Sraz k 50. výročí Fiat klubu Praha

[Kronicar]

7. června 2008 – Sraz k 50. výročí Fiat klubu Praha

Zajímavé, i právě kvůli tomu, že pražský Fiat klub nepořádal žádné akce, jsem ho opustil. Významné jubileum 50 let existence klubu však vybičovalo vedení k uspořádání akce a náš klub, Fiat Car Classic, se ji rozhodl svou účastí podpořit.....
Vzdálenější účastníci přijeli již v pátek, čehož jsme využili k tlachání a diskuzím ohledně nadcházející akce a letní dovolené. Dorazil Ondrej s Vlasovcem (F 600 D), přičemž Ondrej přijel ve Fiatu 127, čerstvém přírůstku zakoupeným Mírou Nosákem a novému majiteli předaném na akci. Přijel ještě Pavel Linda, ovšem v civilním voze nespecifikovaného výrobce. Únava nás skolila ještě před půlnocí.
Moje sobotní dopoledne patřilo vyzvedávání vozu z garáže, přičemž mě nemile zaskočila uzávěrka hlavního tahu na Strakonice a díky tomu se tvořící kolony. Přes brzký výjezd se tak čas mého příjezdu na přejímku poněkud protáhl. Do Dolních Chaber a Triocampu jsem dorazil až po desáté hodině dopolední. Tou dobou již na trávníku stála dobrá dvacítka vozů, i když té fiatí klasiky byla sotva polovina. Zbytek startovního pole tvořily novější typy vozů Fiat a dokonce nefiati „zasloužilých“ členů pražského klubu. Nás prezentovala mimo mé šestikule ještě další dvě šestikila, Vlasovce a Míry Nosáka. Fiat Ritmo cabrio Míry Šonského, Fiat 125 Petra Holečka, která do soutěže přibrala „Ďábla“ Vojtu, Pavlu a Elišku, dále pak Fiat 850 s posádkou Ivoš & otec. Překrásný Fiat 501 SS z roku 1924 a Fiat 500 Vládi Gajdoše. 2x Fiat 128 Sport Ládi Špirita a Pavla Nonnera. A již zmiňovaný nový stroj Míry Nosáka se kterým přijel Ondrej – Fiat 127. Odpoledne pak ještě přibylo šestikilo Petra Pokorného. Fanda nepřijel ničím jiným než nechutnou modernou Fiatem Punto. Což bylo pořád lepší než předsedův žabožrout.
Celé dopoledne patřilo soutěžím bez aut jichž se mohl zúčastnit kdokoli a my toho také s chutí využívali. Poznávání modelů Fiat nečinilo problém ačkoli do nich byl poněkud zákeřně přimíchán Renault 9. Házení šipek do terče – pohoda. Lovení rybiček v podobě Fiatů s podtitulem vylovení, vysušení, odbahnění.. Poněkud brutální jízda na koloběžce, těm nejrychlejším se dokonce podařilo svléknout gumu z kolečka. Testík nad nímž jsme si dlouho lámali hlavu, marně, stejně to nakonec byla „sazka, sportka“. Nějaké to šroubování na čas. A pořadatelé nám neodpustili ani poznávání přístrojů a zadních lamp z různých modelů Fiat. To již bylo horší, zvláště když jsme museli určit nejen model, ale i o jakou sérii se jedná. 19, 5 bodů ze 20 možných se mi jeví jako slušný výsledek. Nutno dodat, že to bylo spojené úsilí moje a Pavla.
Poledne a oběd. Obsluha nebyla připravena na nával zhruba 30 hladovců a tak jsme na smažák a hranolky čekali více než hodinu, za mini porci si účtovali přes sto korun, inu kemp je zřejmě orientovaný na zahraniční (a movitější) klientelu.
Díky abnormálně „rychlé“ obsluze započala rozprava a start orientační soutěže s mírným zpožděním. Při rozpravě jsme dostali podrobné pokyny k projetí trasy a instrukce ke čtení šipkového itineráře. Zdůrazněno bylo zejména POHODOVÉ TEMPO, trasa je krátká, rozdělena do dvou etap, na projetí jedné máme 50 minut což je rychlostní průměr nějakých 30 km/h, prostě pohoda. Nic záludného, samokontroly, testík, rychlostní zkouška, zvláštní zkouška aneb překonání vodního toku.....
Jedeme. Vědomi si instrukcí, držíme se jich a jedeme opravdu pohodovým tempem. Zhruba 100 metrů. Lehce zmateni zahýbáme do zástavby, pak do polí. „Opravdu nás ten itinerář vede sem?“ dotazuji se lehce znervóznělý uprostřed řepkového pole. „V klidu, jedeme přesně.“ informuje mě spolujezdec Pavel. Řepka vyšší než auto, úzká polní cesta plná výmolů a louží s bahnem. Proklímám toho kdo trasu vytyčoval, marná se jeví i včerejší příprava vozu, tedy jeho leštění a konzervace pneumatik silikonem.
Vůz vyjíždí zpět do civilizace a my navazujeme na itinerář, odhalujeme několik testových otázek ještě dříve nežli je nalézáme, teprve v průběhu soutěže totiž plně chápeme systém samokontrol. Poměrně dlouho trvalo nežli jsme zcela pochopili dotaz pořadatelů na náměstí v Odolené Vodě, teprve mapa města ukázala, že Horní a Dolní jsou názvy.... Hlídáme si čas, mohl bych přidat, zvyšuji tempo až na 90 km/h, lehce bloudíme. Instrukce v itineráři nejsou zase až tak přesné a hlavně neberou v potaz absenci denního počítadla kilometrů ve starších vozech. Míjíme krajinou bloumající vozy účastníků, zejména před a za námi startujícího Pedra a Ivoše. Teď již opravdu není čas na hrdinství. Jedu co to dá, občas mrkneme na místa upozorňující nás v itineráři. Cíl na dohled, zvolňuji tempo. Máme čas, ještě 5 minut do příjezdu, zevlujeme nedaleko cílové rovinky. Pak vyrážíme vpřed a cílem časové zkoušky projíždíme o minutu dříve, což se rovná 10 trestným bodům, zároveň je nám neuznána jedna ze samokontrol, nápis na oranžové ceduli zjevně zněl jinak, asi jsme opsali nápis z jiné.... Pauza. Ne? Tak co se tu bude dít? Kdy vlastně startuje druhá etapa? Tak trochu nevíme co dál. Pavel mrkne na výkaz. „Kdy, že jsme to vlastně projeli cílem a ..... safra.“ Do druhé etapy jsme odstartovali zároveň s projetím cíle etapy první. Máme několikaminutové zpoždění. Ech...
