Fiat Car Classic

Díky tomu že pořadatelé letošního Kokořínska posunuli uzávěrku přihlášek na zítra jsem se dnes stihnul ještě přihlásit. Už se s Petrem těšíme

Jestli vyjde předpověď a vydrží současné počasí, bude letošní ročník opravdu zimní... těžce zimní
Dnes v Odolce čistých 6cm, na Kokořínsku dost možná víc

Kokořín 8 cm, - 9 stupňů a má to vydržet.... a připadnout... bude sranda.

Držím palce ,připadlo,takže už to může být 15 a více čísel sněhu a to bude nářez.Chtělo by to pneu s hřebama

Tak jsme se tam byli s Julčou podívat. Pěkná skvadra auta ve sportovním a na tom sněhu si to pěkně užívali.
Naše posádky se zatím drží bez technických problémů. Všichni byli plní dojmů, tak se můžeme těšit na zajímavé
zážitky.
Zdar.

No, užili a hlavně přežili...
Musím říct, že páteční etapu jsem musel po příjezdu zazdít přičiněním pana Bechera a asi mi přibyly nějaké další šedivé vlasy.
Hned v prvním měřeném úseku jsme se nechali hloupě vypéct na chytáku a pak už to nešlo dohnat.
Zmrzlý jsem jak paprika, ale byla to nádherná technická soutěž. Rychlostní průměr byl ovšem vzhledem k povrchu nastavený zrovna tak na to, aby jel člověk bezpečně, pokud jel zároveň naprosto bezchybně. Stačilo jedno špatné odbočení, představující zdržení čtyř až pěti minut a s bezpečností to rázem nemělo mnoho společného, nechtěl-li člověk přijet pozdě. A my jsme v první etapě nabrali zdržení 15 minut...

No, výsledek mohl být lepší, i když ze tří zúčastněných klubových posádek jsme na tom opět byli nejlépe. Opět víme přesně, kde jsme chybovali, na rozdíl od Míry, který kvůli těm pátečním devíti minutám rozdílu na měřených úsecích skoro nespal a mluvil o tom ještě celou sobotu...

Fotky mám, nějaká akční videa taky... tak třeba až to proberu

Moc se nám to s Petrem líbilo, vše jsme si vychutnali, zvěř na silnici, hodiny do příkopu, prújezdy polem, pomoc v nouzi kolegům, postup v průběžných výsledkách i před Ondry, následující propad díky píchlému zadnímu kolu necelý kilometr před koncem měřeného úseku, posezení s kamarády, prostě paráda. Najeli jsme za dva dny téměř 800km s drobnými problémy (sobotní ranní startování přes kabely díky dobíjecímu relátku, zhsínající osvětlení přístrojů, proklaté píchlé kolo), příště pojedeme zase.

Jo, bylo to náročné. Místy pěkně adrenalinové, hlavně v noci, kdy jsme vlastně ani nevěděli po čem jedeme. Když jsme přejeli fotobuňku a smykem se k ní vraceli, došlo nám, že asi končí sranda, protože na silnici byl všude led. Nicméně byla to povedená taškařice a doufám, že příští rok bude sněhu ještě o trochu více...

Povedený byl i návrat domů, kdy jsme si s Mírou dali krásný sprint po magistrále okolo I. P .Pavlova, startoval nás semafor a o překvapené diváky nebyla nouze...

Pořadatelé zveřejnili propozice ke Kokořínsku 2014.
http://www.askpraha.cz/articles/histori ... nsko-2014/
Budou tam nějaké drobné změny. Start se přesouvá z Lobče do Mšena. Termín 14. - 15. února 2014.

Přejeme účastníkům historic rallye Kokořínsko, bezpečnou a příjemnou automobilovou soutěž! Fan klub FIAT Tábor

Tak nakonec v nebývale silné konkurenci 40 posádek jsme skončili 7.
Zároveň jsme byli jediní, kdo zastupoval klub...

