Po dvouleté pauze opět na návštěvě slovenského srazu, tentokráte v horském hotelu na Poľaně, ve výšce téměř 1220 metrů. Jedinečnost letošního setkání spočívala nejen v naší hromadné účasti, ale i v samotné cestě na Slovensko....
Autovlak, vymoženost jež dává cestování nový rozměr. Dostaneme se daleko za hranice všedních dnů, přičemž k tomu postačí jen ujet „pár“ kilometrů. I když přípravy vydají téměř za cestu. Jen zakoupit jízdenky pro 6 osob a 4 vozy trvalo déle než hodinu. Alespoň si ale pamatuji takové podrobnosti jako je délka, výška či šířka vozu....
Čtvrtek 1. 10. 2009 – 19:00 – Praha – Hlavní nádraží
Naše velkoryse pojatá účast znamená odjezd již ve čtvrtek večer. Příjezd do Prahy na Hlavní nádraží jsme naplánovali na sedmou večerní. Nakládání aut na vlak sice bylo stanoveno až na půl devátou, ale raději ať máme nějakou rezervu. A docela se nám hodila....
Nejprve však představím jednotlivé účastníky.... V první řadě jsem to já
s vozem Fiat 600 D, Divoš s Kačkou – Fiat 850, Pedro se odvážil představit svou přítelkyni Julii – Fiat 125. A poněkud na poslední chvíli se dostavil i Enzo s Fiatem 850. Papírování a formality nějakou dobu zabraly, přípravy a naložení aut na vlak také. V osm večer už okolo vlaku postávalo na dvacet vozů, přičemž jeden vagón jel do Popradu (to byl ten náš) a druhý vagón do Košic.
Ve 20:30 konečně zazněl pokyn k nakládce, ti malí Fiati mohou jet. V tu chvíli se však na vlak vecpaly dva jiné vozy a motorka. Baterie mého šestikila totiž právě vypověděla službu a to malé zaváhání stačilo k zabrání části vagónu. Než jsme šestikilo roztlačili byl už vagón z půlky plný. Následovalo mě 850 Divoše a Enza. I Pedro projevil snahu, ale skončil na vagónu do Košic.... Průvodčí se ještě provokativně zeptal: „Jedete do Košic? Ne? Tak proč jste na vagónu do Košic?“ Chvilka manévrování a couvání. Ve finále stál Pedrův ital na místě, jenž jsme chtěli přenechat komukoliv jinému.... Stát první „na ráně“ a ještě v patře, to nevypadalo dobře. „Jak jsou asi vysoké tunely? A co větve stromů? Co když někdo vyhodí láhev z okna?“ Takovéto a podobné nemístné dotazy musel Pedro vytrpět....
Po nezbytném focení jež zabralo přinejmenším půl hodiny, jsme se odebrali do lůžkového vagónu. Odjezd ve 22:04, tedy času dost. Lístky jsme měli zakoupeny na dvě kupé po třech místech, nicméně stevard (tedy nikoli průvodčí, jak jsme byli poučeni) nás přerozdělil do třech kupé po dvou („Výborně!“ pochvaloval si Divoš s Pedrem). Sympatický stevard, jemuž jsme asi padli do noty pro nás měl přichystanou i „společenskou místnost“, totiž další volné kupé. Tady prý nebudeme nikoho rušit.....
Zběsilé bouchání na umakartovou zeď okolo druhé ranní však svědčilo spíše o opaku. Plní dojmů jsme vyprávěli a vyprávěli, až do 4 ráno. Výbuchy smíchu a veselí hravě přehlušily i jinak vcelku hlučná kolejová vozidla českých drah. Stevard na nás občas mrkl, i kafe donesl. Kačka pak nabídla občerstvení, nějakou tu bábovku, řízečky, obložené chleby, ovoce..... Zkrátka paráda, jet tu cestu autem, určitě bychom si ji tak nevychutnali. Spát se nám moc nechtělo i když únava nás postupně zmohla.