Překonání vodního toku se nejevilo až tak náročné jako při rozpravě. Sloužil k tomu pohodlný most, spolujezdec vystoupil a hledal na jednom z pilířů nějaký nápis, já jel dle itineráře po objízdné trase přes most jiný a po několika kilometrech jsem měl zase spolujezdce naložit. Pokračuji tedy dle itineráře, překonávám vodní tok a čekám na spolujezdce. Čekám. Stále čekám. „Aby se tak někde ztratil.“ prolétlo mi hlavou. Takže vyrážím na most z druhé strany. Samokontrola není zase tak jednoduchá jak se zdá, nelze ji nalézt. Daří se až po usilovném čtvrthodinovém hledání, čímž opět ztrácíme drahocenný čas. Skočíme do vozu a teď se již řítíme vpřed naprosto bez skrupulí, prostě na plný plyn. „Město se zámkem nad řekou, napište významného rodáka.“ čte Pavel nahlas zadání další ze samokontrol. „Nelahozeves.“ dovozuji město, ale kdo se v něm narodil? „To najdeme na ceduli poblíž zámku.“ Cedule však žádná, konec obce. Zpět. Otáčím, hledáme. „Musí tu být pomník, když je to významná osobnost.“ „To náměstí se zdá být nadějné....“ A opravdu, skryta za roštím růží se tyčila obrovská postava Antonína Dvořáka. Další posádky nic nehledaly, dotazy byly vznášeny v pokladně zámku.....
Hledáme další samokontroly, čas se krátí, sleduji pouze silnici a hodinky. ZÁKAZ VJEZDU. Objížďka, nějaká pouť či co, a cedule nás ženou mezi domky. Přitom zrovna někde v místech zákazu vjezdu se musí nalézat samokontrola, bezva. Tak honem, honem. Před námi se otáčí autobus. Pavel vyskakuje z vozu, že tam doběhne pěšky a pak rovnou pojedeme dál. Autobus se velmi šikovně otočil, zatarasil celou silnici a zůstal stát, má pauzu. Na můj nesmělý dotaz, kudy mám jet když tu vede objížďka, mi s klidem odpověděl ať si to vyřídím se starostkou. Má 10 minut pauzu, tak ať tu chvilku počkám. Čas běží. Propadám beznaději. Do autobusu začíná po 5 minutách nastupovat had pasažérů, vidím to minimálně na čtvrt hodiny zdržení. Vrací se Pavel, „Tak jedeme, ne?!“ Ukazuji na nemožně zaparkovaný autobus. „To projedeme, budu ti ukazovat“ informuje Pavel. A tak k nemalému obveselení cestujících a jejich ještě většímu údivu doslova prolisuji šestikilo mezi autobusem a zaparkovaným vozem, zbývalo tak 3 centimetry na každé straně.
A jedeme dál. Teď již bylo zřejmé, že nestíháme minimálně o deset minut. Jedu opravdu naplno, ždímu šestistovku cestou necestou. Ostatní posádky jsme vlastně od hledání na mostu ani neviděli. Obec neobec, jedu pořád stovkou. Samokontroly jsou již naštěstí splněny, tu poslední doplňujeme do výkazu za letu nad můstkem. Cíl na dohled, doslova jím prolétnu a .... Jsem tu později o pouhých 7 minut. Uff. Máme to za sebou, poplácáváme se s Pavlem. Ale, JAK TO ŽE JE TU IVOŠ? Nikde jsme ho cestou neviděli. A ještě neřád provokuje “Kde jste tak dlouho?“ Uvidíme při výsledcích.... Čeká tu také Petr Pokorný s F 600 D a Karel, pro změnu na kole. Sdělujeme dojmy s trasy. Soutěž byla zajímavá a rozhodně měla spád, nicméně na nějaké rozjímání a pohodové tempo při ní nebyl čas....
Dobrou půlhodinu po nás nic do cíle nedojelo, teprve pak se zvolna trousí další posádky. Míra Nosák beznadějně bloudí, vrací se teprve po několikeré telefonické navigaci. Je poslední a přijel hodinu a půl po nás. Slova chvály však pro orientačku neměl...
Večeře, výsledky. V poklidu večeříme, tentokrát na jídlo nemusíme čekat, pro změnu se čeká na nás až dojíme. Pořadatelé přešlapují nerozhodně okolo, nějak to vázne, nahánějí nás do stanu ve kterém je dusno a nevlídně. Čekáme. Poslední dojídají a konečně se dočkáme.
Vyhlášení výsledků. Začíná se oceněním dlouholetých členů, což, řeknu-li to upřímně, nás moc nezajímá. A docela se to táhne. Poděkování sponzorům, samozřejmě nepřítomným. A pak se konečně dočkáme, dopolední soutěžení. 1. místo obsazuje Pavel Linda, 2. místo pak Míra Nosák, gratulace, focení, úspěch.
A soutěž orientační.... Nu co myslíte? 6. místo – Citroen Saxo, 5. místo Fiat Punto (alespoň že tak), 4. místo Fiat Punto s „naším“ Fandou Řehákem, 3. místo Fiat Ulysee, 2. místo Fiat 600 D (má skromná maličkost s navigátorem Pavlem Lindou) a 1.místo (skoro se stydím to napsat), vítězem Fiat setkání se stal Opel Corsa. Krása. Alespoň že jeden historik se vklínil mezi jinak samé moderny a navíc ještě nefiaty.... Ono také splnit časové podmínky historickým automobilem bylo poněkud nad rámec jeho možností....
Auta i řidiči se rozjížděli do svých domovů, chvilku jsme sice ještě poseděli v restauraci a rozjímali nad právě končícím dnem, ale hodina pokročila a tak se loučili i ti poslední a nejvytrvalejší. Já jsem spolu Petrem jel do garáže, kde mi ukazoval v jaké že garáži si převezmu jeho vůz. Jsem určený jako řidič limuzíny na svatbu fiatáře Míry Nosáka, ale to je jiná akce a předbíhám událostem.... K urychlenému odjezdu mě přinutila přicházející bouře, které jsem ujel jen o vlásek a zároveň se snažil příliš nespěchat abych nevjel do jiné, která zanechávala proudy vody na silnici přede mnou.

