Jede někdo na Fiat sraz na Slovensko? Je to 1. - 2.9. Já odjíždím již zítra, trochu si tu cestu zpestříme návštěvou ukrajinských Karpat. Už se těším. Jedenme ve třech lidech a dvou vozech, F 600 D a F 125p(kluci z Hustopečí).
XXV. ročník setkání italských automobilů v Poděbradech se koná 20. dubna 2024.
Expedice Ukrajina & Fiat zraz Zvolen
-
Renda ze Záboří
- Návštěvník
-
Kronicar
- Návštěvník
-
Kronicar
- Návštěvník
Tak ne půlnoc, ale jedenáctá. Bohužel se objevila první závada následovaná druhou. Zkrat v elektroinstalaci, nejdou blikače, vypaluje to pojistku jednu za druhou. Před Brnem mi pak přestal ukazovat tachometr, ještě nevím, asi náhon. To to pěkně začíná..... A najetých jen 250 km. Tož držte palce. Dnaska ráno to pořešíme a pak hrr na druhou etapu Hustopeče - Rožňava.
-
předseda
- Návštěvník
-
Kaca
- Návštěvník
-
Kaca
- Návštěvník
-
předseda
- Návštěvník
-
Kaca
- Návštěvník
-
Tříprsťák
- Návštěvník
-
Kaca
- Návštěvník
-
Kaca
- Návštěvník
dalsi zpravy od Expedice... Zpozdeni zprav, neni signal. Vcera pokorena nejvyssi hora Hoverla 2060m. Prevyseni 1100m. Na vrcholu boure a mlha - drsne. Sestup skrz 50m vysoky vodopad. Neuveritelna story pri oprave pichle pneu. Fiat 125p uvizl se dvemi deravymi pneu pod Hoverlou. Shaneni opravy trvalo 5 hodin...
-
Pedro
- Návštěvník
. Kačko: Jinak díky za zajímavé předání reportáží. Co, nelituješ, že jsi nejela? Škoda,rád bych to viděl.No myslím,že ale vyprávění bude exkluzivní. -
Ondrej
- Návštěvník
Wow. Hlásím se zpět z ukrajinského pekla, zážitků a dojmů je na celou knihu, už se těším, až se pořádně vypíšu v nějakém článku. Spíš románu. Kronikář a Pullitr jsou toho času již necelé dvě hodiny na cestě do Phy. Tříprsťák: svým způsobem závidět není co. Krajina v Karpatech je pěkná, ale té jsme si užili v principu jen dva dny. A to ještě jeden den z toho vysedáváním na parkovišti pod Goverlou. Ale člověk si tím asi musí projít osobně, aby zažil to, čemu by jinak nikdy nechtěl věřit. Strávil jsem celý týden za volantem, totálně jsem zničil podvozek a ještě nám dělali zlo celníci a počasí. Ohromná zkušenost, ale bohatě stačila. Za sebe přejmenovávám na "expedici nevermore"
-
předseda
- Návštěvník
-
Ondrej
- Návštěvník
-
Tříprsťák
- Návštěvník
Ondrej: Závidím vám Karpaty, nikoliv cestu autem. Prošel jsem s kamarády několik rumunských pohoří a mám ty kraje strašně rád a padá na mne těžká nostalgie při vzpomínce na ty horské vesničky, hluboké lesy, čiré studánky, domečky z dřeva a bláta s vyřezávanými verandami, jednoduché, hodné pastýře, kteří nenechají člověka hladovět, jen když jim (aspoň lámanou mizernou rumunštinou) poví, jak to vypadá v zemích pro ně tolik dalekých... Naštěstí jsem tam vždycky zničil akorát sandály a musím říct rovnou, že autem bych se tam vydat nechtěl. Ta nejhezčí místa ostatně nejsou pro auta ani moc dostupná - když trochu zaprší, neprojede do kopců ani ARO a i pošťáci musí na koni.
-
OldaV.
- Návštěvník
-
Kronicar
- Návštěvník
I já jsem již dorazil z "východu", přijel jsem včera okolo půlnoci, totálně umrtvený, takže na web došlo až dnes.... Mě se tedy na Ukrajině líbilo, seznámil jsem se tam s moc milými lidmi a hory na mě (byť za jediný den) udělaly obrovský dojem. Takže když odmyslím tu příšerně chaotickou dopravu ve větších městech a byrokracii na hranicích..... pojedu zas. Akorát Fiátka nechám doma, přec jen, ty silnice mu nedělaly dobře.
-
Kronicar
- Návštěvník
-
Kronicar
- Notorický kecal
- Příspěvky: 900
- Registrován: sobota 3. listopad. 2007 16:08
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: Expedice Ukrajina & Fiat zraz Zvolen
Jeden extra článek
24. – 31. srpen 2007 – Expedice Ukrajina 2007
Akce akcí..... Co nás to jen napadlo? Vyrazit s Fiaty na Ukrajinu, na „Divoký východ“? No...., já chtěl vždy podniknout jízdu na Ukrajinu, prostě někam, kam se Fiati nevydávají.... Jedním z důvodů pak bylo i to, že má babička z Ukrajiny pocházela a tak mě návštěva země mých předků, mimochodem kozáků, velmi lákala. A když jsem této myšlence získal i dva další nadšence, cestě již nic nebránilo......
Den 1. – pátek – 24. 8. 07
Etapa: Praha – Hustopeče, 250 km
Dnes šlo vlastně pouze o příjezd na místo srazu, do Hustopečí. Tam se měla zformovat druhá posádka Ondrej Nagy a Petr Polach – Fiat 125p.
Vše probíhalo dle obvyklého scénáře mého pracovního dne, ve čtyři jsem končil v práci a jel si pro auto – Fiat 600 D – 1968 – se kterým jsem chtěl celou expedici absolvovat. Jde o vyzkoušený vůz, který se mnou najezdil již nějakých 20 tisíc kilometrů a mám ho od roku 1999.