Pátek 2. 10. 2009 – 5:37 – Poprad - nádraží
Mám pocit, že jsem sotva zamhouřil oko a už stevard řval: „Poprad!“ Však také vlak přijel na nádraží v 5:37. Než však železničáři provedli své kejkle s vagóny a připravili sjezd pro naše plechové miláčky bylo šest hodin pryč. I tak jsme sjížděli z vagónu ještě za tmy. Co teď? Něco po šesté ráno, tma a my rozespalí v Popradu na nádraží. Nejlépe někam zalézt a nasnídat se. Ale před sedmou ráno?
Takže vyrážíme směrem Slovenský ráj. Můžeme se projít a pak uvidíme. Krátce před osmou ranní parkujeme poblíž kempu Podliesok odkud je výchozí bod na túry. Parkoviště ještě zeje prázdnotou, nežli se však vybagrujeme z vozů a domluvíme co a jak, zkasíruje nás výběrčí jenž právě dorazil. Divoš s Kačkou výšlap vzdávají, jdou se někam nasnídat a pak dospat.
Jakožto znalec místních poměrů a turistických tras (jednou, před pěti lety, jsem tu byl
) navrhuji nenáročný průzkum „Prielomu Hornádu“, což by mělo zabrat tak 3 hodinky.... Po ¾ hodině ostré chůze dosti bažinatým terénem přicházíme k VÝCHOZÍMU bodu vybrané turistické atraktivity. Dále nás čeká hodinové lození po skalách, ocelových stupačkách a lanech zavěšených nad vodou, což všem dobrodružněji založeným vřele doporučuji, jak říkám nenáročný výlet.... A v deset hodin jsme teprve v půlce.Pedro zbaběle navrhuje návrat stejnou cestou, já oproti tomu trvám na pokračování přes Kláštorní roklinu, což je (dle mého soudu) zkratka. Na „zkratku“ lehce zmožení účastníci slyší, takže se drápeme roklí a šplháme strmě vzhůru. Fotíme kde co - vodopády, žebříky na kterých pózujeme, balvany, klády. Je to super.
Někteří umírají tiše, jiní nahlas. Ovšem vrcholu dosáhnou všichni. Kláštorisko. Ruiny zaniklého kláštera podrobujeme zkoumání, čas je však neúprosný. Procházka se protahuje, jsme na cestě již dvě a půl hodiny. Potěšitelné je, že jsme potkali jen DVA ! další turisty. Vysvětlením může být mimo sezónní provoz, to že je pátek nebo poměrně časná dopolední hodina.....
Po dalším usilovném půlhodinovém pochodu jsem sice trochu znejistěl, ale jako vůdce bych na sobě neměl nechat znát pochyby.... Na parkovišti u vozů jsme v 11 hodin a dozvídáme se, že další bod naší cesty – Dobšínská ledová jeskyně - je uzavřena. Takže rozhodujeme o rychlém přesunu směr Rožňava. Cestou dáme oběd tam, kde nás cvrnkne do nosu. Cvrnklo poblíž saloonu. Divoký západ žije a stylová restaurace byla dobrou volbou, příjemné prostředí, slušné ceny i jídlo. Snad jen ty porce kdyby byly trochu větší.....
Další naše cesta se stáčí na Nízké Tatry, kde neodoláme přírodní scenérii a fotíme bezmála dvoutisícovou Kráľovu hoľu nebo neuvěřitelně zajímavou dráhu místní lokálky, okolo vesničky Telgárt, kde se tunely kříží s mostíky. Nádherný kamenný viadukt jsme nemohli než zvěčnit na fotkách s Fiaty....
