Jízda HV v Chomutově

[Kronicar]

26. duben 2008 – 14. ročník setkání HV v Chomutově

Poslední dubnový víkend patřil tradiční akci v Chomutově, zúčastňuji se jí pravidelně a tak ani letošek nebyl výjimkou. Opět jsem se snažil zlanařit nějaké ty členy klubu k podpoře akce, ovšem bez valného úspěchu Z Prahy vyjížděly pouhé dva vozy, Divošův Fiat 850 a moje šestikilo. Zbytek „klubáků“ je již na místě.... Enzo s vozem Fiat X 1/9 a Štefan s Fiatem 127, který však nesoutěží.
Ještě je třeba zmínit Mirku se Škodou Felicií, které v posádce pomáhala Jana, toho času majitelka nepojízdného Fiata.
V areálu kempu, na břehu Kamencového jezera brzdíme ve čtvrt na deset. Tou dobou tam již bylo na 50 automobilů a zhruba 30 motocyklů. Perfektní počasí lákalo k vyjížďce a proč tedy nespojit vyjížďku zároveň i s výstavou. V koloně přejíždíme do centra města, kde je dost času na obhlídku strojů..... třeba velmi zajímavý Gogomobil, Rolls Royce Silver Shadow I (1972), BMW 600 (1958), Tatra 603 (1973), Mercedes 190 SL (1961). Z Italské produkce pak překrásný vůz Maserati 3500 GT nebo Alfa Romeo GTV.....
Okukujeme vozy, ale mimo techniky je třeba i nějaké té kultury. Tu bohatě zajišťují středověké trhy na náměstí, kejklíři, divadelní spolky, prodavači nejrůznějších zbytečností i potřebností.... neodolám a podléhám svůdnému vábení vůně domácích klobásek. Dobře se bavíme u vystoupení provazochodce, vrcholem je „provazojízda“ na kole. Hned si v duchu dělám poznámku: „Zajímavý úkol na náš sraz do Poděbrad.....“
Ve dvanáct odstartoval první motocykl a o půl hodiny později jsme se dočkali i my. Protože pořadatelé rozdělovali startovní čísla podle výkonu, dostalo se nám cti zahajovat výjezd automobilů. A hned prvním úkolem bylo zastavení 50 cm od překážky, tedy od velmi výrazné žluté popelnice.
A dál? Jízda dle šipek umístěných na trati, někdy velmi lehce přehlédnutelných. K tomuto zjištění dospěli zřejmě i pořadatelé, jak jinak si vysvětlit náhlé předjetí mého vozu pořadatelskou Škodovkou, zuřivou gestikulaci, následné otočení vozu a doprovod na kontrolu číslo 2. Sponzorem asi byl místní zpracovatel odpadků neb opět posloužila žlutá plastová popelnice. Tentokrát se do ní měl odrazem od pálky dopravit tenisový míček, takový tenis na cíl. Po rozpačitém začátku, kdy jsem v rozrušení minul nejen popelnici ale i míček, jsem získal jistotu a zbývající míče „dal na koš“.
Poněkud jsem zaváhal v testových otázkách a naopak zabodoval ve střelbě ze vzduchovky. Zpestřením byla akce na zkušebním polygonu v Mostu, pozorovali jsme školu smyku a hodnotili více či méně zdařilý průjezd vodní stěnou. Veteráni však měli jiný program, jízdu poslepu a přejetí několika čtverečků.
V cíli pak návrat do dětských let, tahání auta na provázku.....
Večeře a čekání na výsledky bylo vítanou pauzou v parném dni, opravdu, minulý týden v Poděbradech zima a déšť, teď sluníčko a pomalu na koupání. Při jídle se dohadujeme jak se nám dařily úkoly a kdo má šanci na výhru. Netrpělivé očekávání je záhy vyřešeno vyvěšením výsledků, a nestačíme se divit. Enzo je první, Divoš třetí, Mirka šestá a já nic moc- 13. místo. Gratulujeme vítězům, chystáme oslavy, když......?
Pořadatelé oznamují chybné spočítání výsledků a vyvěšují nové... Enzo zůstává na 1. místě, Mirka se posouvá na 2. místo, ovšem Ivoš klesá na 6. místo a já si polepším alespoň do první desítky na 9. místo. No, jak se říká: „Nechval dne před večerem.“
Důvod k oslavě se najde a tak posedíme v restauraci, tlacháme a čas příjemně ubíhá. Loučíme se v osm hodin, domů přijíždím okolo jedenácté.

[Ondrej]

Pár foto z akce...

