7. – 9. srpen 2009 – 10. ročník F 600 & 500 Action
Stejně jako jsou jubilejní naše akce v Poděbradech a Praze, tak i F 600club pořádal letos kulatý, 10. ročník F 600&500 action. Samozřejmě na něm nemůžeme chybět.
Tradiční zahájení v pátek v šest hodin odpoledne jako každoročně nestíhám. Možná to znáte, než se vypravíte z práce, než dojedete do garáže, než vyzvednete auto a přeházíte věci. Pak dopravní kolaps v Praze, což je standardní situace. A sraz v šest hodin odpoledne na dálnici u Mladé Boleslavi je v tu chvíli nesmysl. V šest teprve vyjíždím z garáže v Černošicích. Beruška (Fiat 600 D) jsa plně vytížena bagáží snaživě uhání vstříc rychlostní komunikaci R 10 směr Mladá Boleslav. Aby Divoš s Kačkou nemuseli dlouho čekat, hrnu se rychlostí více než 110 kilometrovou. Jenže klasika, u Brandýsa nad Labem zácpa na 2 kilometry dlouhá. Jak se tak plazím v koloně, přijede v odstavném pruhu tuněný VW brouk s nějakým dýdžejem, Beruška ho zaujala, takže pěkně pokecáme, alespoň nějak zabijeme nudu v koloně a jsem pozván na večerní diskotéku do Liberce.....
Jen malý kousek před Mladou Boleslaví zahlédnu v dáli Divošovo pětikilo. Ve snaze dohnat ho ještě před čerpací stanicí, na které je sraz, ždímu ze šestikila opravdu nemožné. Divoš se ovšem nenechá zviklat a neomylně zamíří do odbočovacícho pruhu. Jak tak zase pro změnu usilovně brzdím, zdá se mi, že nějak ztvrdl pedál a ejhle, po zastavení už nejde sešlápnout ani o centimetr, všechna kola jsou zablokována. To už znám z minulého týdne, tak nějak to vypadalo u 850, takže hever a jdu na to. Zákazníci u pumpy mají o zábavu postaráno, a ještě jim u toho zadarmo téměř předvedu striptýz. Je totiž horko k padnutí a i odpoledne slunko nemilosrdně pálí.
Po chvíli zkoumání, to vypadá na jasnou závadu, natlakovaný systém brzd, zřejmě problém v hlavním brzdovém válci, kolo se netočí ani jedno. Po upuštění tlaku brzdové kapaliny přes odvzdušňovací šroub, jsa náležitě osprchován brzdovkou, dávám vůz opět dohromady. Kupodivu auto nejen brzdí, ale i kola se volně otáčí. Při této zajímavé činnosti nás překvapuje posádka šedého Fiata 850, jenž si náhodou dopřává u pumpy občerstvení. Není to nikdo jiný než Enzo a Mirka.
F 500, 600 a 850 pak zamíří do Svijanského Újezdu pospolu. Není to nijak jednoduché, nejprve ztrácíme 850 (tankování), pak ladíme nefungující světlomety pětikila (svítí jen parkovačky, pak zase pro změnu jen dálkové....?) a ve finále absolvujeme slušnou objížďku těsně před místem setkání.
Svijanský Újezd, heuréka! Však také bylo na čase, osm pryč. Urychleně se vrháme na stavby plátěných přístřeší a pak už jen nespoutaná zábava......kofola a Fiati.
Dílčí soutěže konané během odpoledne a večera nás nijak výrazně nezaujaly, šetříme se na noční stezku odvahy, jejíž start se rychle přibližuje. Plánovaný start na půl desátou trochu nevyšel, vozidla se hromadí v výjezdu až o dobrou hodinu později. O to bude jistě soutěž zajímavější.....
Sháním nějaké spolujezdce do posádky a daří se mi nadchnout účastníky action-začátečníky, přijeli tak trochu nevhodným strojem Fiat 124 Spider, takže noční reje jsou jim odepřeny. Filip a hlavně Pavlína je z mého vozu tak trochu na rozpacích, dozadu se sotva vejde, přes orosená a zamlžená okna navíc není vidět na krok. „To bude v pohodě, jen co pojedeme a začnu topit“. Snažím se jí uklidnit.
A po vzájemném hecování s dalšími posádkami konečně vyrážíme na trať. Itinerář Filip po chvilce zkoumání a pár dotazech pochopí a pak již brilantně naviguje. Pádíme noční krajinou až v kopci v zatáčkách dojedeme před námi startující posádku s Fiatem 850. Brutální honička v serpentinách končí po pár kilometrech na parkovišti nedaleko zříceniny hradu Valečov.