Muránska planina – obec Muráň, zde hledáme Muránský hrad, což by měl být jeden z nejrozlehlejších a nejvýše položených hradů na Slovensku. Jak se domníváme, parkujeme snad na cestě ke hradu, ovšem ukazatelů nevidět. Abychom předešli zbytečným oklikám, vyrážím k turistickému rozcestníku ověřit správnost postupu. Netrpělivci však vyrážejí napřed a to po silnici.
Abych dohnal skupinu a zároveň časovou ztrátu, spěchám po turistické značce vedoucí lesem a snažím se jim nadběhnout. Tentokrát průvodce nekecal, opravdu jde o náročnější výstup. Po ¾ hodině prudkého stoupání už sotva lapám po dechu. Když už je nejhůře narážím na silnici. A poslouchám zda-li je skupina „A“ přede mnou nebo se plíží za mnou. Neslyším nic a tak se hrnu dále, po 10 minutách narážím na rozcestník, jenž slibuje nevšední zážitek v podobě 30 minutového intenzivního stoupání na skalní bradlo.
Musím uznat, že výstup to byl pekelný a vědět do čeho jdu, věru bych se mnoho rozmýšlel. Hradní brána je již na dohled, když se ozve telefon a skupina „A“ hlásí dosažení onoho“předpůlhodinového“ rozcestníku. Výstup vzdávají a pomalu se vracejí zpět k vozům. Bábovky!
Zkoumání opravdu rozlehlého hradu je na déle než půlhodinu a mimo impozantní zříceniny stojí za návštěvu i nádherný výhled. Snad jen ta studna mohla být lépe označena nebo alespoň zabezpečena...... Vychutnání zážitků mi brání jen namožené koleno a představa brutálního sestupu.
Jdu na to! Valím se ze stráně s vědomím, že nám do cíle dne, totiž na Poľanu, zbývá ještě dobrá stovka kilometrů a kamarádi na mě netrpělivě čekají. Dolů to šlo i na jedné noze samo a čas potřebný k sestupu jsem zkrátil na 40 minut.....
Není čas na hrdinství ani na další zastávky, jedeme směrem Hriňová. Cílem je Poľana pod jejímž vrcholem se ve výšce 1220 metrů tyčí stejnojmenný horský hotel. Do Hriňové přijíždíme za soumraku. Ukazatele k horskému hotelu se nám ztrácejí již po pár metrech jízdy úzkou asfaltkou. Jízda po silničce nekončí ani po dalších 8 kilometrech a nebýt varování od předloňských účastníků, asi bychom velmi váhali jestli vůbec pokračovat dále. Stoupání a délka kopce je opravdu úctyhodná, o to víc nás překvapilo množství aut před hotelem. Na silničkách okolo hotelu se tísnilo již na 50 vozů Fiat.
Dříve než se však začneme věnovat účastníkům a programu, je třeba se ubytovat. A daří se, ještě že existuje možnost elektronické rezervace.... Dopřáváme si luxus ve třech pokojích čtvrtého poschodí s výhledem na okolní krajinu i zaparkované vozy.
A registrace účastníků, tentokrát trochu netradičně v Kolibě. Ne že bych odložil kraťasy, ale teplota blízká sotva pár stupňům nad nulou je dosti chladná i na mě. Uvítám tedy možnost zahřátí u otevřeného ohniště, pro zahřátí je k dispozici i tradiční kotlíkový guláš. A kohopak to tady máme? Míru Juchu s rodinou a další a další známé a notoricky „profláklé“ fiaťáky.
V devět hodin je ve společenské místnosti promítnuto instruktážní video s tematikou Fiat. Zítřejší orientační jízda bude z videa čerpat, tedy učte se! No hurá...
V deset (jak tradiční hodina) dorazí poslední očekávaní členi FCC, Tom s Adélou ve Fiatu 850 SC a Ondrej s Vlasovcem ve Fiatu 125p. Sotva se rozkoukají a ubytují (hotel je poněkud přeplněn a tak spí v našich pokojích na přistýlkách či v druhé části hotelu, v kategorii honosně zvaná turistická....