Z garáže zpět do Prahy jsem přijel v půl šesté, zdržela mě pomoc „SOS Fiat“, fiatáři někdo vykradl auto a při tom zničil kličku dveří. Výpomoc obnášela zapůjčení kličky jiné.
Pak nakládám do vozu bagáž a vyjíždím. Je potřeba ještě zkouknout kabeláž, cestou mě trochu zlobila elektrika, nešly blikače. Poté co praská už asi šestá pojistka, to vzdávám. Horší je, že je to pojistka co zároveň chrání i brzdová světla, takže nejdou ani ony. Vyjíždím v 19:30, hodinu a půl po plánovaném odjezdu. Ještě naposledy to zkouším se silnější pojistkou, snažím se nedávat blikač, ale je to silný zvyk.....
Dálnice D 1. Bliká na mě několik vozů, asi jim vadí mé přejíždění z pruhu do pruhu bez blinkrů. Kousek před Brnem mi ještě přestává ukazovat tachometr, zřejmě prasklý náhon.
Unavený přijíždím do Hustopečí v jedenáct večer. Vítám se s kolegy fiatáři, probíráme plán cesty. Spát jdeme ve 3 hodiny ráno a už se těšíme na ráno....
Den 2. – sobota – 25. 8. 07
Etapa: Hustopeče – Zemplínská Šírava, 630 km
Vstáváme v osm ráno, chceme vyjet co nejdříve, jenže je ještě potřeba opravit blikače a tachometr na mém voze.
Po hodinovém proměřování elektroinstalace je nakonec jako závada určena vadná a zkorodovaná objímka žárovky bočního malého blikače spolu s nefunkčním přerušovačem. U tachometru to bylo jasné - lanko. Vše je opraveno a můžeme tedy vyjet.
Je 10:45 a my jsme konečně na cestě. V Hodoníně doplňujeme nádrže a nakupujeme nějaké poživatiny, jen tak pro jistotu. Přejíždíme hranice, žádný problém, téměř nezastavujeme. Slovensko. Chceme dojet co nejdál, ovšem když již padáme hlady, zastavujeme poblíž Nitry. Pozdní oběd v hotelu Hoffer, zajímavé místečko. Snad snobské, ale vcelku chutně vaří. Za Baťovskou sumičku 99,- Sk si dopřáváme gulášek či domácí sekanou. Někteří jsou přejedeni a tak zažívají siestu, já opravuji další závadu, která se vyskytla. Opět zlobí elektroinstalace, tentokrát dobíjení a startér. Je potřeba se dostat ke startéru, který je zevnitř vozu a spočívá na něm veškerá bagáž..... Po kompletní vystýlce přišla na řadu baterie, ta je naopak vepředu v kufru a spočívalo na ní nářadí a náhradní díly. Očistění a dotáhnutí kontaktů, zdá se pomohlo. Blíží se čtvrtá odpolední, budíme Ondreje spokojeně pochrupkávajícícho na lavičce......
Jedeme. Jedeme a jedeme. Stmívá se, přesto jedeme, kempovat se bude u Košic, dle mapy jsou v blízkosti jezera dva kempy a dále pak ještě další..... Ovšem nedaří se. Je zajímavé, že ačkoli máme v obou vozech poměrně nové mapy, kempy v nich zakreslené neexistují. Zkrátka ze 4 vytipovaných kempů jsme nenalezli ani jediný. Poměrně rozladěni jsme téměř hodinu křižovali silnice okolo Košic, když mi začala blikat kontrolka benzínu, pak zhasla a já jí přestal věnovat pozornost, což se ukázalo být chybou. Tak se stalo, že uprostřed polí v naprosté tmě došel benzín. Dolil jsem z kanystru, ovšem „motor točí lehce, naskočit však nechce“. Týral jsem ho snad 20 minut, než jsem konečně „odstartoval“. To již Ondrej pomalu vyhlašoval pátrání, v té tmě si totiž nevšiml kde jsem se mu ztratil.
Jedem k nejbližší pumpě pro benzín, do Košic. A proč to všechno? Praskla žárovka v „hladovém oku“, jen tak blikla a bylo.....
Popojíždíme a stále pátráme po kempech. Dotazy na benzínových pumpách ukazují na nepřítomnost kempů, snad v Dargově..... Nic, nic, nic. Je deset večer, jsme unavení, máme toho dost, jedeme k Zemplínské Šíravě. A nacházíme cosi, co připomíná kemp. Půl hodiny před půlnocí. Ani se neobtěžuji se stanem, spíme pod širákem a spí se dobře. Je 1:30.
Den 3. – neděle – 26. 8. 07
Etapa: Zemplínská Šírava - Lvov, 420 km
Ráno bylo výborné. Po neklidné noci, kdy se mi zdály ošklivé sny o tom, že mě něco kouše, se ukázalo, že to nebyl sen. V 6:00 Vlasovec vstává a odsouvá svůj spacák o několik metrů dále se slovy, že asi leží v mraveništi. A nebyl sám. Ty zatracené zrzavé potvory mravenčí mě okusovaly také! Po přesunu si ještě pospíme. Vstáváme v osm, rychlá snídaně, odjezd. Nastává VELKÝ DEN. Ukrajina. A pouhých 20 kilometrů od nás, hraniční přejezd Vyšné Nemecké – Užhorod. Naše radostné očekávání věcí příštích je vystaveno další zkoušce trpělivosti, když Ondrejovi 5 km před hranicemi dojde benzín.... Překvapuje nás, že okolo hranic nejsou žádné pumpy, tedy jsou, ale zrušené. S kanystrem se musím vracet dobrých 15 kilometrů.
Fronta. A nehýbe se, stojíme na slovenské straně a čekáme na odbavení. Půl hodiny v trapu, ošíváme se, jsme netrpěliví, kdybychom jen tušili..... Po hodině a půl již stojíme pod cedulkou Ukrajina. Bezva! Nenápadně pořizujeme nějaké fotky. První milicionář nás vybavuje lístečkem s SPZ vozu a druhým s tajuplným názvem „Karta Imigračnaja“. Co s ním máme dělat? Sledujeme cvrkot v okolostojících vozech, nikdo nedělá nic. OK, házím ho pod palubku. Imigrovat nehodláme.