První úkol – lukostřelba. Spolujezdci taktně mlčí o svých lukostřeleckých zkušenostech – je to na mě. Po chvíli očumování taktiky soupeřů jdu na věc. Vypadá to jednoduše, ovšem první šíp končí daleko terčem. A zda-li prý nebylo dobré také trochu mířit.... Dobrá. Bohužel i druhý šíp mizí v temnotách desítky metrů za terčem. Soupeři se netají radostí nad tak skvělým výkonem, pořadatelé jen rozladěně mávají baterkou ve snaze alespoň zachytit směr letu šípů. Třetí a poslední šíp neomylně zamířil ke dvěma předcházejícím, snad jen ty vykřísnuté jiskry vzbudily ještě zájem....
Nevím zda-li to byl záměr nebo se mi pořadatelé chtěli pomstít za několikaminutové hledání šípů (takhle mizerně tu ještě nikdo nestřílel), ale nedostal jsem mapu dle které bylo potřeba najít další kontrolní stanoviště. Jak si tak užíváme na lesní pěšince, dohání nás následující posádka, jde najisto a nám se vyplatí držet se jí. Stříleli totiž lépe a mají mapu!
Další úkol. Zpestřuje ho Renda v úboru divé ženy, v tomto úboru je odpuzujícím stvořením, kterého se však bojí akorát pes. Vaůůůůůů. Já ve snaze tentokrát zabodovat zalézám do hlubin jeskyně, kde nám zapálit kdesi ukryté 3 svíčky. První nalézám v podstatě ihned, ovšem s dalšími je to poněkud horší – výsledný čas nic moc. Asi mě rozhodil ten Renda....
A úkol číslo 3, místopředseda F 600clubu Honza Kozák coby pyšná princezna. Strašné. Minimálně depilace nohou by neškodila, ale stejně.... A co jiného než: “Zavaž mi střevíc!“ Zrovna když jsem se o to pokoušel, dostala jeho noha něco jako epileptický záchvat. Asi se ho dotkla ta poznámka o chlupatých nohách....
Totální debakl ve všech třech úkolech má posádka přešla výrazným a takřka hmatatelným mlčením, takže snad příště.....
Zbytek večera jsme proseděli u ohně, který Honza Odstrčil neopatrně zapálil a my toho hned využili k tradiční opékačce a to až do brzkých ranních hodin.
Sobotní ráno bylo trochu tuhé, sčítáme škody na zdraví. Ale je to dobré, ještě stále něco vydržíme. Snad bych mohl zmínit naši klubovou účast, mimo již zmíněného Divoše s Kačkou v pětikile a za chvíli opět odjíždějícího Enza s Mirkou se na akci vyskytl ještě Vlasovec & Ondrej – Fiat 600 a Honza se Zuzkou – Fiat 500. Nechyběla samozřejmě ani Kukačka s pětikilem. A ráno se konečně dostavil náš předseda Karel & Fiat 850 Special. Posledním klubákem se stal Tříprsťák s částí rodiny v šestikile zvaném Loupák.
Samozřejmě po snídaní probíhaly další soutěže, tak například hod vejcem (naše oblíbená), dále měření hlasitosti audio (moje oblíbená) a hlasitosti výfuku (oblíbená u všech co ještě dospávali...).
Po obědě startovala spanilá jízda, letos vylepšená o představení mažoretek, velmi interessant. Snad jen mohla být děvčata o něco starší
Do vozu jsem přibral již osvědčené spolujezdce Filipa a Pavlínu (však ke tlačení se budou hodit), zájem diváků o Berušku je doslova nadchl. Spanilá jízda jako taková také nepostrádala jisté prvky dobrodružství, nebývalý počet odpadlých vozů Fiat lemoval celou trasu. Fiat 850 s prázdnou pneumatikou, hned tři vozy u rodinného klanu Titzlů u silnice, i slovenský účastník Jura cosi kutil pod kapotou. Nakonec přede mnou vydechl naposled Liborův Fiat 850 TC, nějak ještě nepřivykl na tempo kolony Fiatů a zazlobil karburátor. Libor jsa bez nářadí jen nešťastně rýpal nožíkem trysky z karburátoru. I zželelo se mi kolegy fiatáře a vytasil se svým nářadím. Nezvyklý obal na nářadí vyvolal lehké pousmání zda-li na sněhové řetězy není přeci jen brzy.....
Konečně zase jedeme, ovšem tentokrát u krajnice postává pětikilo. „Asi kondenzátor rozdělovače.“ „Určitě kondenzátor, na kontaktech ani jiskřička.“ I zde se zanořuji pod kapotu svého stroje a zapůjčuji potřebný díl. Obdivné pohledy vysílané k mému servisnímu vozu mi jen dělají dobře.....