Rovnou pak dáme v Kolibě druhé kolo guláše a ochutnáme i u ohně pečené buřty z místního supermarketu. Závěrečné posezení u baru je pak na můj vkus rozpuštěno poměrně brzy, ale přeci jen je ta únava z probdělé předchozí noci znát. S Ondrejem a Enzem ještě do ranních hodin prohlížíme na pokoji fotky z dnešního dne, hlavně ty z autovlaku....
Sobota 3. 10. 2009 – 8:00 – Poľana - hotel
Snídani si nechceme nechat ujít a tak sice neochotně, ale vstáváme. Budiž pochválen „švédský stůl“, čerpání sil na dnešní den tak trochu připomíná hřích zvaný obžerství.... A taková malá pikantnost, zkuste si někdy dát ráno ke snídani slovenskou papriku, fakt výborný.
Venku obhlížíme vozy účastníků. Letos je zde k vidění pouze značka Fiat. Klasika – 500, 600, 850 i trochu méně obvyklé stroje 125, 127, 128, X 1/9 či Ritmo. Zajímavostmi jsou dvě verze vozu Fiat 850, jednak Special v úpravě karosárny Moretti a Siata 850 Spring. Za povšimnutí stála i sic modernější verze, nicméně nikterak rozšířená dieselová Campagnola a brutálně tuningová 126 na prodej.
Po krátké rozpravě startují první vozy na orientační jízdu. Nejde o nic složitého, na prvních několika kilometrech snad ani nelze zabloudit, leda by jste to vzali přímo ze stráně. Ondrej spolujezdcuje Enzovi a já si beru do vozu Vlasovce. Dojíždíme posádky startující před námi, moc jim to nejede ani z kopce, studené motory dostávají zabrat a za některými vozy není skrz dým téměř vidět.
První úkol se týká vodní nádrže, opsat údaje zvládne každý. Následuje úkol druhý, hledáme nějakou strojírnu a máme štěstí, je hned pod kopcem. Tu už každý nenašel.... Pak jsme zmateni, fronta jako na banány. Máme si něco koupit v mlékárně? Aha, za kolik nakoupíme, tolik bodů nám bude odečteno. To zní jako podezřelý byznys. Ale nevzdáváme se, postáváme ve frontě což přináší vítanou možnost debat s ostatními účastníky. Nakupuji za slabých 5,- €, což je průměr.
Kolona vozů se zase pěkně roztrhala, další část trasy absolvujeme sami, šestikilo uhání, sluníčko svítí, kocháme se krajinou. Cílem orientační soutěže je prodejna vozů Fiat v Lovinobani, ale nejprve musíme splnit úkoly. Najet co nejblíže k tyčce, přitom ji neshodit, rozlišit od sebe dva druhy vína nebo vyplnit krátký jednoduchý „Fiat“ testík.....
Máme splněno, můžeme se věnovat zábavě, na pozemku, hned u prodejny nových vozů, je malé muzeum italských historických automobilů. K vidění je leccos, Fiat 500, 600, 850 - berlina, sport i spider, nevšední 900 T nebo torzo předválečného vozu v započaté renovaci. Soudě dle řadového šestiválcového motoru jde zřejmě o typovou řadu Fiat 520/521. V zahradě se pak ještě krčila růžová 127 Mk 2 - tuzing cabrio a buggy s motorem Fiat 600 D.
„Dnes sleva na díly a příslušenství 50 %.“ láká nás Jura Semanko do prodejny. A tak neodoláme a nakukujeme, posléze i nakupujeme. Spolu s Enzem nemůžeme odolat perfektně propracovanému modelu Fiata New 500. Jde sic o model jež se trochu vymyká našim obvyklým rokům výroby, ale model je uzpůsoben jako optická myš k počítači. Nelze odolat. Mají jednu poslední a tu si bere Enzo, na mě zbývá už jen z výlohy, ale....? Ta z výlohy je navíc vybavena „rolovacím kolečkem“ a je bezdrátová! A za stejnou cenu! Enzo se mnou přestává mluvit.... snad mi nezávidí?