Po dvou hodinách je konečně řada na Ondrejovi a ..... aj, je tu problém, nemáme vyplněnou „Kartu Imigračnaju“ a na okně také chybí mezinárodní označení země, tedy samolepka s písmeny CZ, no to bude problém, dí milicionař. Couváme skrz hranice a vyplňujeme „karty“, s CZ si Ondrej hlavu nedělá: „Mám ji přece na značce, je to značka unie, tak co. To musí uznat.“
Další hodina, jsme opět na řadě, vypadá to dobře, milicionář má pauzu, Ondrej srdnatě vstupuje do jámy lvové, do budky celníků. Vychází..... vtom nás zmerčí nekompromisní milicionář: „Kde je SK?“
„Jaká SK? My jsme češi“
„No tak CZ, ale na okně nic nevidím“
Jak tak zírám kolo sebe, vidím, že spousty aut projíždí skrz hranice bez jakýchkoli nálepek včetně SK???
„Máme CZ na značkách, to stačí.“ uzavírá debatu Ondrej, nutno podotknout, že až tak plynule to neprobíhalo. Slyšet byla ruština, ukrajinština a hlavně se vše odehrávalo divokou gestikulací a posuňky.
„NO, to tedy ne, nemáte CZ, nebude Ukrajina.“ poslední slovo má celník. Ondrej se ještě chvíli dohaduje, když však začínají oba zvyšovat hlas (už na sebe docela slušně řvali, možná jsem zaslechl i „bordel“?) milicionář významně pohodí kalašnikovem a debata je ukončena. Vracíme se na Slovensko. Ondrej pění, spousty nepublikovatelných výrazů. Myslím, že od té doby má na Ukrajinu jasný názor. Jen tak mezi řečí jsem prohodil, zda by nebylo jednodušší tomu ukrajinskému milicionáři dát nějaký dolar. Ondrej rezolutně odmítá.
Stojíme ve frontě, pro změnu zpět na Slovensko, další půl hodina. Promýšlím další bojový plán, kterak se dostat na Ukrajinu. I když, chceme tam vůbec ještě? Slovenští celníci se Ondreje vyzývavě zeptají: „Máte něco k proclení?“ Čímž si vyslouží lavinu slov a nadávek na Ukrajinské celníky. „No, ano“ přemýšlí celník nahlas „ nálepka CZ je velmi důležitá.“ Pak se rozesměje.
Nemáme slovenské koruny ani benzín, je potřeba vyměnit. V neděli? Pouze na pumpě a za výhodný kurz s českou korunou. 1:1. Hmm, zatraceně drahý benzín, za 38 Kč/litr. Další plán je jednoduchý, jedeme na jiný přechod, je pouze 25 kilometrů odtud. Ubľa – Maly Bereznyj. Je nám trochu divné, že silniční provoz je minimální. Záhy zjišťujeme příčinu, přes celnici projíždějí bagry a buldozery. Vrhám se s vozem vpřed, mává na mě nějaký dělník, hraniční přechod je v rekonstrukci a tudíž uzavřený!! To je pech. Sbohem Ukrajino! S variantou „C“ nikdo nepočítal. Čučíme do map: „Zůstaneme na Slovensku“ navrhuji. Ondrej hájí Polsko: „Je tam pěkně, známe to tam, domluvíme se, zajedeme k moři“. Opět já: „Ale je tam dost draho a k moří nějakých 800 kilometrů, co takhle Rumunské Karpaty.“ Zajímavý nápad se ujal, ovšem hnidopich Ondrej upozorňuje: „Nemáme mapu Rumunska.“. Dohadům učinil konec příjezd slovenských celníků, prý nás pustí přes hranice, ovšem pěšky. S díky odmítáme, máme vozy. „Tak to musíte na Vyšný Nemecky.....“
Já se Ukrajiny přesto nechci vzdát a tak navrhuji brutální průnik přes Dukelský průsmyk do Polska a pak vnitrozemím Polska na přechod polsko-ukrajinský v Medyce. Návrh nevzbudí příliš nadšení. Do Polska je to 150 km a na Ukrajinu dalších 150 km a už se blíží čtvrtá hodina. Kontruji: „Ale je to kousek do Lvova (nějakých 80 km) a ten Užhorod si necháme na cestu zpět.“
Poněkud krkolomně se tedy probíjíme přes Dukelský průsmyk. Ani není čas na nějaké exkurze po okolí jednoho z nejslavnějších bojišť druhé světové války. Polské hranice přejíždíme bez zastávky. Jedeme vnitrozemím. Kochám se. Opět problémy s benzínem, Ondrej podcenil situaci, již nějakých 70 kilometrů marně pátrá po pumpě. Když už se zdá situace poněkud zoufalá, vynoří se čerpací stanice za zatáčkou.....
Medyca, 19:00. Auta už mám plné zuby, dneska to měly být nějaké pěší výlety po městech. Tradiční fronta. Po půl hodině míříme k prvnímu milicionáři, opět „Karta Imigračnaja“ (to už známe) a lístek s SPZ. Půl hodiny čekání a celnice. Dvě milé, mladé a hezké
) celnice se chopí našich pasů, trochu si zašpásujeme, abychom prolomili ledy ) Ovšem vtom si celníci všimnou mého vozu (pro změnu). A zaměří se na mě. Zatímco si celnice povídají s Ondrejem (haha, dva Ondrejové), celníci provádějí detailní průzkum mého vozu. „Ukaž motor.“ Seběhne se celá celnice, všichni obdivují stroj. Na hranicích se na půl hodiny zcela zastaví provoz. „A ještě kufr. A můžu sednout?“ Takže se projíždíme po celnici. Pokecáme, o ženských, a tak. Ještě kontrola průkazů vozu.