[Kronicar]

25. duben 2009 – 15. ročník setkání HV v Chomutově

Ani letos jsme nevynechali jednu z našich nejoblíbenějších akcí, totiž setkání historických vozů v Chomutově. Říkal jsem si, že po 8 letech, kdy pravidelně na tuto akci jezdím, by to konečně mohlo vyjít a že si přivezu pohár za vítězství.....
Takže sobota, jak jinak. V 8 hodin vyjíždím z garáže spolu s Divošem a Kačkou. Beru šestikilo, oproti tomu Ivoš si nějak oblíbil 850, které s nově poskládaným motorem jede jako ďas. A dává mému znatelně slabšímu šestikilu dost zabrat. Doprovod nám dělají dvě motorky, Ivošův táta s kamarádem. No doprovod, kousek za Prahou nasazují tempo a mizí na horizontu.
Na těch zhruba sto kiláků do Chomutova máme necelé dvě hodiny, což se jeví býti dostatečné. Ivošovi dokonce natolik, že u benzínové pumpy šlohne kbelík na mytí oken automobilů, obsah vylije do kanálu a v poklidu si u pumpy umyje auto. Musím přiznat, že já až tak klidný nebyl, do Chomutova ještě 70 kilometrů a právě odbíjela devátá....
Takže Chomutov, 9:45, parkujeme vozy a mažeme na přejímku, jsme poslední. Ani nestačím vylepit číslo, pozdravit se se známými a už startujeme na spanilou jízdu zakončenou tradiční výstavkou vozů v centru města. Zde máme dostatečně dlouhý čas na prohlídku vozů i středověkých trhů. Na trzích nakupuji nějaké ty zbytečnosti (ségra má narozeniny) a už se můžeme kochat vozidly.
Fiat je letos opravdu hojně zastoupen na čemž má zásluhu zejména náš klub. Mimo mé šestikule je tu ještě jedna klubová – Jana Šifaldová. Marek/Enzo ve Fiatu 1100/103 E, jemuž se natolik zalíbil převlek agenta STB, že ho neodložil ani zde. Již zmiňovaná Ivošova 850 a místní Štefan s Fiatem 124 Spider. Kromě toho jsou tu ještě další dvě neklubové šestistovky a dokonce Fiat 125p a Fiat 850 SC, jenž ovšem nesoutěží.
Protože počasí je dokonalé, nebe jasné a slunečné, je i účast maximální a počet vozů odhaduji na dobrých 70. Nechybí několik vozů Škoda Felicia, je tu i spřízněná duše Mirka jenž s námi loni absolvovala „Expedici Grossglockner. Dále je k vidění Velorex, Aero, IFA, Mercedes, VW, Panter Lima nebo Triumph. Ozdobou srazu je ryze dámská posádka se strojem Bugatti 37 A (1928). Takovou, řekl bych raritkou, byl Land Rover z roku 1959, což bych mu tedy opravdu nehádal, myslím, že ho snad v malé modifikaci stále vyrábějí.....
A start, prvním úkolem je určení výšky předního světlometu. To už známe, je lepší si nechat napsat nějaké trestné body, než se strefit doprostřed paraboly.... Pokračujeme městem a klidným Bezručovým údolím, je to pohádka, dlouhé aleje stromů a uzounké silnice. Zatáčka střídá zatáčku, gumy Fiatů hvízdají. Užíváme si to, vyděšení cyklisté již méně. U zbytků mlýna je další úkol, tentokráte se jedná o střelbu skobičkovým prakem na cíl. Docela se mi daří, akorát posední rána se nějak nepovedla a přestože zasáhla cíl, mám z ní smíšené pocity. Setrvačností jsem si totiž dal tzv. „bombu čenichovku“.
Další trasa nás zavedla až na dohled hranic, kdy jsme strmě stoupali vzhůru, stále vzhůru. A ještě vzhůru. A nahoře nás čekaly testové otázky, dole pak zase test paměti. A pak v lesním tichu jedné zastrčené silničky, dvě hodiny čekání na úkol. Než se těch několik desítek posádek vystřídalo, uběhl opravdu dlouhý čas. A než tento úkol popisovat, výstižnější bude jedna fotka, každopádně my se dobře bavili. A myslím, že také všichni co naše komentáře a popichování poslouchali. Štefan v touze po protekci hlasitě prohlašoval, že je místní....