Páteční etapu jsme zakončili velmi dobře, okupovali jsme 5. místo. Na sobotní dopolední část si pořadatelé připravili novinku, konec první časovky byl zároveň začátkem druhé časovky, což už chtělo dvoje pořádné stopky, s čímž jsem nepočítal a s jedněmi stopkami jsem v rychlosti udělal někde menší přepočetní chybu. Nicméně budiž mi polehčující okolností, že když tak koukám na konečné výsledky, tak i kdybych ji neudělal, k lepšímu umístění by nám to stejně nepomohlo. Zatím nejsme tak dobří, abychom jezdili na rozdíl desetiny vteřiny
Co vidím jako jednoznačně pozitivní, navigace byla na jedničku (se musím pochválit ) a všechno jsme s rezervou stíhali.

Do příštího podniku věřím, že Kronikář něco udělá s motorem 128, aby to nechcípalo na každé křižovatce a aby nás nemuseli roztlačovat pořadatelé kousek před koncem časovky

Tak gratulace, ale vůbec nejste hodnoceni ve druhé etapě nebo koukám špatně?

No, právě. Má to dvě stránky a my jsme až na začátku té druhé

Nu, ano. Fiat 128 má ještě nějaké mušky. Nicméně celkově musím vozidlo pochválit, až na to občasné zdechnutí, šlapal jak hodinky.
Letos byla konkurence opravdu veliká, počet posádek překročil hranici 40 vozů, což se povedlo vůbec poprvé.
Když tak koukám na výsledkové listiny z předchozích ročníků, vlatně jsme na tom s body i umístěním podobně jako v roce 2011.
To loni bychom s těmito body hravě zvítězili. Asi to bude o sněhu a náročnosti trasy, která byla letos, až na pár chytáků celkem pohodová. I když o zážitky samozřejmě nebyla nouze. Kapitolou samo o sobě je jenom pokus o páteční ubytování...

Super fotky na http://www.askpraha.cz/ ovšem ten fotograf Ondřej Kroutil z AMS Classic mi nesedí. Možná Auto Motor Specialita Classic bych bral, když ne z FCC.

Tak já bych řekl, že mají jednu podstatnou vadu - vůbec tam nejsme
Asi jsme byli moc nudnííí neboco

Jo. To, že byli na listině přihlášených dva Ondřejové Kroutilové, nás celkem pobavilo a Kronikář se těšil, až se seznámí, ale nakonec nič. Jmenovec nestartoval, ale jak vidno, fotil...

Tak to je bomba!

Historic Kokořínsko již 6. - 7. 2. 2015 !!

Gratulace, super výsledek !!!

Historic Kokořínsko 2015 klávesnicí navigátora
aneb úspěch draze zaplacený

1. dějství

Naše účast na dalším ročníku kokořínské rallye byla jasnou věcí. Máme za sebou 5., 4., 12. a 7. místo (v tomto pořadí), tak proč letos nezamířit zase někam výš?
Meteoši dokonce hlásají, že by pátek měl být prvním mrazivým dnem a vzhledem k tomu, že leckde taky nasněžilo, mohla by ta soutěž mít skutečně zimní charakter…

S Kronikářem jsem domluven tak, že se sejdeme ve Mšeně v kempu u přejímky. Ta je do čtyř, ale to má zařídit Kronikář, a tak mám relativně čas. Cestou proto ještě zajíždím k Rendovi do Záboří, abych mu něco vrátil. Asi půl kilometru od něj mi Ondřej volá s dotazem, kdy přijedu do Mšena. Nemusím být Sibylla, abych pochopil, proč se ptá. Říká, že má jako vždy zpoždění a dorazí tam tak nejdřív za půl hodiny. Hm. Čtyři budou hned, a tak u Rendy rychle vyřídím, co je potřeba a spěchám na přejímku.