V koloně přejíždíme na společný oběd a obsazujeme restauraci na dobré 2 hodiny. Menu nám už přišlo vhod. Nejsme zvyklí obědvat ve dvě po poledni.
Po obědě zbýval návrat na Poľanu, kolona Fiatů se plazí do toho děsivého krpálu, těch osm kilometrů opravdu stojí za to, tedy spíše ty výhledy jež se rozprostírají do krajiny....
Je téměř pět odpoledne a do vyhlášení výsledků zbývá ještě více než hodina, co s načatým dnem? Drápat se na vrchol Poľany je na delší dobu, stejně jako slézat blízké vodopády. Tudíž skupina „A“ se vrhá na nenáročnou procházku po okolí, zatímco skupina „B“, což jsem já, Vlasovec, Divoš a Kačka, jde prozkoumat hotelový bazén. Výborné osvěžení, po skoku do bazénu už chci jen umřít, představa teplé vody ve které se rochním a popíjím chuťově výrazné nápoje, vzala rychle za své. Voda má s bídou dvacet stupňů a infarkt ťuká na vrátka. Abychom se s Divošem alespoň trochu ohřáli, vyrážíme jen tak v plavkách a ručníku kolem pasu na malou procházku po okolí hotelu, pravda bylo to tak na 15 minut, ale pobyt na frišném vzduchu stál za to. Většina fiatářů postávala okolo aut v zimních bundách a dva provokatéři přitáhli veškerou pozornost. Plavky a 8°C k sobě zrovna moc nepasuje. Zato jak teplá se nám pak zdála ta voda v bazénu!!!
Blížila se šestá odpolední a vyhlášení výsledků. FCC opět slaví úspěch! Druhým nejvzdálenějším účastníkem se stal Pedro a nejvzdálenějším účastníkem Enzo. Já jsem si dovolil se spolujezdcem Vlasovcem uzmout bronzovou příčku v orientační soutěži.....
Opiti úspěchem jsme se rozhodli roztočit to v hotelové restauraci, při večeři tekla kola, džus a čaj proudem. Žranici ve formě švédského stolu také chválím. Škoda jen, že nás tak brzy z restaurace vyhazují. Ještě není ani devět a už tam pro nás není místo. Přesuneme se tedy na chodbu ke křeslům, kde se to jevilo pro pokračování načatého večera jako nejvhodnější. A skupinka vytrvalců to táhla až do jedné ráno. Trochu nás již zmáhala dřímota, když se objevil Marcel - kolega fiatář z východu Slovenska a zábavu opět rozproudil. Ano šlo o nefalšovaný mezinárodní kontakt, co na tom, že jsme si někdy navzájem nerozuměli, o to přeci nešlo! Lákavá se zdá být pozvánka na východní slovensko k „těžbě“ zasypaných historických vozů. Před 20 lety tam prý bylo do bývalých rudných dolů zavezeno několik starších vozů určených k „ekologické“ likvidaci. Diskuzí v cizím jazyce jsme zanechali až po druhé ráno.
Neděle 4. 10. 2009 – 8:00 – Poľana - hotel
„Vstávat! Je osm ráno a snídaně nepočká!“ budí nás Ondrej. Snídaně je přepychová stejně jako včera, snad jen ty papriky pálí ještě více...