Pozdní odpoledne a my míříme lesem stále do Německa? Les je hluboký, místy jsou vidět zbytky sněhu. Trasa je letos vybrána opravdu překrásná, sic pustina, ale nelze se nekochat....
A jedeme vůbec ještě správně, to již opravdu musíme bloumat hraničním pásmem Německa! Ano, cedulky nás upozorňují, že státní hranice probíhají vodním tokem, jenž je vzdálen jen pár metrů od silnice.
Hraniční přechod je na dohled, nás však šipky odklánějí na druhou stranu. Po rychlostní silnici pak svištíme opravdu ďábelským tempem, místy i 100 kilometrovou rychlostí. Někdy mám pocit, že se auto v zatáčkách převrátí a vyrovnávám to náklonem svého těla. Přede mnou jedoucí Enzo má zjevně stejné pocity.... Při krátké pauze zjišťujeme, že za to můžou naše prehistorické pneumatiky OR 6 tuzemské výroby, jenž jsou ještě navíc protektorované.
Míjíme zastrčenou kontrolu – výměna žárovky ve světlometu na čas. A již se blížíme do cíle. Původně s námi jedoucí Ivoš se Štefanem jsou tu již hezkou chvíli, jejich tempu opravdu můj a Enzův stroj nestíhá.
Poslední čtyři úkoly jsou v kempu, třeba poznat jeden takový podivný předmět. S Enzem dlouze dumáme nad jeho účelem, nakonec je vše jasné a pořadatel se jen usmívá. Pak pokoušíme hru golf, ovšem míček letí beznadějně daleko, stejně jako 99% soutěžícím. Jedním z mála, kterým se to podařilo, je Divoš.
A přesouvání pístu s ojnicí do bloku, uff, to byl úkol! Na samotný závěr otázečka: „Kolikátý ročník Chomutovké soutěže se letos jede?“ ???? S Enzem totálně tápeme, přemýšlíme, počítáme, dedukujeme. Spřádáme teorie. Nakonec Enzo vypálí, že 15. ročník, prý se to tím naším ročníkem Poděbrad hezky doplňuje. Já si nejsem jistý a tak dávám ročník 14. Kdyby to bylo výročí určitě bych si to pamatoval.... Safra! O minutu později koukám na startovní číslo, kde se skví 15. ročník.....
Pořadatelé počítají, my jdeme na večeři. Už je toho třeba. Žádné dlouhé tlachání se u jídla ale nekoná, výsledky jsou tu!
Dopr..... Díky zvoranému ročníku přicházím o jisté 1. místo a padám až na čtvrté. Tedy přátelé, to naštve. A čtvrtý jsem ještě jen díky roku výroby vozu, dělím se o tuto pozici s Janou Šifaldovou, která získala stejný počet bodů a je tak nejlepší ženou-řidičkou. Od třetího místa nás přitom dělí jen jeden jediný bod! A kdo je třetí? Divoš s Kačkou, samozřejmě díky podařenému golfovému úderu.
Nicméně jako klub jsme si nevedli nejhůře. 3., 4., a 5 místo je naše, zrovna tak 6. místo, kde je Štefan a 7. místo, které zabral Enzo. Přičemž rozdíl mezi nejlepším a nehorším z nás je pouhých 8 bodů! Pro srovnání, třetí Divoš vybojoval 176 bodů, zatímco pozice 35. získala bodů 367. To si zaslouží oslavu!
Takže pořizujeme skupinovou fotku do kroniky a pak se vrháme na venkovní posezení restaurace, kde setrváme v družném hovoru a příjemném rozpoložení až do zavírací hodiny.
Půl jedenácté, je čas na odjezd domů. Po dni nabytém dojmy přichází pomalu jeho konec. Krátce po jedenácté ještě společné tankování u čerpací stanice, kde je obsluha našimi stroji rázem probrána z letargie. A pak už nějakých 90 kilometrů do garáže. Ani si pořádně nepamatuji jak jsem jel, byl to spíše takový polospánek a před Prahou byla nutná rozcvička, už to prostě nešlo. Garáž uvítala naše stroje v jednu ráno a domov ještě o hodinu později.....ale stálo to za to.