Když nás ve čtvrt na pět přihlašuju, nejsme ještě poslední opozdilci. Ondřej pak přijíždí během deseti minut. Prohlížíme startovní pole. Kromě mnoha známých vozů a známých tváří se objevuje i něco nového. Třeba obrovitý Jeep Cherokee, Renault 12TS anebo nádherný Saab 93. Ale nepřekvapivě převládá značka Škoda. Z italských strojů se kromě naší F128 účastní už jen Alfa Romeo Spider a Lancia Beta Monte Carlo. Slabé zastoupení.

Start do první etapy je lehce opožděn, ale nijak to nevadí, aspoň budou všichni na trati už za tmy. Bohužel se ukazuje, že na kondici osmy se toho od loňského roku zase tolik nezměnilo, a tak ji hned na úvod roztlačuju. Odstartováni jsme po šesté hodině. S číslem 24 jedeme blízko chvostu startovního pole. Itinerář nás vede přímou cestou do Dubé, kde je start první časovky. Bez problému. Až na to, že po odjezdu z místa postrádám rukavice. No, teď není čas, třeba někam zapadly…

Ze silnice třetí třídy uhýbáme na Horky, což je něco ještě horšího, než čtvrtá cenová. Upozorňuju Kronikáře na to, že při výběru trasy pro naši podzimní jízdu jsem tady taky byl, ale odmítl jsem tudy naše účastníky táhnout, abych nebyl vykostěn zaživa a navíc se mi právě tady roztrhl silentblok horního uložení tlumiče na Unu. Kronikář má nejdřív pocit, že přeháním, ale při výjezdu z Horek uznává, že jsem udělal moc dobře.

Zpátky do Dubé, esíčko okolo benzinky mě trochu zmate, malou nenápadnou odbočku napoprvé přehlídnu. Pak zase kus polní cesty, několik obcí a cíl časovky je v Tuhani. Je fikaně „ukrytý“, ale to nás nemůže rozhodit.

Zásek přichází o chvíli později v Sukoradech. Máme tu uhnout z hlavní doleva a pak teprve po dvou kilometrech přijet na téčko. Jsou tu ale dvě stejné odbočky kousek od sebe a ani jedna nepokračuje sjízdnou cestou. Trochu mě mrzí, že na osmě pořád není aspoň stometrovník, aby se člověk chytil líp, ale problém s tím má evidentně mnohem více posádek. Podle zběsilého ježdění okolo bych dokonce řekl, že skoro všechny.
Kronikář navrhuje jet ještě dál, ale to vetuju. Jedna z těch dvou to být prostě musí. Ta druhá se jeví úplně špatná, vracíme se tedy do první, ale ani tady to nevypadá dobře. To už na nás mává domorodec, který u cesty za svitu baterky opravuje Felicii. Musí být z tolika aut v pomykově. Říká nám, že jedeme špatně, tam dál je jen pole. Tak se ho ptám, jestli tu není nějaká jiná lokální cesta na Strachaly?
„To jo, ale to se musíte tady 50 metrů vrátit a uhnout doprava.“
Super.
Pěkná vypečenina, tohle je jeden z mála úseků, který tady ještě neznám. A zdrželi jsme se na něm dost. Ale zároveň myslím, že v itineráři něco chybělo, abych jej považoval za úplně košer…
Rychle vpřed, ale pozor na náledí. Začíná to být nebezpečné. Dojíždíme posádku Lancie Bety, tlačíme ji před sebou a společně uháníme do Bylochova. S Lancií to chvílemi pěkně smýká. V Bylochově se cesta zdánlivě rozdvojuje a než stihnu Kronikáře upozornit, následuje Lancii k někomu do dvora. Brzdy, otočit a šup vedle. Dostáváme se tím před soupeře. Cesta, spíš stezka, je samý led, musíme jet veeelmi pomaluuu, což se teď ale vůbec nehodí.

Konečně na hlavní a honem zpátky do Dubé. Teď před sebou honíme Audi Coupé. Taky má docela naspěch, ale chvílemi nás i tak zdržuje. Kronikář medituje nad tím, jak to, že je před námi, když má startovní číslo 1. Nevím, a není to náš problém. V časovce si hned běžím nechat zapsat čas. Výsledkem jsou 4 minuty ztráta. Ech. Aleš Urban z Audiny hlásí, že tu měl být už tak před hodinou.

