Fiat Car Classic

1. - 3. srpna 2008 – 8. ročník Karlovarské veterán rallye


Loni jsem akci vynechal a tak jsem se na krásné prostředí Karlovarska těšil o to více. Byl jsem jediným zástupcem klubu a spolujezdce mi dělal Pavel Linda.
Pátek, přejímka v Karlových Varech do 9 hodin večer. Poněkud šibeniční čas, vzhledem k tomu, že vyjet z Prahy se mi podařilo až v sedm. Ovšem kromě poněkud ucpané výpadovky na Karlovy Vary cesta probíhala klidně a ve svižném tempu. Jak je u Fiatu zvykem, auto bohužel hůře brzdí, odešel hlavní brzdový válec a zadní prasátka trochu rosí, doufám, že víkendovou akci ještě vydrží... Za Prahou mě pak ještě zaskočilo několik silných přeháněk, hmm, tropická vedra trávím v práci a na víkend rosničkáři slibují déšť....
Kousek za Krušovicemi vidím u kraje silnice odstavenou Tatru 603, zvednutá kapota věstí nějaký problém. Nabízím pomoc, odtah nevypadá v silách šestistovky , nic jiného není potřeba. Po opravě prý budou pokračovat dále, tak tedy alespoň na přejímce ohlásím jejich zpoždění.
20:35, přijíždím do kempu Březová u Karlových Varů a hned na uvítanou dostávám frťana Bechera..... Poté jsem promptně odeslán do hotelu Starý mlýn na večeři. Při večeři se vítám s dalšími účastníky, probíráme jak jde život a šlapou Fiati. Čas v dobré společnosti utíká opravdu rychle, je nutno se rozloučit a v deset odjíždím k Pavlovi do Nejdku.
Jsem očekáván, dostávám svůj pokojíček, byť s poněkud natvrdlými parketami. Zato Fiátek spinká v garáži.
Sobota, vstáváme v sedm, není čas na hrdinství, zprvu klidná snídáme přechází do poklusu. Přesto do Březové přijíždíme prakticky s výjezdem prvního vozu, v 8:30. Do areálu se doslova propasírujeme malou mezerou v plotě. Startuje číslo jedna – Buick Tourang E (1918), následuje číslo dvě, tři..... Zajímavým vozem je Bugatti 37 A (1928), řídí žena. Vůz krouží okolo hotelu, závodní stroje startují letmo a tak Bugatka čeká na pokyn, startovní číslo 5. I další vozy z kategorie auto 1 jsou nevšední, třeba nádherný Nash 480 Special Cabrio (1930).
Kategorie Auto 2 je snad ještě zajímavější, Morris E 8 Special Roadster (1938) je plnohodnotným závodním strojem. A další, Peugeot 202 (1938), Tatra 600 Tatraplán (1949), Bristol 400 (1950), DKW F 8 (1955), Cadillac 62 (1957), Mercedes 190 SL (1958), překrásně renovovaná Volha 21 B (1958) či zajímavý minivůz „bublinová“ BMW Isetta.
Ani kategorie auto 3 nepostrádá zajímavosti – Cadillac Eldorado 62 Convertible (1959) jede dokonce na originál kubánských značkách, nedá se přehlédnout ani fotka Che Guevary. Zde se také dozvídám, že včera opravovaná Tatra nedorazila, závada byla zjevně vážnější. Je zde i Jaguar E Type (1961), na prodej za pouhých 37 tisíc euro. A máme tu rovněž první šestikilo z hojného zastoupení pěti vozů včetně té mé.
My ovšem soutěžili v kategorii nejmladších vozidel – Auto 4. Konkurence byla pestrá, Triumph Spitfire (1968), Volvo 122 S (1966), Pontiac Catalina (1966), Lincoln Continental (1966), Porsche 911 (1967), Zaporožec ZAZ 968 (1972)....... A mnoho dalších. Z italských strojů se zúčastnila již jen Alfa Romeo GT 1300 Junior (1974). Ovšem tím nejlepším byla motorová koloběžka s řidičem důchodového věku. Nikdo nevěřil, že na trasu, která měří více než 100 kilometrů vůbec vyjede.
START. Jedeme podle šipek umístěných na trati, navíc v každé větší křižovatce navigují pořadatelé, vskutku není kde zabloudit. Kocháme se lázeňskou zónou a už je tu první kontrola, před hotelem Pupp. Klasika, sníst lázeňskou oplatku na čas –máme velmi dobrý čas, akorát jsem se v zápalu boje řízl do tváře, sušenkou. A copak tu máme dál? Hod na čáru, daří se, čistá čára. Boj s hasičskou stříkačkou, snažil se Pavel, docela to jde. A něco pro chudáky postižené Parkinsonem, deset bodů za dotek elektřinou nabitého drátu. Soutěžící přede mnou ten dotyk tak rozhodil, že už to ani nedojela..... Posledním úkolem první etapy je odhad hmotnosti hromádky železa, hmotnost plného půllitru Pájovi nedělala problém. Máme to slibně rozjeté.... Radost mi však poněkud kazil podivný zvuk linoucí se z motoru. Zvenku nebyl slyšet, zevnitř ano. Však ono se to někde projeví....