Nežli posbíráme svých pár švestek, rozloučíme se s odjíždějícími fiatáři Tomem a Adélou, neřkuli vyrovnáme účty za hotel, je deset dopoledne. A my se těšíme na pěkný pěší výšlap k nedalekému vodopádu Bystrá. Nenáročná procházka z kopce směrem dolů nás nutí zamyslet se o kolik bude náročnější cesta NAHORU. Ale zatím jsme plni elánu a jsme zvědavi na přírodní zajímavost. A zajímavost to vskutku je, vodopád sice není žádný veleobr, i tak je ale jeho výška zvící dobrých 15 metrů úctyhodná. Focení ze všech možných i nemožných stran včetně skupinového zabere přinejmenším hodinu. Když ještě objevíme jakýsi památník či spíše návštěvní knihu, je o zábavu postaráno. Každý z nás do knížky vypodobní svůj vůz (byli jsme zde, FCC).
A ta zpáteční cesta nebyla nakonec tak zlá, okolo poledne už nás vítala stará známá Poľana. Než se rozloučíme s Ondejem a Vlasovcem, bylo by vhodné zkusit společný oběd. A proč se někam harcovat, když nám hotelový strava vcelku vyhovovala? Návrh byl jednoznačně přijat a společně tak trávíme ještě další dvě hodiny. Po obědě však již odjíždíme každý jiným směrem.
Směr Poprad, kolonu vede Pedro s Jůlií, v závěsu se držím já, pak Divoš s Kačkou a uzavírá to Enzo. Pedro to tentokrát zkouší jinou silnicí a tak si dnes užíváme širokých rozhledů Nízkých Tater. Malé zpestření přináší zjištění, že šestikilo je z kopce stejně rychlé jako 125 „italák“. Po bravurním a adrenalinovém serpentinovém sjezdu si s Pedrem navzájem gratulujeme, že jsme to přežili. Další dva stroje se za námi objevují až po dlouhé době.....
Focení Nízkých Tater je dokonalé, zejména nás opět upoutá jeden z nejvyšších vrcholů Kráľova hoľa (1945m), ježto je vybavena vysílačem, zdá se býti vcelku fotogenická a padne na ni nejeden snímek. Snad jen kdyby okolí silnice tak nepřipomínalo smetiště a veřejné záchodky.
Divoš hlásí závadu, naštěstí jde jen o tekoucí ventil topení. Horší to je ale s docházejícím palivem, nicméně i to je záhy vyřešeno a to u pumpy která pamatuje snad ještě léta šedesátá.....
Dále již bez větších zastávek pokračujeme až do Vysokých Tater. Škoda jen, že už zachází sluníčko a soumrak nedovoluje vychutnat horské velikány i tak však vrcholky hor vzbuzují respekt. Zrovna jako ceny za ubytování. Zastavujeme u hotelu a spíš jen tak ze zvědavosti (i když ono už v osm večer moc času na hrdinství nebylo) se jdeme informovat na možnost ubytování. Cena? „20,- € osoba/noc, ale mluvíte jazykem kterému rozumím, takže vám udělám cenu, co takhle 12,- € ?“ Potěší náš a naše již notně prořídlé peněženky pan provozní. Za tu cenu přijatelný komfort dvojlůžkových pokojů s příslušenstvím, i když musím dodat, že sprchovat se a nechat téci vodu na zem přímo u umyvadla bylo poněkud nezvyklé.
Co takhle večeře? Není problém, menu za přijatelnou cenu 3, 50 €. Když k tomu ještě přidáte poklidnou atmosféru až na naše maličkosti prázdného hotelu, praskání hořících polínek v krbu a popíjení ať již vínka, či nealkoholických nápojů, nemělo to chybu! Po celodenní projížďce nás, ale zmohla únava docela brzy a v jedenáct už všichni byli v limbu.
Pondělí 5. 10. 2009 – 8:30 – Tatranská Lomnica - hotel
Poslední den a před námi výlet do Vysokých Tater na Lomnický štít! Jsme odpočati, připraveni a na rozhled z vrcholku hor se těšíme jako malé děti. Náležitě se ještě posilníme při snídani na vidličku a pak už jen zvolit správnou obuv a oděv....