PS: Ačkoli se účast na akci nejeví až tak hodna významu výročí ku kterému byla pořádána, (nemnoho vozů, navíc vozy konkurenčních, neitalských značek) musím akci jako celek hodnotit pozitivně. Spousta zábavy, poučení a snad i dobrodružství. Poklonu je třeba složit pořadatelům a zhotoviteli trasy a celé orientační soutěže, byť bych měl jisté výhrady k jejím dílčím etapám. Beru to tak, že „staří pardálové“ nás mohou mnoho naučit a my, z jejich pohledu začínající fiatáři (10 let je příliš krátká doba oproti 50), můžeme čerpat z jejich zkušeností a dovedností.....
Zde je potřeba uvést i základní rozdíl mezi Fiat klubem Praha a Fiat Car Classic, my (FCC) jsme veterán klubem a jako takový sdružujeme majitele a příznivce italských vozů dřívějšího data výroby (pro rok 2008, to je do roku výroby vozu 1983), samozřejmě se nebráníme ani modernější technice, nakonec i ta se jednoho stane veterány, ale upřednostňujeme historická vozidla z Itálie. Tomu samozřejmě odpovídá i činnost klubu. Pořádáme setkání historických vozů a vůbec se aktivně zabýváme renovací, jízdou veteránů či pomocí při získání zvláštních registračních značek pro historické vozy.
Zatímco Fiat klub Praha (FK Praha) sdružuje majitele a příznivce vozů Fiat bez rozdílu. Tedy i majitele zcela nových a moderních vozů, majitele historických vozů a i třeba bývalé fiatáře (mnohdy stojících u zrodu klubu), kteří na pořádané akce jezdí tím co mají k dispozici, tedy „nefiatem“. Náplní klubu je samozřejmě také Fiat, ale jaksi obecněji. Přednášky na různá témata, současná i z historie a týkající se techniky jako takové. Historie a historické vozy jsou vnímány jako součást značky Fiat a klub jim věnuje stejnou pozornost jako třeba novinkám na trhu automobilového průmyslu.