Konečně je minuta času na rukavice. Nemusím hledat dlouho. Leží obě na silnici přesně v místě, kde jsem při první časovce vystupoval. No, ideální.
Ondřej přemýšlí, jak moc nám ty 4 minuty uškodí. Prorokuju mu, že s těmi 4 minutami na tom budeme ještě velmi dobře. Budoucnost mi dá za pravdu.

Nový start, takže záhy podruhé Horkama nahoru. Esíčko u benzinky už je známé, takže musíme trochu zpomalit, ale do cíle časovky se v pohodě srovnáme a výsledný rozdíl vidím na obligátní vteřinu.

Nyní přes Zakšín na I/9, ale neužíváme si jí dlouho – odbočujeme na Osinalice. Cesta stoupá, leží na ní uježděný sníh a pěkně to klouže. Předjíždíme Alfu Romeo a v půli kopce potkáváme Saaba 900 v protisměru a čumákem dolů. Co tam dělá?! Ale zastavovat nebudeme, těžko bychom se rozjížděli.
Ještě jedno klasicky umístěné kontrolní stanoviště na nás čeká v Kokoříně, ale pak už bez zvláštních událostí dojíždíme do cíle. V kempu jsme něco po deváté hodině a hned se vrháme do lokálu na večeři.

Přisedáme k posádce Fordu Granady. Jak brzy pochopím, tvoří ji členové redakce Auto Motor Sport Classic, což znamená, že se u jednoho stolu sešli dva Ondrové Kroutilové. To už není normální, a tak si oproti původní úvaze dávám pivo. Až budu vidět dvojitě, tak stejně nikdo nepozná, s kolika Kroutilama mluvím…

Pořadatelé s Alešem Hodoušem v čele pak pouštějí mezi lid výsledky první etapy. Jsme na pátém místě a ty čtyři minuty ztráty opravdu nejsou tak špatné. Bez penalizace jsou jen tři posádky. Přidává se k nim později ještě Granada, které je odpuštěno zpoždění kvůli pomoci posádce Lancie Bety, která pár set metrů poté, co jsme se před ni dostali, vyjela z trati a nabourala vůz. Dodatečná rošáda nás posune na 7. místo.
Zároveň poznáváme, že žlutá stodvacítka, která startovala před námi, bude naším velkým soupeřem.

Okolo půlnoci už jsem nějaký mrtvější, a tak se jdu zvodorovnit. Kronikář zůstává a účastní se debat. Ubytování máme ve vedlejší budově a oproti očekávání je tam tak přetopeno, že se na pokoji skoro nedá dýchat. Dlouho se převaluju, pak srážím teplotu mrazivým vzduchem zvenčí a teprve okolo druhé ráno konečně zaberu…

Konec 1. dějství

to be continued...

2. dějství

Příchod Kronikáře matně vnímám, spánek není hluboký. Když se pak před sedmou ráno probouzím, necítím se úplně dobře a trochu mě bolí v krku. Sprcha, pak budím Ondřeje. Moc se mu nechce vstávat, prý seděli v lokále nejmíň do tří ráno.

Jdeme na snídani. Nemám nejdřív na nic chuť, dávám si jen dvojitý čaj, ale pak nakonec i tu housku se šunkou. Venku začíná startování a rozehřívání strojů. Moje Lancie hlásí -7°C, ale pocitově je ten mráz snad ještě větší. Osma je mrtvá, nejde ji natočit. Spolu s několika dobrodinci ji zkoušíme chvíli tlačit sem tam, ale nemá to význam. Ke všemu zjišťuju, že sotva lapám po dechu a klepou se mi kolena. To není dobrý. Osmu nakonec roztahuje na laně trabant. Granada taky měla potíže se startem, ale nakonec blafla bez cizí pomoci.