Následoval oběd, poněkud zmatečný oběd, fronta, nebylo kam si sednou, nakonec došlo i nádobí..... prostě šli jsme jinam.
Start druhé etapy a poněkud překvapivě vyjíždíme mezi prvními. Další kontrola, přehazování kroužků pomocí kordu, velice zajímavé. Bohužel nám náladu pokazilo, že Pavlovi odvezli dcerku do nemocnice. Nezbývalo než vyrazit s Pavlem zpět do Nejdku, nechal jsem ho na půli cesty a vracel se zpět na kontrolu dokončit závod, už jen jako sólo jezdec. Divný zvuk od motoru stále sílil až náhle....? Ztichl! Huráááá ...... ááá? Právě se rozsvítila kontrolka dobíjení, což spolu s kontrolkou oznamující minimum paliva tvořilo harmonický soulad. Lehce znervózněn jsem doufal ve zdárné dojetí do cíle.
Jsem zpět v soutěžním klání, bohužel spolujezdec zjevně chyběl. A to hned na další kontrole. Místnost ve které bylo potřeba se pozorně rozhlédnout. Místnost s do pasu nahou dívkou, velice vyvinutou dívkou. Jakou otázku jsem mohl po opuštění místnosti čekat?Ano, odhad tělesných měr. A co bylo na stolku před dívkou? Na jakém stolku???? Jak jsem později zjistil, odhad mám mizerný, trestných bodů plno. Další úkol, bowling, první hod a všechny kuželky leží, což je dobré Pití na čas - 2 vteřiny, to je také dobré. A další úkol jenž poněkud pokazil bodový průměr – roztočit kolo tak aby se otočilo pouze šestkrát, roztočený „větrník“ mi bohužel přinesl plný počet trestných bodů.
Cílem je parkoviště u Globusu, na kterém probíhá výstava zúčastněných strojů, následuje spanilá jízda centrem města za asistence policie. Veselí na lázeňské kolonádě se nezúčastňuji, tankuji a odjíždím na místo přejímky, do areálu Starého mlýna v Březové. Tam bleskově demontuji dynamo a závada je záhy odhalena, z uhlíků jsou jen žalostné zbytky. Po jejich výměně je vše jak má být, i kontrolka zhasla. Účastníci se zrovna vracejí ze spanilé jízdy. Večeříme.
A výsledky..... No, mohlo to být lepší. Nicméně 6. místo také ujde. Pokazila to samozřejmě ta nešťastná druhá etapa...... Vyhlášení se pořadatelům tak trochu protáhlo. Oceněno bylo 10 nejlepších v každé kategorii. Navíc jsem u brány narazil na Štefana s jeho Fiatem 124 Spider. A tak zpátky k Pavlovi vyjíždím po desáté večer. Na závěr dne si ještě užívám poněkud zběsilou jízdu v tandemu se šestikilem dalšího účastníka – Jirky a Jarky.
S Pavlem pak ještě probíráme zážitky, až nás po půlnoci zmůže únava.
Neděle, dnešním programem je návštěva hornického muzea Krásno. Šestikilo necháváme v garáži a kocháme se jízdou ve Fiatu X 1/9, že Fiat pěkně jede, poznáváme při jízdě v koloně, kterou postupně celou předjíždíme.
V areálu muzea postupně prolézáme vlaky, vagónky i různé expozice věnované hornictví. Poutavé jsou zejména štoly s ukázkami středověkých důlních staveb i způsobem těžby.
Odjíždíme na oběd do Karlových Varů, do Poštovního dvora. Restaurace pěkná, ale porce jídla hrubě neuspokojivá. Na můj dotaz, kdy že dostaneme to hlavní jídlo, že předkrm byl pěkný, ale už by to chtělo něco pořádného se obsluha bouřlivě rozesmála. Zlatým hřebem byla tombola o opravdu zajímavé ceny. Odnesl jsem si dvě půllitrové lahve piva....
Konec akce. Jedeme zpět do Nejdku, ale nejprve focení u jednoho z nejfotogeničtějších míst v republice, v kaolínovém lomu Jimlíkov. Fiat X 1/9 na poušti následuje Fiat 600 D coby expediční vozidlo. Po nafocení ze všech možných úhlů a pozic jedem na „rozlučkový“ společný oběd. Bowlingové centrum sice není z nejlevnějších, ale porce slušná, i jíst se to dalo....
Loučení, odjezd domů. Cesta klidná, pohodová, v garáži kotvím v půl osmé večer.