[Kronicar]

Nějaké fotky pro ilustraci.....

[Renda ze Záboří]

Silně mi to připomíná sraz "skútristů", který zcela nedavno dokonce propagovala NOVA ve zprávách (k tomu není co dodat!)....
Ale to jsou přesně ty "klasické" (chápej postkomunistické) kluby! Skupinka obtloustlých, vyšeptlých a vyhořelých staříků lamentující v podstatě nad vším se občas sejde na schůzi aby doma neprudili a to je tak vše....Proto jsem také před cca 8 lety vystoupil z Tatra klubu (15 let členství) a to mám starý tatry dodneška!
Přijet na Fiat sraz oplem a ještě soutěžit a zvítězit - to je od pořadatelů jasná zpráva, že Fiati rozhodně nejsou na 1. místě! Přejmenoval bych to na klub přátel volantu a je to!

[Pedro]

Taktéž přidám pár postřehů ke srazu.
Pro mě byl sraz setkáním se členama FCC a až na projezd prašnou i blátivou polní cestou to bylo dobré a pohodové. Jet ale třeba z Dobrušky kvůli výročí klubu Fiat, tak to by mě tedy pěkně naštvalo. Ale protože jsem to měl za barákem a defakto se jízda točila na dohled o Odolky, tak jsem to bral jako sranda akci.
No ale věřím, že s příchodem Pavla Štěpánka do vedení klubu se to trochu změní
a další a další akce budou početnější.Osobně upřednostňuji účast na jasně značkovém srazu nebo veteránské akci než před obecným srazem, kde Fiatem 125 opovrhují.
Petr