[Kronicar]

A pokračování.....

[Kronicar]

A ještě pár kousků ....

[Ondrej]

Na samotný závěr otázečka: „Kolikátý ročník Chomutovké soutěže se letos jede?“ ???? S Enzem totálně tápeme, přemýšlíme, počítáme, dedukujeme. Spřádáme teorie. Nakonec Enzo vypálí, že 15. ročník, prý se to tím naším ročníkem Poděbrad hezky doplňuje. Já si nejsem jistý a tak dávám ročník 14. Kdyby to bylo výročí určitě bych si to pamatoval.... Safra! O minutu později koukám na startovní číslo, kde se skví 15. ročník.....

No já sírám
To je vostuda, on ani neví, kam jede, ale hlavně, že jsme kvůli tomu přesouvali Poděbrady!

[Kronicar]

Však jsem se také styděl..... A byl to asi jediný ročník na kterém jsem mohl vyhrát....

[Tříprsťák]

Kronicar: moc pěkně napsaný článeček, jako vždy.
Jen si nemohu odpustit drobné upřesnění - Enzův stroj není fiat 1100/103 E nýbrž 1100/103 D !!!

[1/2 litr]

Sraz HV v Chomutově 2011
Na stránkách http://www.vccchomutov.cz je ke stažení přihláška na letošní jízdu kolem Kamencového jezera. Počet vozidel je omezený. Neváhejte.
Srazu s předváděcí jízdou se mohou zúčastnit vozidla vyrobená do roku 1960, speciální podle výběru pořadatelů do roku 1970. Počet vozidel je omezen na 50, přednostně jsou přijímána starší vozidla. Proto doporučuji typovou rozmanitost - F 500 a F 850 bn už zabírám já a Kačka. Co jedenáctistovkaři....

[Kronicar]

Já jedu šestikilem, Tebe jsem Ivoši přihlásil s 850 a Míru s Alfou....

[1/2 litr]

Můžete sem někdo, kdo ji máte, hodit výsledkovou listinu z Chomutova 2011. Nějak jsem se letos nepodíval dál jak na první tři místa... Díky.

[Kronicar]