PS: Za poněkud vyšší startovné slušný standard a pěkná soutěž v zajímavém prostředí Karlovarska. Zajímavé úkoly, od předloňska i nějaké inovované. Stroje nevšední, zastoupení pestré, jedna z větších tuzemských akcí. Nespokojenost byla se zajištěným jídlem, které mi ne zcela vyhovovalo - malé porce a dokonce jsme se ani nedočkali oběda a raději vyhledali jinou restauraci. Kontroly a úkoly, pěkné, ale to čekání. Jinak bezchybná organizace dostala povážlivých trhlin při hodinovém čekání na kontrole,bohužel ani půl hodiny nebylo nijak výjimečné....

Nějaké fotky....

31. července - 2. srpna 2009 – 9. ročník Karlovarské veterán rallye

Ze členů FCC jsem jediný kdo se pravidelně této akce zúčastňuje, získala si mě a tak nemůžu chybět ani letos, i když ....
Přejímka je pouze v pátek a kdo se nedostaví do 21 hodin nebude do soutěže připuštěn a nahradí ho nějakým jiným vozem. Vědom si toho, vyrážím z garáže krátce před šestou. No, vyrážím....
Po té co veškerou bagáž na víkend, náhradní díly i nářadí nacpu do kufru Fiata 850, zjišťuji, že nějak nejde nastartovat a posléze definitivně umírá baterie. Všechno tedy zase z kufru vyndat, vyměnit baterku, zase všechno naložit a teď již hurá na cestu. Doufal jsem, že tímto už mám nejhorší za sebou a za 3 hodiny těch 120 kilometrů do Karlových Varů hravě zvládnu......
Cestou si říkám: „Fiat nějak nechce jet, ten motor už asi nebude v kondici.“ V Radotíně, po nějakých šesti kilometrech jízdy začichám a ucítím spálené obložení spojky nebo brzdy, jede přede mnou autoškola, tož je to jasné. Ale ani po několika minutách jízdy zápach nemizí, ba naopak zesiluje. Divné. Nedá mi to a zastavuji poblíž radotínské cementárny. Od kol Fiata už stoupá dým, vazelína teče po disku a udržet na něm ruku je nemožné. Safraporte, brzdy! Rychlým pohmatem zjišťuji, že tři kola jsou vařící a tím pádem zablokovaná. Je čtvrt na sedm.
Co teď? Zpátky do garáže pro jiné auto? Se zablokovanými koly? Opravit to? A půjde vůbec kolo rozhýbat?
Pouštím se do ohledání brzd. Na rušné silnici poblíž lomů Radotínské vápenky nebojácně rozhýbávám zatuhlé brzdové válečky. Je potřeba do nich doslova bušit kladivem, pak je zase pracně našlapat a opět zatlačit, nicméně daří se. Ovšem jde to pomalu. Pak už se všechna kola opět volně otáčí. Tak tedy na cestu! Je půl osmé. Za hodinu a půl více než sto kilometrů? Uvidíme....
Zhruba 20 kilometrů před Karlovými Vary mě dojíždí žlutý autobus jedné nejmenované firmy a přes to, že jedu chvílemi i rychleji než 120 km/h stále mě tlačí nárazníkem tak zhruba metr za autem. Nakonec raději jedu příkopem jen aby mě mohl předjet. Letmý pohled na hodinky mě přesvědčí o tom, že letos to opravdu nestihnu.... Do deváté zbývá posledních pár minut.
A tak ždímu z Fiata co se dá, Karlovými Vary doslova prolétnu a ve 21:05 brzdím před technickou přejímkou v kempu Březová. „No to je dost.“ přivítá mě předseda karlovarského klubu. „Zase poslední, jako loni“. Hezké, že si to pamatuje....
Rychlý přesun o několik stovek metrů dále a to už jsem oficiálně registrován, získávám startovní číslo a vysvětluji příčinu zpoždění. Hektického tempa se nezbavím, zhltnu večeři (mimochodem zavřeli kuchyň a stálo hodně námahy přesvědčit je o vydání jedné mimořádné porce) a zase letím dál. Tentokrát do Nejdku, za Pavlem KV u kterého spím.
Nejdek, deset večer, klasika. Pavel už ani nevěřil, že přijedu. Vstřebáváme moje čerstvé dojmy z cesty a to až jedné ráno, pak už je opravdu na čase zalehnout. Čeká nás velký den!
Sobota. „Bylo by dobré být na místě před půl devátou, to se startuje“ upozorňuji na časový plán. Zcela zbytečně, času nevládneme, je to naprosto neovladatelná veličina. A přesto, že vyrážíme před osmou ranní nestíháme. Dopravní nehoda hned na okraji Nejdku a policie odklání dopravu. To pro nás znamená zdržení. Další zdržení, tentokrát plánované, představuje tankování a do Březové přijíždíme samozřejmě až v půl deváté.