UKRAJINA. Hurá. Cíle dosaženo ve 20:00, po celodenním putování. Poplácáváme se po ramenech. Nasedáme do vozů. Ještě poslední kontrola, odevzdáváme přebytečné tiskopisy..... Pak už konečně nic nebrání vstoupit, tedy vjet, na východ.
Směnárna - jsme boháči. Tankování. Paráda, benzín vychází na 17 korun. Přesouváme se po hlavním tahu na Lvov, silnice je relativně slušná, sem tam nějaký hrbol či záplata. Jen nechápeme přítomnost asi 15 zpomalovacích retardérů, zase tak skvělá ta silnice nebyla. Sjíždíme z hlavního tahu, už ten sjezd vypadal jak do pole. Katastrofa, ve světle reflektorů si vychutnáváme výmoly i 30 centimetrů hluboké. Silnice se stále zužuje. Mizí v lese. Ztrácí se asfalt až již zbývají jen vyjeté koleje v trávě. „To by stačilo“ usuzujeme uprostřed lesa. Vybalujeme stan a stolek, vařím večeři. O půlnoci jdeme spát. Zcela uondáni.
Den 4. – pondělí – 27. 8. 07
Etapa: Lvov - Hoverla, 450 km
„Alóóóo! Sergééééj!“
?????
„Natašááááá!!“
??? Budíček. Poněkud nečekaný budíček. Pustina nebyla tak docela pustinou. Odhad, že les, který večer vypadal, že v něm není ani živáčka a ani v jeho nejbližším okolí se nenachází nic co by nás mohlo rušit se ukázal být mylným. Po lese pobíhaly malé děti, houbaři, výletníci a někteří zde dokonce venčili psy. Tož tak. Vyhrabali jsme se ze stanu, postavili na čaj a těšili se na další dobrodružství, tentokrát ve velkoměstě, ve Lvově. Snídani tvořenou tuzemskými poživatinami jsme obohatili o rostlinnou složku, všude okolo nás rostlo neprostupné houští ostružin a plody zrovna dozrávaly. Povrchnímu průzkumu jsme podrobili i starý železniční násep tyčící se hned za stanem, pak již hurá na cestu.
Ech, ještě jsem zapomněl na důležitou informaci, Ondrej podrobil průzkumu i povrzávající nápravu v polském Fiatu, bohužel lokalizovat zdroj nepříjemného hluku se nepodařilo, tedy ne zcela. Tip padl uložení horního ramene, ale jistotu jsme neměli. Demontovat se nám ho nechtělo, takže jsme doufali, že postačí důkladné prostříkání mazadlem. Nestačilo.
Povrzávající Fiat 125p, toliko podivný žigul, následován neznámým strojem vjel do města Lvov. CHAOS. Ano, doslova chaos. Kdo to neviděl na vlastní oči neuvěří. Jsem vcelku otrlý řidič, ale toto.... Představte si úplně obyčejnou silnici ve městě, dva pruhy, jeden tam, druhý zpět. Představte si, že v tom jednom a ještě o kousek víc popojíždějí TŘI (!!!) proudy vozidel a v protisměru je ještě předjíždí 4 proud, který když náhodou někdo jede proti, zuřivě troubí a snaží se někam vecpat. K tomu je třeba připočíst složení dopravních prostředků, které je více než pestré. Stařičké i moderní nákladní automobily, koňské potahy, osobní vozy rozličného stáří a stavu, autobusy. Autobusy, nepochopil jsem, dle jakého systému zde funguje hromadná doprava. Autobus prostě najednou zastaví a lidé začnou vystupovat mezi popojíždějící auta, při špatném odhadu některého ze šoférů i na kapotu....?? Vskutku zajímavé. K tomu ještě přidejte poněkud benevolentní policii, nerespektování semaforů i dopravních značek (tedy někdo je respektuje, ale to jsou většinou cizinci...) a naprosto katastrofální povrch silnic. Zejména dlažba nezřídka připomíná Karpaty. Ocenil jsem poměrně vysokou robustní konstrukci podvozku fiátka, nechápu jak po těch „hrbech“ mohla jezdit moderní auta se spoilery a podobnými vymoženostmi. Občas kolo zapadlo někam odkud se jen stěží dostávalo a chvílemi jsem měl pocit, že se převrátím na bok.
Centrum, parkujeme, dopravy máme plné zuby, chceme projít střed města pěšky. Nejprve ale odeslání přihlášek ke slovenskému srazu Fiat na místní poště. Není problém, vyplňuji adresu, platím poplatek za poštovní známku. Úřednice obálku orazítkuje a podá mi ji nazpět. ???? Aha, je potřeba ji vhodit do schránky...... To je přeci jasné!
Čekáme na Ondreje, který je hned za mnou. Čekáme. Pořád čekáme. Bloumám ulicí a sleduji výlohy: lékárna, prodejna mobilních telefonů, potraviny, prodejna mobilních telefonů, nějaké oděvy, lékárna, prodejna mobilních telefonů, elektro, lékárna. Zkrátka široký sortiment. Koukám, kde je Ondrej.... Ondrej stojí (sám) ve frontě na poště. Úřednice prostě mají jinou práci, takže čekáme dobrou půl hodinu.
Chtělo by to mapu, kvůli snazší orientaci. U budky s novinami jednu zakupuji, v polštině. Rozložíme mapu a zkoumáme, kde jsme. V tu ránu je okolo nás dobrých pět pomocníků, snaží se nalézt v mapě naše stanoviště. Situaci nijak neusnadňuje, že mapa je psána nikoli azbukou nýbrž latinkou. Takže se nakonec orientujeme sami a děkujeme nyní již početnému davu ochotných občanů.....
Ještě bych se měl zmínit o řeči, domlouváme se trochu rusky, ukrajinsky (něčemu se dá rozumět, je to jako čeština a slovenština), případně německy. A když to nepomáhá, ještě máme ruce.