Kačka o žádné výšlapy nestojí, takže zůstává v hotelu a čeká na nás. My ostatní vykračujeme k lanovce na Lomnický štít. Pan provozní říkal, že je to kousek a v pondělí bude určitě lanovka poloprázdná. Byla. Po hodinovém trmácení se do kopce, kdy jsme postupně odhazovali většinu svršků (poněvadž dole to nefoukalo a sluníčko mělo při chůzi do kopce stále větší sílu). A ejhle, lanovka je z důvodů pravidelné údržby mimo provoz. Vrcholky hor navíc ještě zahalil hustý mrak. A tak ani varianta výjezdu lanovkou na Lomnické sedlo nebyla nijak lákavá. Ne za těch 30,- €. Více než zklamáni se tedy vracíme zpět do hotelu, snad to vyjde někdy jindy.
Náhradní program: navštívíme s vozy Štrbské Pleso, cestou nafotíme nějaké pěkné snímečky Fiatů s Tatrami v pozadí. Tak se i stalo, jen to pozadí byl trochu problém, silnice totiž vedla kdysi zalesněnými stráněmi, dnes však po brutální vichřici, vykácenými mýtinami. Smutný pohled. Na Štrbském Plese jsme si trochu zpravili chuť, i když parkování zde není z nejlevnějších a bylo potřeba zapojit trochu umění vyjednávat k usmlouvání přijatelné ceny za naše vozy na hodinu odstavené na parkovišti. „Profláklé“ výletní místo téměř zelo prázdnotou a já se ani nedivím, foukal zde studený vítr a teplota sotva přelezla deset stupňů nad nulou. Na nějaké velké potulování to nebylo a my záhy Štrbské Pleso opouštěli.
Do odjezdu vlaku ještě času dost a tak jsme navštívili i hypermarket a předzásobili se na cestu domů. Večeře v restauraci místního sportovního stadionu nás nadchla, jídlo bylo dobré a porce obrovské. Když jsme si ještě při procházce centrem Popradu dopřáli zmrzlinu, byl pocit sytosti potvrzen.
Čekání na vlak. Opět se po nás vyžadovalo být hodinu a půl před odjezdem vlaku na nádraží. Takže raději dvě. Vědomi si toho, jak nás v Praze každý bezostyšně předbíhal, zabrali jsme strategická místa a při nakládce vozy umístili do spodního nákladového prostoru autovlaku, vlastně jako do garáže. A protože krátce po odjezdu vlaku začalo pršet, ocenili jsme to. Neukázněnými cestujícími „vypruzený“ steward měl náladu pod psa a otravný a nedočkavý pasažér ji nevylepšil.
Když se za námi později přišel podívat, odcházel od nás s daleko lepší náladou. Parta řehnících se fiatářů ho zjevně udobřila
Nakonec byl i docela sdílný, takže s ním a s konstruktérem těchto vagónů (čistě náhodou jel s námi) jsme si pěkně poklábosili.....Únava byla znát i dneska a postupně jsme odpadávali, až před půlnocí čilostí oplýval pouze Enzo a s velkým sebezapřením i já.
Úterý 6. 10. 2009 – 7:09 – Praha – Hlavní nádraží
Budíme se v Praze na Hlavním nádraží v sedm ráno. Po nezbytné manipulaci s vagony konečně můžeme vozy vyzvednout. Nějak se nám, ale nechce domů a tak ještě klábosíme přímo na nádraží před vlakem. Odjezd do garáží a domovů se koná až v devět dopoledne, čímž je akce definitivně ukončena.
PS: Špičková akce na závěr sezony, k tomu nádherná příroda slovenských hor a počasí babího léta. Co víc si přát? Horský hotel na Poľaně neměl chybu, výhled a Koliba s otevřeným ohněm ve mě zanechala hluboký dojem. Na tak pozdní termín účast překvapivě vysoká, vozy zajímavé a netradiční. Jízda autovlakem inspirující a zábavná. Zkrátka akce na jakou se bude dlouho vzpomínat.
.