Start. Odjezd stovky automobilů a dvacítky motocyklů trvá déle než hodinu a my tak můžeme obdivovat pestré startovní pole. Z italských ořů je k vidění Alfa Romeo GT 1300 Junior, tři vozy Fiat 600 D a má 850. Jinak letos bylo opravdu co obdivovat, nejpůsobivějším vozem byla Minerva AF z roku 1925 dovezená až Jihoafrické republiky! Hned dva vozy Rolls Royce vyrobené v roce 1928 a 1930. Nebo unikátní Buick 10 Runabout Roadster z roku 1910.
Z poválečné produkce stojí za zmínku Jaguar E type (1967), Cadillac Eldorado (1975), IFA F 9 (1956), Austin Healey 3000 Cabrio (1959) či Zaporožec ZAZ 968 (1969).
A co nás čeká dál? Tradiční jízda po karlovarském kraji rozdělená do dvou etap. Trasa je vyznačena obvyklými šipkami a měří zhruba 65 kilometrů. Na první kontrole dostáváme na posilněnou svačinku a plníme úkol. Se ctí se ho zhostil Pavel, když za 9 vteřin smontuje šroubky a matičky v kapsáři figuríny. I další úkoly na trase jsou zajímavé i když většinou již známé. Novinkou je nabití a vybití zásobníku z pistole (což nám zrovna moc nevyšlo, dva co mají modrou knížku...), lovení kachniček (jednu jsem potopil, takže to nám nevyšlo vůbec) a pozměněné pití z lázeňského pohárku na čas spojené se slepeckým slalomem. Klasikou pak bylo sníst lázeňskou oplatku na čas, navíjení autíčka na provázku nebo skládání matrjošky na čas. Ovšem naprostou bombou byl rozjezd do kopce. Zde byla pod kolo vkládána krabička od sirek. Její přejetí pak znamenalo trestné body. Pro odvážné bylo možno úkol obměnit a místo krabičky sirek pod kolo vložit vlastní mobil. Co vám mám vykládat, pod vidinou získání pomocných bodů jsem zariskoval a vyšlo to. Jen pro informaci, dalším třem soutěžícím to nevyšlo.....
Pak už zbývalo jen dojet do cíle a čekat na společnou spanilou jízdu končící zpátky v Březové. Zde musím smeknout před pořadateli, společný přejezd v koloně skrz centrum Karlových Varů na mě udělal opravdu dojem. Zastavena byla veškerá doprava včetně autobusové, vypnuty semafory a na každé křižovatce dopravu řídila policie. Náš průjezd byl naprosto bezchybný a plynulý, velmi pěkné.
S našimi známými jsme probírali zážitky z jízdy a vzájemně se ujišťovali jak to komu nešlo nebo jak se naopak dařilo. A už je tu vyhlášení výsledků. Nejprve byl „odškodněn“ smolař soutěže. Jeden ze soutěžících byl přes plnou čáru předjížděn zrovna v okamžiku kdy odbočoval..... Naštěstí to odnesl jen blatník a poklice kola.
Pro pohár jsme si přijeli a pohár odvezli, za 3. místo. V celkovém pořadí slušné 8. místo což mi přijde z více jak stovky soutěžících jako poměrně slušná reprezentace klubu. Samozřejmě si to zasloužilo oslavu a nějaký ten přípitek, slavili jsme do jedenácti večer. Pak nastal čas jet dospat domů, abychom byli čerství na nedělní program.
V neděli program pokračoval na statku Bernard, kde probíhalo četnické cvičení a propagační jízda na vysokých kolech. Odtud jsme pak hromadně přejížděli do Sokolova na golfové hřiště. Oběd, vyhlášení vítězů soutěže elegance a tombola. V eleganci jsme tedy neuspěli, ale v tombole jsem získal alespoň reproduktory do auta. Pořadatelé ukončili Karlovarskou veterán rallye a my tak dále pokračujeme v soukromém programu.
Je vedro k padnutí, takže co dát koupání v oblíbeném lomu Jimlíkov? Jasně! Jenže cestou jsme natrefili na veteránisty v potížích. Tatra 57 cabrio jíž upadlo kolo. Pomohli jsme radou, nářadím, heverem, ve finále dokonce i přiložili ruku k dílu. Za dobrý skutek jsme vděčnými majiteli Tatry pozváni do Německa..... je to kousek....od Hamburku.
A pak už konečně koupání v pískovně, voda sice nebyla nejteplejší, ovšem osvěžení o to lepší. Po koupání jsme ještě u Pavla okoukli vozy včetně sousedova předválečného Fiata jenž byl identifikován jako Polski Fiat 508. Už jsem se chystal na cestu domů když přišla přívalová bouřka. Počkám, odložím cestu a po dešti vyrazím. NO tak po večeři. Zkrátka v deset večer jsem teprve vyjížděl z Nejdku. A samozřejmě celou cestu pršelo.....