Je čas oběda, mám hlad, něco bych pojedl. Přizpůsobuji se místním a ač abstinent zakupuji dvě lahve vodky. K jídlu toho na výběr moc není, sem tam mají pečivo, uzeniny jsou docela vzácnost, hlavně však regály překypují rozmanitostí vodky, v dalších regálech jsou cigarety, sušenky, bonbóny na váhu.....a to je asi tak všechno. Rád bych něco teplého, nějaký párek nebo tak nějak. NIC. Prosté občerstvení neexistuje, maximálně kavárna. Vynořuje se západ - Mc Donald´s. Jdu na průzkum, zakupuji zhoubu lidstva – hranolky a okusím místní WC, což ve mě zanechává jeden z nesilnějších dojmů.....
Památek moc nevidíme, pěkná je budova opery, divadlo, nějaké kostely, jinak vcelku nic zajímavého, jdeme tedy zpět k autům. Jestlipak tam ještě budou? Jsou. Uklízíme nákupy a mě oslovuje trojice mladíků. Jeden chce koupit mého Fiata. Cena postupně vzroste až na 3500,- dolarů, čemuž se jen těžko odolává. Na šestikilo je to sakra dost, za to bych si mohl koupit hned dvě! Nicméně, váhám a nakonec odmítám, nechci riskovat případný střet s ukrajinskou byrokracií a vysvětlovat na hranicích, kam se poděl vůz.....
A tak zase jedeme. Směr Ivano-Frankovsk. Cesta vskutku ďábelská, kus silnice chybí, vlečeme se v koloně, protisměr se plazí příkopem. Ondrej s Vlasovcem volí zkratku. Uhýbáme ze vcelku pěkné nové čtyřproudé hlavní silnice na „polňačky“, což se vzápětí ukáže jako fatální chyba, po hodině poskakování po hlavní silnici, která však vypadá jako příjezdovka do kamenolomu, lehce bloudíme. Silnice je čím dál horší ač se zdá v mapě vyznačena jako hlavní tah. Děsivé železniční přejezdy, zčistajasna se zjevující i 30 cm hluboké výmoly. Jeden „obzvláště vypečený“ bere Ondrejův stroj naplno, náprava málem odskočila do pole, naštěstí jen málem. Obdivuji jak Vlasovec bez znalosti azbuky luští mapu, byť mu Ondrej zdatně pomáhá, přesto nechápu dle čeho se vlastně orientují, značení na silnicích veškeré žádné. Nejsou tu vlastně ani názvy vesnic....
Užívám si výstup s místní dopravní policií DPS, chtějí se jen podívat. Ukazuji techničák, motor......
Opět na hlavním tahu, hlavním tahu nejen dle mapy, ale i dle stupně dopravy. Silnice docela ujde. Akorát čas neúprosně letí, v šest tankujeme u Ivano-Frankovska. A máme defekt, polák píchl. Ondrej za chrlení nepublikovatelných výrazů mění píchlé kolo za rezervu. Motá se okolo nás obsluha pumpy, asi jim to přijde zajímavé. Opravu si necháme na další den, máme před sebou ještě dost dlouhou cestu. Hlídka DPS si vychutná i polského Fiata, snad aby kluci nebyli ochuzeni. Ivano-Frankovsk jen projíždíme, tedy až na krátkou pauzu pro pořízení dokumentárních snímků.
Blížíme se k horám, což je vidět na zvěři přibývající na silnici, postupně potkáváme, psy, kachny, slepice, pak i koně a krávy.
Stmívá se. Je tma, to už je jasné, že i tuto noc budeme hledat tábořiště za svitu baterek. Projíždíme Jaramčaju, jsou vánoce. Nad silnicí lze spatřit neonové hvězdy, komety, zvonečky.... To již míříme do odlehlejších končin, asi v deset přijíždíme k bráně národního parku, tam se nám nechce, takže otáčíme a po dvou kilometrech nalézáme vcelku příhodné místo poblíž silnice. Skryje nás les.
Večeře, vaří Vitana, probíráme plány na další den. Čištění zubů za svitu baterky v horské říčce je super, očista těla už tak super není. Koupeme se ve vodě, která má teplotu tak maximálně deset stupňů. Vzduch má tak 15 stupňů. Blázni....
Den 5. – úterý – 28. 8. 07
Etapa: Hoverla - Hoverla, 140 km
Toho bych se nenadál. Dnešek byl zcela beze sporu nabyt nejsilnějšími zážitky, půl dne jsem strávil jako samostatná složka expedice. Ale popořadě.....
Dnes je na programu Hoverla, nejvyšší vrchol Ukrajinských Karpat – nějakých 2060 metrů nad mořem. Svítí sluníčko, pro výlet počasí jak dělané. Vyrážíme z Ivano-frankovské strany, odkud je to nejkratší cesta, zároveň ji průvodce popisuje nejméně, většina českých turistů totiž vyráží z druhé strany, od Rachiva. Nicméně.....
Přijíždíme k závoře národního parku, to už známe ze včerejška. První problém, dohovořit se s místním domorodcem a strážcem parku, mluví jen nějakým divným nářečím, asi rumunským, není mu absolutně rozumět. Zprievodnik, tomu rozumíme, ukazuji knihu. Jen mávne rukou a po zaplacení 10 hřiven za osobu zvedá závoru. Cesta není nic moc, ale proti tomu co nás čeká......
K výchozímu bodu na Hoverlu, Zarošlaku, je to nějakých 8 km, jedeme ¾ hodiny. Máte představu? Tak já to přiblížím. Asi jsme udělali chybu, ale nevzdáváme. Po 3 km vcelku slušné lesní cesty, přichází pěti-kilometrový horor. Sjízdnost tak pro velmi slušný offroad. Stoupání i 30%, výmoly, balvany. Koryto řeky, jinak to nelze nazvat, cesta to rozhodně nebyla. Lituji svého vozu, po návratu mě čeká kompletní repas náprav (a nejen mě). Doskáčeme na parkoviště.