Opět lehké zpoždění, startuje se až po deváté hodině. Itinerář nás vede oklikou přes Tajnou do Lobče. Zde je samokontrola s lakonickou otázkou „komu je věnován?“
Kdo? Co?? Je tu muzeum a je tu pomník. Píšu oboje, ale odhadujeme, že bude správně spíš ten pomník. Pak přímou cestou do Žďáru a pár set metrů za ním přijíždíme do první časovky.

Zde dostáváme obálku jako nápovědu, za její použití nás však čekají trestné body. Víc mě zajímají prázdná políčka, která mám v itineráři. Kluci z časovky na to koukají, nejsou si jistí, ale nakonec se shodují v tom, že jde jen o tiskové chyby. No, snad tam nic nechybí…

Startujeme, cesta nás vede do Kruhu a projíždíme jím po vedlejší cestě stejně, jako jsem táhl já naše účastníky při podzimním orienťáku, jen zezdola nahoru. Pěkně to klouže. Odsud dál k Housce a tady se Kronikář zasekává. Jel by možná rovně, ale tam značka jasně hlásá, že je slepá cesta. Jednoznačně musíme uhnout doprava. Počínáme klesat a přijíždíme k Simce, jejíž posádka si ověřuje sjízdnost úseku. No, je to kousek o hubu, ale pomalu a opatrně to jde.

Trochu jsme se zdrželi, takže v rámci možností musíme přidat. Konec měřeného úseku je ve Ždírci a nepředstavuje žádný problém. Jedeme dál do Dubé, odtud nás trasa vede na Vrchovany. Stíháme žlutou stodvacítku. Řídí ji starší pán, ale má ji fakt v paži. Itinerář nás znova táhne přes Horky, ale tentokrát seshora dolů. Posádka stodvacítky na to není připravená, jede dál rovně, a tak se elegantně dostáváme před ni. Objevuje se před námi pro změnu saabík 93. Mám pocit, že jsme v lehkém časovém skluzu a měli bychom přidat. To už je za námi zase žlutá stodváca a oba nás předjíždí. Vyrážíme za ní.

V Tachově budeme odbočovat doprava a Kronikáře na to připravuju. Na povel pak prudce brzdí a opouští přímý směr, zatímco oba naši soupeři se nechytají a pokračují rovně. Tak, to bychom měli Za Tachovem přichází samokontrola. Co se koná…? No jasně, rytířské slavnosti. Hurá pryč. Projíždíme okolo Ždírce a budeme uhýbat vpravo. Jsou tu dvě odbočky, bude to ta druhá. Pořadatelé už ji v minulosti taky využili k focení posádek, tentokrát tam ale nikdo není.

Přes Žďár se dostáváme k časovce a ukazuje se, že máme skoro 4 minuty čas. Příjemné. Hlásíme se na čas a odevzdávám obálku, nebyla potřeba.

Vyjíždíme do druhé časovky. V klesání pod Houskou nalezneme mimo trať posádku Saabu 900 na letních pneumatikách (!), ale jsou na tak blbém místě, že bychom je z toho nedokázali vytáhnout. Pro Prahu možná dobrý, ale vydat se s tím sem na venkov už byl asi trošku nerozum. Musíme trochu zpomalit, abychom srovnali čas a do cíle časovky přijíždíme opět zhruba s vteřinovou tolerancí.

Teď zase budeme mít napilno, abychom stihli termín do cíle 2. etapy, ale itinerář nás vede po cestách, kde se přes vrstvu ledu moc rychle jet nedá. Špatné. Po klouzavé spojnici odnikud nikam přijíždíme k hlavní cestě, Kronikář brzdí, ale zastavujeme se až vprostřed křižovatky. Ještě, že nic nejelo. Pak kus rychle do Březovice a odsud nebezpečným lesním úsekem do Doubravice. Zase zdržení. Pak Skramouš a úprkem do Mšena. Stíhají nás Bryknaři s tisícovkou, ti už tam asi měli být. Kronikář vytáčí osmu do nepříčetna a příjezd na náměstí ve Mšeně stíháme akorát – s rezervou půl minuty.