Nezbytné foto....

pokračování.....

30. červenec – 1. srpen 2010 – 10. ročník Karlovarské veterán rallye

Ani letos jsem si nemohl nechat ujít oblíbenou a vlastně již tradiční Karlovarskou veterán rallye. Z klubu FCC jsem byl i letos jediný, kdo na tuto akci jel. A jako již standardně, přejímka je v pátek do deseti večer. Změnou je však místo přejímky, nejedeme do kempu Březová poblíž Karlových Varů, nýbrž do obce Teplá, kde je přejímka ve stejnojmenném klášteru.
Chvíli jsem váhal jakému stroji se letos dostane té cti a zúčastní se Karlovarské veterán rallye, nakonec jsem po zralé úvaze zvolil Fiata 850 BN v poněkud nezvyklé béžové barvě. Je to stroj osvědčený, po loňské dovolené jsem vychytal drobné mouchy jako dobíjení a problémové starty, tedy není se čeho bát. Nebo snad je….?
První problém se objevil ještě v Praze na Zličíně, kde jsem nakládal spolujezdce Renatu. Ve špičce, v půl sedmé odpoledne, uprostřed křižovatky 850 doslova „zdechlo“ ne a ne se umoudřit a nastartovat. Stál jsem do kopce, za mnou kolona a chvíli trvalo než i ti vzadu pochopili, že ta brzda vpředu asi nemůže odjet. Když se za mnou konečně uvolnil prostor, podařilo se na zpátečku vůz „nadrcnout“. Bohužel jen proto, aby za pár minut opět „umřel“. Tlačit 850 skrz autobusové nádraží a kličkovat mezi autobusy, patří mezi mé vrcholné zážitky. Nicméně dílo se zdařilo a jak se Fiat rozjel, už s ním nebyly problémy.
Po necelých stopadesáti kilometrech a dvou hodinách jízdy jsme dorazili ke klášteru Teplá. Jako obvykle mezi posledními, do konce přejímky zbývalo pouhých 20 minut. Času nebylo nazbyt a po přivítání se s ostatními účastníky, pospícháme na večeři. Pak nějaký ten povinný pokec a hurá na místo našeho ubytování. Do nedalekého kempu. Měli jsme štěstí, zrovna dnes tam hrála jakási kapela a do dvou ráno jsme nezamhouřili oka…
Snídaně proběhla v poklusu a opět jedeme do kláštera, tentkrát na start orientační soutěže. Nebo nejedeme? Ano, bohužel. Fiata se pro změnu nějak nedaří nastartovat. Stojí sice z kopce, ale na mokré trávě kola podkluzují a nemají ten správný záběr, klouže to a nechytá. Pomůžou až dobrovolníci, na břehu nedalekého rybníka sedící rybáři. Jistě si mají minimálně na hodinu o čem vyprávět… A jakmile vůz už jednou vrčí, nedopustím aby přestal.
Klášterní areál byl plný skvostů motorizované techniky. Čtyři kategorie automobilů a jedna kategorie motorek čítaly dohromady na 110 strojů. Do startu pořád nějaký čas zbýval, takže nastává ta pravá chvíle na obdiv konkurence. Samozřejmě nemůže chybět značka Fiat, je tu zcela neznámý Fiat 850 Spider v bílé barvě, překrásně zrenovovaný a v posádce jsou dvě ženy. Pak šestikilo Jirky a Jarky Kobiláka a další šestikilo Pepy Trsa. Nicméně nejzajímavějším Fiatem byl bezesporu Fiat 503 Spider německého účastníka. Sice bych zřejmě nevolil pro tento vůz zrovna světle fialovou barvu, ale proti gustu…? Asi nemá cenu zde vyjmenovávat celé startovní pole… Z předválečných vozů nejvíce zaujal Rolls Royce HP 20 Roadster (1929) nebo Rolls Royce 20/25 Boat Tail Speedster (1930) či nejstarší vůz setkání Buick Model 10 Runabout (1910). Z novější poválečné produkce automobilek pak především Jaguár type E (1968), precizně zrenovovaný Ford Cortina (1964) nebo třeba Záporožec 968 (1969).