Kupodivu tam stojí i nějaká auta, převážně Lady a dokonce zánovní luxusní sedan – Volvo V 80. Budíme rozruch a obdiv. Balíme do batohů svačiny, pláštěnky a vyrážíme. Cesta je dobře značená, každých 10 metrů červené šipky, občas s nápisem Goverla. Pořád je pěkně, před námi jdou rodiny s dětmi, prostě pohoda, nedělní výlet. Nasazujeme tempo a výletníky záhy necháváme za sebou. Plazíme se vzhůru asi hodinu. Pomalu končí les a my obdivujeme původní hranice Československa, kdy nám ještě patřila Zakarpatská Ukrajina. U hraničních kamenů ČS/P se fotíme. Jdeme podél hranic, začíná kosodřevina a zakrslé borovice. Před námi!! Hora jejíž vrcholek se ztrácí v mlze. Drobné tečky jsou další blázni co, stejně jako my, lezou nahoru. Žádné obcházení po vrstevnicích, pěkně přímo, 70% stoupáním. Ondrej vzdává, řka, že nestačí s dechem. Já s Vlasovcem vytrváme i když to vypadá, že pěkně zmokneme. Obloha ztmavla, nad vrcholem doslova zčernala. Nevzdáváme a statečně šplháme do mlhy. Jazyk až na botách, doslova po čtyřech vylezeme na vrchol před námi. A to jen proto abychom zjistili, že v mlze je před námi ještě alespoň jednou takový krpál. Nejsme žádné bábovky, ale poslední metry už jsme fakt nemohli, když tu...? Před námi podivný, docela velký, zajímavě tvarovaný stín. „Medvěd.“ Proběhlo nám hlavou. Nikoli. Cyklista. CYKLISTA???? To se nám snad zdá. Nezdálo. Opravdu těsně pod vrcholem jsme předběhli tři plně naložená kola se kterými cyklisté šlapali, tedy po centimetrech je sunuli vzhůru. Že toho měli dost bylo vidět i slyšet už zdálky. Obdivuhodné.
Jestli nemám sluchové halucinace, tak slyším diskotéku. No snad tam mají něco k snědku. Pod vrcholem se dosud slušně vyšlapaná pěšina rozdrobí na malé cestičky. Značení žádné, kam ho také umístit?
Vrchol, 2060 metrů. Převýšení 1100 metrů je zdoláno za 2 hodiny. Mlha, je vidět velké NIC. Soudím, že kraťasy nejsou na vysokohorskou turistiku příliš vhodné, je tak 8 stupňů, k tomu fouká velmi silný vítr. Tak řekněme, vichřice? Mrholí. Nepříjemné, lezavá zima. Okukujeme vrchol na kterém nic není a z kterého momentálně nic není vidět. Vyčkáváme, třeba vítr mlhu rozežene. Nic. Ona diskotéka není nic jiného než kazeťák omladiny, která si zde dává schůzku. Fotíme se u kříže s vlajkou Ukrajiny a nějakou podivnou vlajkou se srdíčkem.
Už mě to nebaví, jdeme dolů, Ondrej čeká. Hmm, průvodce zmiňuje ještě druhou přístupovou cestu, tak co kdyby.....
Sestupujeme po jedné pěšince, po 20 minutách téměř běhu poznáváme, že jdeme špatně. Mrholení se rychle mění v déšť, balím se do pláštěnky. Bouře. Při sestupu nás na hřebeni zastihla letní bouřka se vším všudy. Toho adrenalinu bylo až moc. Vichr a liják, který v mžiku promočil nechráněné části, tudíž boty. A blesky jen pár desítek metrů od nás, rány po kterých se třásla zem a sypaly kameny, viditelnost sotva deset metrů. Nedivte se, že jsme toho měli dost, takže návrat zpět na vrchol? Pláštěnkáři. Před námi se z deště vyloupla skupina 4 postav v pláštěnkách, 3 děvčat a mladíka. A kam prý jdeme. Na Zarošlak je to tudy, uhnuli z vyšlapané pěšiny a vydali se travou do údolí. Po chvilce přemýšlení vyrážíme za nimi.....
Sestup je brutální, klouže to, v botách čvachtačka. Alespoň přestává pršet i mlha ustupuje, překrásný výhled do údolí. Sestupujeme, před námi planina, sbíhají se zde prameny řeky Prut. Jdeme správným směrem, průvodce se zmiňuje o jakémsi vodopádu na této řece, tedy zatím spíše potůčku. Cesta vede stále podél potůčku, ze kterého se stává říčka a pak i řeka. A je to tu. Řeka hučí jak Niagára, vodopád je vysoký úctyhodných 50 metrů. A cesta vede přímo skrz něj. Bezva!! Nadšeně skáču po balvanech a sestupuji do údolí. Vlasovce nechávám daleko za sebou, fotím. Kde je Vlasovec? Na něj je už toho adrenalinu moc, váhá nad jedním obzvláště vysokým šutrem na který má skočit ze 2 metrů, přeci jen je mokro a dost to klouže. Případný pád by skončil o dobrých 20 metrů níže. Vyhlídky neradostné. Skupina Ukrajinců vzdává, obcházejí to okolo. Zespodu naviguji Vlasovce a slézáme tak alternativní a zjevně extrémní cestu, která, jak se dočtu v průvodci později, je používána POUZE pro VÝSTUP na vrchol a ještě jen za slunečného počasí......
Pak už je to hračka, bahno, tráva, les a jsme zpět na parkovišti. Ondrej na nás čeká, překvapivě.
OOOch. Do..... safra! Tedy, původně jsem řekl výstižnější slovo, ale sem se nehodí. Polský Fiat má prázdné kolo, tedy ať počítám jak počítám, na třech se jet nedá. Co teď? Zkoušíme kolo ze šestistovky, je příliš malé. Co půjčit rezervu z nějakého žigula a sjet alespoň dolů k závoře? Po dobrých deseti minutách rozhovoru s majitelem žigula se ukazuje, že rezervu nemá..... Zkuste se nějak dostat dolů, je tu několik vozů Lada a Škoda Favorit s litoměřickou SPZ.