Napětí opadá a já si okamžitě uvědomuju, že mnou dost třepe zima. Špatné, špatné. Oběd je ve známé restauraci U Zlatého lva. Dávám si čaj, ale ten už nic nezachrání. Cítím se stále hůř.
Po jídle jedeme doplnit palivo, pak se vracíme na náměstí. Svítí sluníčko, a tak zůstávám ve voze a zavírám oči. Přestávám vnímat okolní šum. Jen takhle mě ještě nic nebolí a necítím se tak mizerně.

Kronikář přináší odněkud výsledky druhé etapy a moc se na ně netváří. No a co? Ve druhé etapě jsme skončili druzí, to se mi zdá vynikající. Nelíbí se mu 100 bodů penalizace za nedodržení rychlostního průměru – znamená to minutu odchylky. Jen minutu?! Myslím, že v určitých chvílích mohlo být ještě hůř.
Ptá se, jak vidím odpolední etapu. Je sice zrovna nejdelší, má přes 110 km, ale nějak to zvládnu. Myslím, že tu partii máme dost dobře rozehranou na to, abych to teď vzdal…

Konec 2. dějství

to be continued one more time...

Úplně jsem se z toho čtení zapotil, jak jsem to prožíval. Čekám jak to dopadne...

3. dějství

Z náměstí se startuje opět podle čísel. Trasa nás vede tradičně pěknou krajinou přes Choroušky, pak uhýbáme prudce vpravo a přes Velký Újezd se napojujeme na II/273 do Mělníka. Opouštíme ji ale vzápětí v Nebuželích. Dál jedeme podél potoku Pšovka, okolo kokořínského hradu nahoru do Kokořína a nějaké dva kilometry za obcí směrem na Březinku přijíždíme do první časovky. S rezervou.

Po započetí měřeného úseku zjišťuju, že příští událost je v itineráři neobvykle až po 11 kilometrech, a tak přes Březinku, Šemanovice a Sitné přijíždíme do Horní Zimoře. Odsud pokračujeme na Chodeč a pak bychom měli z hlavní uhnout doleva. Z vhodné odbočky však před nás vjíždí žlutá stodvacítka. Tak že by to nebylo ono? Pokračujeme dál a záhy přijíždíme ke křižovatce, která nikterak nesouhlasí s itinerářem, což mi ale nevadí k tomu, abych bez větších potíží určil náš příští směr. Začínám to celé vnímat tak nějak vzdáleně. Teprve na příští křižovatce, která nesedí o nic líp, se zaseknu. Po chvíli úvah se shodujeme, že bychom se asi měli vrátit k té odbočce, ze které vyjela ta stodvacítka.

Kupodivu to sedí a příští odbočka také. A hned za ní číhá na čekané Aleš Hodouš. Vida. Trochu jsme se zdrželi, ale mozek namáhavě vypočítává, že je to vlastně dobře. Jsme tady tak na horní hranici správného času.

Míříme do Vysoké a kolem benzinky zase zpátky do Strážnice. Pochopil jsem, že nás tady takhle Aleš motá záměrně. Zase pěkná vypečenina!
Strážnici opouštíme směrem na Mělník, ale stáčíme se do Střednice, znova kolem číhajícího Aleše do Vysoké a teď už konečně pryč. Uf. Trochu mi to zamotalo šišku.
Dál už jedeme jenom přes Bosyni a Janovu Ves do Kokořína, kde je cíl. Přejíždíme na náměstí a parkujeme, měla by tady být 20 minut pauza. Uvažuju, jestli si nezajít na čaj, ale nechce se mi vůbec ven. Nejraději bych si lehl.

Kronikář mě vytrhává z letargie a ptá se, kdy máme být v časovce. Asi za 20 minut, proč? No abychom to neprošvihli. Aha… Tak v kolik? Nevím. Tak se podívej…
Hrabu se pomalu v papírech. 15:19. No to abychom za chvíli vyjeli! No… tak jo…
Nějak mi to začíná být jedno.