Po hodině zevlování po areálu kláštera a okukování zúčastněných automobilů konečně přišla řada i na nás a „naši“ kategorii nejmladších vozů. Dle barevných šipek, umístěných na sloupech, značkách či jiných příhodných místech se dostáváme na první kontrolní místo. A hned dostáváme zajímavý i když ne tak neobvyklý úkol, odemykání zámků na čas. Tento úkol již dobře znám a nečiní mi nijaké problémy zhostit se ho se ctí.
Kocháme se krajinou a pomalu projíždíme celou první etapu plníce různé úkoly. Například na čas šroubujeme matky na šrouby, nebo uprostřed návsi poslepu procházíme mezi kužely.
Cílem první etapy se stává město Ostrov, kde na náměstí před nemocnicí parkujeme. Je čas na oběd a diváci tak mají možnost, po dobu našeho občerstvování, shlédnout výstavu historických vozů. Což také zhusta činí a tak se zakrátko nemůžeme v té tlačenici ani hnout. Přijíždí se na nás podívat i „klubák“ Pavel Linda, jinak též můj loňský spolujezdec.
Start druhé etapy je pryč a pomalu se blížíme do Karlových varů, kde plníme úkoly v centru. Konkrétně u hotelu Pupp jíme lázeňskou oplatku a popíjíme minerálku, vše samozřejmě na čas. V „karlovarské losovačce“ si „taháme“ počet trestných bodů nebo o kus dál nasáváme víno do koštýře. Ten litr jsem vdechl v opravdu impozantním čase. A že prý abstinent …
V koloně se přesouváme zpět do kláštera Teplá, z Karlových Varů je to téměř padesát kilometrů a trasa je opravdu mimořádná. V údolí řeky Teplá jsou malebná zákoutí a viadukty křižující naší trasu bývají opravdu fotogenické. Na rozdíl od celé kolony však nijak nespěcháme a tak si nejdeme čas i na malou procházku… Zpět do kláštera přijíždíme až později odpoledne. A zatímco pořadatelé počítají výsledky, my se v klidu navečeříme a opět okukujeme vystavené automobily.
Pokec se známými a kamarády nám zpříjemní zbytek čekání a při vyhlášení výsledků se dozvídáme, že v naší kategorii získáváme pěkné 7. místo. Je ještě brzy a tak posedíme načež se zábava protahuje až do pozdních večerních hodin.
Nedělní program kupodivu stíháme dobře. Fiátek nestávkuje, chytá bez problémů a v koloně tak projíždíme krajinou Českého lesa a dále přes Mariánské lázně až na zámek Kynžvart. Tam je parkujícími veterány obklopen celý zámecký areál, což stojí za nejednu fotku. Fotím a než se rozkoukám všichni ostatní se nahrnou dovnitř zámku. V jedné skupině k prohlídce interiérů však může být nanejvýš dvacet osob. Zajdeme tedy nejprve na snídani do zámecké cukrárny, posedíme venku na terase, pozorujeme golfové hřiště a čas nám příjemně utíká. Po dvou hodinách konečně přicházíme na řadu a dostáváme se do poslední skupiny. Prohlídka je zajímavá, nejslavnější část z historie zámku se točí okolo kancléře Metternicha.
Opouštíme areál zámku, poslední foto a už uháníme zpět do Teplé. Kolona veteránů je již dávno pryč a my spěcháme mezi posledními, abychom stihli oběd a hlavně tombolu, která je naplánována na jednu po poledni. Přijíždíme za deset minut jedna, ale k našemu obrovskému zklamání je tombola již minulostí. Pořadatelům zřejmě nestálo za to počkat na pár posledních opozdilců, kteří se zdrželi na zámku. A přitom se teprve podával oběd, v restauraci si ani nebylo kam sednout. Co zbývalo, než vyplnit čas čekání a projít zahradu kláštera. Mimochodem moc pěkně udržovanou a v letním dni příjemnou a lákající k procházce. Závěr akce si však již pokazil jinak opravdu dobrý dojem z celého víkendu.
Jako tečku za celým víkendem jsme si dopřáli prohlídku interiérů kláštera a domů pak odjížděli až okolo čtvrté odpolední. Tentokráte bez stresujících „selhání“ vozu.