Je 15:00, nakládám do vozu dvě pneumatiky, kvůli čemuž musím vyložit část bagáže a jednu sedačku. Kodrcám se tou příšernou cestou ¾ hodiny dolů k závoře. Ptám se strážce na pneuservis. Nechápe. Jak jinak. Rukama a pak i nohama ukazuji co je za problém. „Jeremčaja!“ Aha, vytahuji mapu, dobrých 40 kilometrů do města. Po 3/4 hodině přijíždím na okraj města, Avtomagazin. V prodejně autodílů by mi alespoň mohli poradit, kde seženu servis.... Stařík seče před prodejnou trávu, vysvětlím mu situaci. „To bude problém, dneska je svátek!“ Výborně, to mi chybělo. „Ale když pojedeš 17 kilometrů, tam ti pomůžou, možná.“ Co zbývá? Jedu dále, ještě zkusím štěstí u benzínové pumpy. Ptám se obsluhy a ukazuji na prázdná kola. Že jsem se ptal.... „To bude problém, dneska je svátek!“ Hmmmm.
Z Audiny vedle mě vyskakuje jakýsi domorodec, a že mi pomůže. Ať jedu za ním, uklidí auto, vezme motorku, prý menší spotřeba.....
Z boční ulice náhle vyrazí...... stroj. Stařičký ruský Dněpr natuněný coby čopr. Ďábelská kombinace, jen máchl rukou ať jedu za ním a vyrazil. V mžiku byl fuč. Se šestikilem jsem fofroval za ním, déšť nedéšť, město neměsto, rychlostí dobrých 90. Zastavujeme u rozestavěného domku, v přízemí je dílna, zjevně opravna mopedů. To vypadá dobře. Ať prý vezmu gumy dovnitř. A za chvíli vleče kompresor, ledničkový, takový samo-domo.....
Nechápu. „Ale, to kolo má díru, je píchlé!“
Pro změnu nechápe on. Nafukuje pneumatiku. „To kolo je píchlé!!!“ informuje mě.
„Vždyť to říkám celou dobu!!“ já na to. Pomocí montpák demontujeme pneumatiku z ráfku a vysápeme duši. Je v ní malá dírka.
„Potřebuješ novou duši. To bude problém, dneska je svátek!“ slyším známou větu.
„Co zalepit?“
„Lepení nět. Nemám. Novou duši. Když pojedeš 17 kilometrů, tam koupíš duši.“ No hurá.
„Jak to najdu?“
„Pojedu s tebou.“ V autě ovšem chybí sedačka spolujezdce.
„Zaplať benzín, pojedeme mým autem.“ Nasedáme do Tavrie pickup, ukrutný to stroj. Manželka se ptá kam jedem, po výměně informací nasedá spolu s matkou dozadu. Cesta se hodí..... U pumpy bereme benzín což neujde pozornosti jeho známých, ptají se proč za něj platím. Jsem charita nebo snad červený kříž? Jízda je opravdu dobrodružstvím neb Tavrii dost brutálně prokluzuje spojka a předjíždění se mi jeví jako přinejmenším riskantní.
17 kilometrů, obchod, je to opět nějaký známý, takže specielně pro nás otvírají, kupuji duše. Jedeme nazpět. Cestou je dost prostoru pro debatu. Tykáme si, je to Sergej, znám už vlastně celou rodinu. Probereme silnice, celnice i politiku, agituje za politickou stranu, jejíž logo je srdíčko.... dostávám samolepky, kalendáříky. To srdíčko jsem již někde viděl.... Na Hoverle! Ano, tam ho donesl on.
Opravujeme obě pneumatiky, podařilo se. Loučím se, chlapské objetí, ještě trochu pokecáme. Ukazuji naši kroniku a vyprávím o klubu. Připozdívá se, je čas vyrazit. Jsem zván na večeři a kam bych jezdil, možno přespat. Ráno vyrazím. Nemůžu, kolegové čekají, na Hoverle není signál telefonu, měli by starost. Tak ještě vyměníme telefonní čísla a ať určitě přijedu, uděláme výlet na skútrech.....
Jsem u závory národního parku, kluci nikde. Drtím kletby mezi zuby a znovu vyrážím na tu děsnou cestu, opět ¾ hodiny šplhám vzhůru.
Je 20:00, chlapci již ani nedoufali. Dolů nemohli sjet, žádná Lada prý neměla rezervu. A česká Škoda Favorit? Prý nebude vyndávat věci z kufru......
Nocujeme na stejném místě co minulou noc. Program definitivně házíme za hlavu. Je půlnoc, nejvyšší čas na spánek.
Den 6. – středa – 29. 8. 07
Etapa: Hoverla - Siněvir, 280 km
Rozloupnu oko. Něco cinká. Jako kdyby kapala voda do ešusu? Ale neslyším, že by
pršelo. Vylézám ze stanu. Krávy. Okolo stanu se motají dvě krávy, cinkají zvonky na krku. Jsou docela přítulné, zjevně zvyklé na turisty, loudí sušenky. Generacemi nashromážděné odpadky okolo tábořiště přežvýkají a zase vyplivnou.
Pokouším se o ranní hygienu, v ledové vodě si myji hlavu. Brutální, po několika vteřinách mám pocit, že v ní vrtá tak stovka zubařů. Ledové jehličky se zabodávají do temene. Fantazie. Snídáme a pokračujeme v cestě.
U benzínové pumpy navazujeme další kontakt, šestistovka je opravdu exotický vůz. Chceme cestou okouknout solné doly v Solotvinu. Sergej nás před jejich návštěvou varoval, rozhodneme se na místě. Ovšem. Doly vypadají tak opuštěně a dezolátně, že si to raději odpustíme a pokračujeme dále na Koločavu. V jednom městečku se nenadále ztrácí hlavní silnice, která dále nevede, končí cedulí s jednosměrkou, kličkujeme tedy uličkami a nakonec se napojujeme zpět na hlavní, zjevně to nebyla ta správná objížďka, ale nechť.