V časovce jsme v patřičném čase, takže všechno v pořádku. Motanici kolem Strážnice už teď známe, takže zbývá zase jen zpomalit. Blízko bývalého Alešova stanoviště se srocují posádky, čekající na svůj průjezdní čas, ale teď už tam pochopitelně nikdo nečíhá.
A pak zase Vysoká, Bosyně, okolo památné Lípy a cíl v Kokoříně. Možná je Kronikář o něco rychlejší, možná jsem se upočítal, ale vychází mi rozdíl 2 sekund. Už je to fuk…

Jedeme dál, okolo kokořínského hradu dolů a pak podél Pšovky do Ráje. Jel bych už do Mšena, ale musíme ještě oklikou přes Brusné, Libovice a Nosálov do Lobče a odsud dál klikatě do Doubravice, pak Trnová, Kluky a Vrátno. Už jenom mechanicky hlásím, kolik nám zbývá kilometrů a kolik na to máme minut. Vypadá to, že jsme spíš mírně ve skluzu.

Ještě jedno zdržení – trasa uhýbá na Stránku. Aleš Hodouš tu má ještě jednu průjezdní kontrolu. A hned za ním stojí posádka s Granadou a stopují nás. Pánové hlásí, že tak trochu vaří a nemají vodu. Nemáme moc času, a tak Ondřej jen vyhraboší zbytek svojí minerálky a hned za řevu vytáčeného motoru odjíždíme.

Ze Stránky konečně do Mšena, ale pozor, ještě jedna komplikace – za rozkopanou a zřejmě likvidovanou železniční tratí musíme uhnout doleva k benzince. Očekávám tady poslední průjezdní kontrolu, ale nic tu není. Teď tedy můžeme dojet do kempu. V cíli jsme kupodivu s tříminutovým předstihem.
Hned si beru věci a spěšně se loučím – už mi fakt třeští hlava a celkově se cítím natolik mizerně, že nemám nejmenší náladu zůstávat ještě na vyhlášení. Vsedám do svého vozu a uháním… Na tak praseckou jízdu skutečně nejsem hrdý, ale touha po posteli už byla tak silná, že jsem hodlal zkrátit tu dobu, co to jen půjde.

Doma jsem něco po půl šesté. Balím se do dvou svetrů a vesty, padám do postele, vypínám telefon a pak i sebe. Teprve v neděli odpoledne se tak dozvídám, že jsme ve třetí etapě skončili třetí a v celkovém součtu jsme vybojovali 2. místo. Hysterický úspěch a já si ho zrovna moc neužil…

…a mělo být hůř. Ač se mi v neděli po 14 hodinách spánku zdálo, že je mi lépe, postupně se mi zase přitížilo a Coldrex, který mi jindy rychle zabíral, teď vůbec neúčinkoval. A protože ani do pondělí horečky nepřešly, navštívil jsem svého ošetřujícího zvěrolékaře. A ten byl nekompromisní: angína a 10 dnů doma s antibiotiky. Tak.

Horečky povolily v úterý a teď už je mi podstatně lépe… ale ty první tři dny byly drsné.

Nicméně co se soutěže samotné týče, Aleš Hodouš a jeho team opět dokázali, že umějí připravit velmi kvalitní podnik. Letos mi přišel nejobtížnější ze všech absolvovaných ročníků a má na tom nepochybně zásluhu velmi mizerný povrch cest na části trasy v kombinaci s klimatickými podmínkami. Bohužel se stává skutečností, že na celém Kokořínsku, které mám pro jeho úžasnou přírodu velice rád, jsou silnice rok od roku zoufalejší.

Letošní umístění pro nás zároveň představuje dobrou motivaci pro účast v některém z dalších z celkových 4 podniků seriálu. Inu uvidíme…

Konec 3. dějství

Ještě nějaké ilustrace