karel s Dášou, tak přemýšlím zda-li nás chtěli přivítat a povzbudit nebo jen okouknout moji spolujezdkyni
Čas do vyhlášení výsledků si hodláme zpestřit večeří, ta klobása k obědu byla jen chabou náplastí, takže bych rád „důkladně“ povečeřel. Není ještě ani šest a tak máme dostatek času. Volíme zahrádku restaurace poblíž náměstí a objednáváme. Při dobré zábavě čas rychle utíká, ale hlad je stále větší a větší. Sedm a večeře v nedohlednu, omlouvají se, ale prý nestíhají. To je tedy podnik. Hmmm, nedá se nic dělat, odjíždíme o hladu, výsledky prý budou vyhlášeny v nedalekých bývalých kasárnách. Vzápětí se dozvídáme, že pořadatelé to dřív jak v osm nezvládnou....
Nosáci to balí a odjíždějí domů, uklidit auta a tak, prý by to rádi zvládli za světla. Já s Renatou čekáme, nám tma nevadí.... Času je dost a využíváme ho ke střelbě z paintballových zbraní. Na nějaké větší akce nejsme oblečeni, takže zůstáváme u pouhé střelby na cíl, i tak je to velká sranda.
Výsledky jsou až v devět, nic překvapujícího, čekání si pamatuji z i z let minulých. A tak netrpělivě čekáme jak jsme dopadli. Na první soutěž s předválečným Fiatem to nebylo tak špatné – 7. místo. Vím kde byly mezery a co natrénovat, příště to jistě vyjde! Zato Míra nezaváhal a pobral kde co, stal se vítězem kategorie auto a navíc i absolutním vítězem. Cenou kterou jsme mu opravdu záviděli, byla osmidenní plavba po Nilu. Vau! Tomu říkám cena! Míra nás však později vyvádí z omylu, není co závidět, je to předváděcí akce nejmenovaného prodejce nádobí....
No nic, všechno jednou končí, večerní taneční zábava nás příliš neláká, takže jedeme domů. S úklidem vozu do garáže mám do dvou ráno o zábavu postaráno. Vozu budiž přičteno ke cti, že nijaké vážné závady se nekonaly, mimo nějaké to dolévání vody a odpadlého krytu dynama.... To Nosáci dopadli hůře, Škodovka má problémy s vodou a karburací, Praga pro změnu s řazením a spojkou, vozy prý sotva dojely do garáže.... Tudíž Fiatům zdar!