Další "restík" a akce z léta....

Je potřeba doplnit obrazový materiál...

A pokračování ......................

Myslel jsem, že se Kronikář pochlubí, ale evidentně má těch pohárů už tolik, že jeden navíc už žádnou parádu nenadělá

Ale, no tak, nepochlubil. Pohárů není nikdy dost a Ondrej jako spolujezdec je opravdu víceúčelový a letos nám to jako týmu jde docela dost dobře. Měli bychom toho letos ještě jednou využít, nedáme si spolu jízdu pravidelnosti - Pražskou noblesu v jedenáctistovce? Vychází to na 3. října.

A co se týče KV rallye? Nevybočovala z dobrého průměru i když letos byla trochu více zmatečná, jízde dle čtyř barevných značení trasy nám občas dávala zabrat, nedokonalé parkování v místě stravování i vyhlášení výsledků a dvě zrušené kontroly jsou hlavní výsledné dojmy. I když na ty zrušené kontroly asi nemůžeme moc nadávat, protože to zrušení nám zřejmě pomohlo k dobrému umístění. Šlo o oblíbené rozjíždění do kopce, kdy se pod zadní kolo vkládala krabička od sirek a kdo si věřil, mohl nahradit krabičku sirek svým mobilem a tím si bodově ještě pomoci. Přiznám, že s nepříliš účinnou ruční brzdou a poněkud nespolehlivým karburátorem jsem mobil neriskoval. Ten karburátor vůbec celou dobu zlobil a většinou v nejméně vhodné chvíli, třeba když auto zdechlo a nešlo nastartovat uprostřed rušné křižovatky, nebo v kopci u kontroly. A domu jsem jel na sytič. Nicméně po ultrazvukové lázni se nyní zdá být v pořádku, uvidíme.
Počkám jaké má domy Ondrej, neb pro něj to byla novinková akce. Vím, že nadával hlavně na předražené ubytování. To bych zřejmě pro příští rok řešil přespáváním u kamaráda.