23. duben 2011 – XVII. Ročník jízdy HV v Chomutově

Stal se malý zázrak. Přestože pořadatelé v Chomutově nesmlouvavě trvali na zachování místa i termínu akce, letos tomu bylo trochu jinak…. Což je pro nás jen dobře, mohli jsme se tak zúčastnit této námi velmi oblíbené akce. Poněkud nečekaně a tak trochu narychlo byla dohodnuta hromadná účast z řad členů FCC.
Naplánovaný společný odjezd z Černošic sabotoval Miloš, který vyrazil napřed. Musím však přiznat, že i na mě byl doprovod Ivošově pětistovce a osmpade s dámskou posádkou jeho ženy Kačky poněkud zdržující, takže v šestikilu vyrážím napřed také…
Už nás totiž čeká Míra Nosák v Avii. V Avii….? V Avii na které má naloženou Tatru 57 z roku 1938. A já chci Míru s jeho spolujezdkyní Petrou zabavit, než se dočká zbytku posádek. Jenže po příjezdu na místo srazu u Slaného zjišťuji, že Avie už je dávno fuč a na půli cestě do Chomutova. No nic, nakládám zde alespoň svého osvědčeného spolujezdce Ondreje.
Ivoš přijíždí vzápětí, ovšem na místě srazu se jen mihne, raději prý také pojede napřed. Instrukce jsou jasné, počkat na Miloše s jeho F 850. Když se ani 15 minutách čekání neobjeví, voláme mu…. A ejhle! Miloš už je také dávno na cestě do Chomutova! Jsme poslední, takže kopneme do vrtule….
Další jízda je bezproblémová a klidná. To, že nepotkáme Miloše s jeho rychlým strojem nás nepřekvapí, ale že nemíjíme ani dýchavičnou Avii a dokonce ani pětikilo, které vyjelo jen pár minut před námi nás lehce zaráží. Asi to Ivošovi přeci jen jede lépe než předstírá…
Znovu se setkáváme až u Kamencového jezera v Chomutově, který je místem přejímky. Míra zrovna složil Tatru z Avie a Ivoš nám jede naproti z druhé strany kempu, prý lehce „kufrovali“ přímo v Chomutově. Bude deset, nejvyšší čas na přihlášení vozů na přejímce.
Obhlížíme stroje a připravujeme se na hromadný přejezd, jenž je zároveň i spanilou jízdou. Účast je jako obvykle pestrá, zhruba třetinu startovního pole tvoří soutěžící z Německa většinou s vozy východní produkce – Wartburg, Trabant, Ifa nebo Barkas. Ale k vidění jsou i „zápaďácké vozy“ VW nebo Opel. Nejstarším vozem pak je Ford N z roku 1906. My však obdivujeme především stroje italské a jim příbuzné licence, třeba jen na chvíli vystavovaného Štefanova 124 Spidera, dále poněkud „nálezového“ Fiata 600 D či opravdu pěkného Fiata 125p. Účast slušná, počasí rovněž, celkem se zde sjelo na šedesát automobilů a 30 motorek.
Po spanilé jízdě parkujeme na obvyklé výstavní ploše, na parkovišti Severočeských dolů. Času máme spoustu a využíváme ho k další, nyní již podrobnější prohlídce zúčastněných strojů. Rovněž nemůžeme chybět na tradičních chomutovských slavnostech, kde sledujeme rytířská klání a nakupujeme na středověkých trzích co jen hrdlo ráčí.
12:00, rozprava a následně start prvního účastníka. Než se parkoviště vyprázdní, tedy než odjedou motocykly a starší vozy, je jedna hodina po poledni. A i my plníme první úkol, který je hned na startu. Mazaně si vyměřujeme spodní okraj čelního skla, a směle se pouštíme do soutěžení. Máme totiž určit průjezdní výšku na tzv. „šibenici“. Jaké je mé a Ondrejovo překvapení, když nám pořadatelé, poněkud zákeřně, určují jako cíl horní okraj rámečku předního světlometu. S tím jsme nepočítali a tak hned nabíráme do výkazu první trestné body. No nic, to ještě napravíme.
Ostatní Fiati již dávno mizí za horizontem a my překvapivě dojíždíme lehce zbloudilou Tatru tandemu Nosáků. Tím jí až po zbytek jízdy děláme doprovod. Co kdyby….
Servisní výpomoc nabízíme i u krajnice stojícímu polskému Fiatu, ten se však po demontáži trysky karburátoru umoudřuje a pokračuje v jízdě.
Na kontrole číslo dvě odhadujeme účel poněkud nezvyklé součástky z automobilu. Pomocí vylučovací metody, však docházíme k nezvratnému přesvědčení, že víme o co jde a jak se později ukáže, máme pravdu – je to kompresor k dofukování pneu ze škody Octavia, prý výbava na přání.
Užíváme si krás okolí Chomutova a to na trase dlouhé nějakých 60 kilometrů. Úkoly se nám daří plnit se střídavými úspěchy, takže zatímco jízdu zručnosti zvládáme bez problémů, testové otázky nám řádně zatápí. Za velice zajímavý úkol považujeme skládání karburátoru na čas, jehož bleskurychlé složení, nám zajišťuje jen malou zátěž trestnými body. Neméně zajímavý pak je úkol, na němž máme k jedné z několika téměř shodných siluet vozu přiřadit tu jedinou správnou. V cíli si ještě zahrajeme kroket na čas a odpovídáme na velmi záludnou otázku: „Kolik věžních hodin má radnice na náměstí v Kadani?“. Přestože máme možnosti jako nápovědu, střílíme od boku a bohužel vedle.
Pak již nezbývá než čekat na výsledky a nasytit hladovce. Večeře jde na vrub pořadatelům, což však znamená nejen můj brzký hlad. No nic, jistě se zabavíme při vyhlašování, kdy někdo z nás musí uzmout cenu a pak se dojíme...
A opravdu, Míra Nosák vítězí v kategorii auta do roku výroby 1956, dokonce je na tom bodově tak dobře, že pomýšlí na absolutní vítězství. Bohužel mu to překazí jeden jezdec na motocyklu, který je na tom ještě o nějaký ten bod lépe. V kategorii auta vyrobená po roce 1956 získává další cennou trofej Ivoš – 1. místo. Já s Ondrejem snad máme souzeno to páté místo, stejně jako na zimním Kokořínsku. Miloš se probojoval na 14. místo a Kačka končí někde vzadu, tuším na 44. místě.
Přestože je důvod k oslavám, všichni urychleně balí a odjíždějí. Loučím se s pořadateli a dohadujeme se o datu dalšího ročníku akce. Záleží to na mnoha okolnostech, ale snad se opět za rok sejdeme.
Kolonu Fiatů s vedoucím vozem Avia dojíždíme kousek za Chomutovem, navrhujeme ještě společné grilování u Pedra a Julie, kteří nás zvou, ale nakonec přejíždím s Ondrejem do Nelahozevsi jako jediný. Zábava tady nekončí, ale naopak pokračuje až do pozdních večerních hodin. Půlnoc doma to jako obvykle jistí….

PS: Další vydařený ročník za námi, který je navíc okořeněn cennými trofejemi. Snad jen ty soutěže byly možná letos méně nápadité. I tak však nějakou inspiraci načerpáme. Doufáme ve zdárný vývoj situace a naši opětovnou hromadnou účast v dalším ročníku…