Ovšem díky zdržení jen tak tak stíháme start jízdy do vrchu. Takže hurá na to, bojuji ve třídě osmsetpadesátek s Karlem a Vlasovcem, bude to ostré. A také bylo. Sprint do vrchu, jak mu říkáme, dal vozům co proto.
Další soutěží byla oblíbená „houpačka“ aneb vystředit a vyvážit svůj vůz. No, ta moje škubající spojka příliš šancí nedávala, což se vzápětí i potvrdilo. Vůz ne a ne dostat do vzduchu, nakonec jsem v zájmu lepší vyváženosti musel přelézt na zadní sedadlo... Ovšem předposlední místo za tu snahu snad ani nestálo.
Netrpělivě očekáváme výsledky ze soutěží, dočkáme se po sedmé odpolední. O velké překvapení se postaral Divoš když uzmul první místo za noční stezku odvahy. Já jsem pro změnu zabodoval v soutěži audio a ani mi nevadilo, že jsem první ze dvou soutěžících.... Ovšem v kategorii 800 – 900 jízdy do vrchu jsme se pochlapili, 1. místo - Petr Polach, 2. místo – Karel Kříž, 3. místo – Ondřej Kroutil. Paráda. Snad jen trochu kazil výsledný dojem počet zúčastněných vozů. V podstatě jsem dostal cenu za poslední místo.
A letošní největší překvapení, co takhle získat new pětikilo na víkend? Vůz zapůjčil Fiat ČR a losoval se jeden šťastlivec za všech zúčastněných. My to ovšem nebyli....
S některými se loučíme, ale většina se nás přesunuje do hospody „U pandy nástěnné“ na nějaký ten gáblík. Stejně netrpělivě jako na jídlo čekáme i na slavnostní ohňostroj. Letos se opravdu povedl, i jídlo jsme kvůli němu nechali vychladnout.
Pokračování večera probíhalo opět u táboráku (přeci ty buřty zase nepovezeme zpátky). Dokonce probíhal i jakýsi pokus o společné popěvky.... Ochraptělý uléhám o třetí ranní.
Pohodová neděle, ospalá atmosféra, odjezd. Poslední z posledních, tedy já spolu s Vlasovcem, Ondrejem a Patricií ještě nemáme dost a vyrážíme na dobrodružnou tzv. Riegrovu stezku nad řekou Jizerou. Stezka začíná poblíž velice zajímavé technické památky – hydroelektrárny jejíž vodní přivaděč je skryt v 1, 5 kilometru dlouhém tunelu. Jinak procházíme lesem, stoupáme a klesáme, místy procházíme ve skále tesaným tunýlkem, chvíli se kocháme i na visutém mostíku podél řeky. A jsme na konci stezky, zde si teprve všímáme nevelké cedulky informující o možnosti exkurzí do elektrárny. Ha! Začíná za ¾ hodiny, což bychom mohli stihnout. Takže se s jazyky na vestě snažíme dostat se včas zpátky. A je to jen tak tak. U elektrárny se již srocuje menší dav čítající tak 30 osob. Technikovi od Čezu, jenž nás provází se to sice dvakrát nezamlouvá, ale pak nad tím jen mávne rukou. Elektrárna je téměř 90 let stará a nedávno prošla rozsáhlou modernizací, nicméně leccos zajímavého z let dávno minulých ještě zůstalo. Třeba původní nákladní elektromobil z roku 1923, vůz se neujal v širším provozu jen díky technickým omezením – délce přívodního kabelu.
Prohlídka byla zcela zdarma a zahrnovala nějaký ten technický popis, prohlídku interiéru elektrárny, současných generátorů i původních jističů a rozvaděčů. Jako bonus nám byl předveden i vodní přivaděč s čističkou a česlem. Paráda.
Na závěr víkendu jsme zvolili oblíbenou výletní restauraci v Malé Skále. Pozdní oběd před cestou domů nemůže uškodit. Ve snaze rozšoupnout se, volím specialitu v kotlíku. Ovšem půl kila kapusty nebylo tím pravým ořechovým. Někdo mě měl varovat.
Cesta domů pohodová i když nechápu jak je možné přijet z garáže až o půl desáté večer....
PS: Víkend opět stál za to, počasí přepychové i koupání jsme užili. Program i ceny bohaté. Radost lehce kazí snad jen cena za poslední místo....ale což. Účastníků oproti loňsku zase o něco více. Takže zase napřesrok.