Jsme kontrolováni milicí při přejezdu z okresu do okresu. Míjíme úseky opravdu zanedbaných silnic, kde i místní zpomalují..... Koločava. Fotíme pomník spisovatele Ivana Olbrachta, nic jiného tu k vidění není. Je vidět, že i zde se nedávno přehnala velká voda, povodeň zdevastovala silnici a mosty. Z nížin pak pomalu vyjíždíme opět do hor. Je čas na jídlo, takový pozdní oběd. Koliba. Ať si také užijeme nějaké místní jídlo. Dostáváme zeleninový salát a brambory s masem. Není to špatné.
Konečně vjíždíme do Siněvirského národního parku, opět je třeba zaplatit vjezd. Míjíme bunkry linie Arpád. Jsou to takové sklípky s jedním vchodem a jednou místností, výška stropu 120 cm. Naše bunkry tzv. „řopíky“ jsou proti tomu super luxus apartmány.
Naučná stezka Siněvir vede okolo jezera ledovcového původu. Dnes již poněkud vysychajícího. Pěkná nenáročná procházka po břehu. Zajímavé několika metrové sousoší Sině a Vira. Večeři si dáváme v „kavárně“, tentokrát proslulý šašlik. Je vynikající. Akorát ho mohlo být více. Noc trávíme na vyhrazeném tábořišti, je potřeba k němu dojet po nepříliš důvěru budící dřevěné lávce. Chvíli po nás přijíždějí cyklisté. Prší, takže stavíme stan a jdeme spát, výjimečně brzy, není ještě ani devět. Celou noc po lávce jezdí osobní auta a dodávky. Vrcholem je nákladní Ural.
Den 7. – čtvrtek – 30. 8. 07
Etapa: Siněvir – Zemplínská Šírava, 240 km
Tak dále.... Vstáváme v půl sedmé, celou noc lilo a ani teď to nevypadá na nějaké lepší počasí. Po osmé vyjíždíme směr Mukačevo. Průjezd nádhernou krajinou Karpat stojí za to, opravdu fotogenické.
Do Mukačeva vjíždíme krátce po jedenácté, míříme k dominantě města, hradu Palanok. Ten sice již z dálky vidíme, ovšem dojet k němu.....? V husté zástavbě pak ztrácíme směr a je nutno se doptat, hledáme ho asi ½ hodiny.
Hrad Palanok je po rekonstrukci, která ovšem stále ještě probíhá, návštěva stojí za to, zajímavé jsou expozice k historii hradu a muzeum Zakarpatí. Všudypřítomné jsou stánky s více či méně vkusnými suvenýry. Odjíždíme v půl druhé.
Užhorod. Dvě hodiny po poledni. Hledáme hrad a skanzen. A hledali jsme ho fakt dlouho, nejenže nebyl nikde vidět, ale chybělo i značení. Spoléhali jsme jen na schématickou mapu v průvodci a tak projíždíme městem sem a tam a zase zpět. Až se nakonec navzájem ztratíme, po chvilce bloudění městem konečně nalézám cestu na hrad, kde probíhá několik svatebních obřadů.
Po hodině hledání konečně přijíždějí i Ondrej s Vlasovcem. Hrad samotný je nehezkou spíše pevnostní stavbou. Uvnitř nalézáme expozice Zakarpatí a ekologie. Následuje prohlídka skanzenu, který je v těsném sousedství hradu. Asi tak dvacítku historických lidových staveb prohlížíme hodinku. Zpestřeno to máme přítomností několika svateb, zřejmě módní záležitost. Ve městě nakupujeme sladkosti, poslední tankování. Utrácíme poslední peníze. Celý ukrajinský pobyt vyšel na 2500,- Kč.
Hraniční přechod, opět kapitola sama pro sebe. Na hranice přijíždíme v 17:50.
18:50, ještě nevidíme přechod.
20:08, stále čekáme.
21:16, pořád čekáme.
22:15, stále.....
22:32, teď čekáme na slovenské.....
22:50, teprve teď odjíždíme z hraničního přechodu, po 5 hodinách. Paráda, přečetl jsem celého průvodce.....
Jedeme na Zemplínskou Šíravu. Po slabé hodince jsme na místě. Najít však nějaký funkční kemp? Nemožné. V prvním kempu ani noha, zrovna tak ve druhém a třetím. Až ve čtvrtém je živo..... „Jsou tu sprchy?“ „Jsou.“ „A jsou otevřené?“ „Jsou.“ OK.
Stavíme stan, vaříme večeři – špagety. Večer nám zpestřuje borec na tříkolové motorce. Má zjevně „nakoupeno“ a je docela ukecaný. V dvě ráno předvádí stroj a mohutné plameny šlehající z výfuku. Co na tom, že vzbudí půlku kempu..... Co nás nenapadlo, je zeptat se zdali ve sprchách také teče voda.... Netekla. A tak se ve dvě ráno místo v horské říčce cachtáme v bazénu.
Den 8. – pátek – 31. 8. 07
Etapa: Zemplínská Šírava - Zvolen, 300 km
Vychutnáváme si již téměř domácí atmosféru a pomalu se přesouváme do Zvolenu na Fiat sraz. Času je dosti a tak volíme cestu vedoucí okolo turistických zajímavostí. Protože já mám jiné plány něž Ondrej a Vlasovec, dělíme se. Kluci jedou na hrad Krásná Hůrka, já volím Jasovské jeskyně.
Mimo jiné ještě projíždím okolo Herlianského gejzíru, nemohu odolat a i přes desetikilometrovou zajížďku ho chci vidět. Gejzír tryská jednou za 36 hodin, což jsem nevěděl, samozřejmě jsem výtrysk minul o hodinku....
Jasovské jeskyně, velmi zajímavé, pěkná krasová výzdoba, plno krápníků. Chvilku jsem okouněl i okolo výstupu z jeskyně, kdež byly skalní útvary roztodivných tvarů.
Protože jsme se měli setkat u Krásné Hůrky není čas na dlouhé otálení. Po velmi pěkné vyhlídkové trase pomalu přijíždím k místu srazu. Relaxuji, otvírá se mi překrásný pohled na údolí a hrad. Po troše zběsilého ježdění se konečně setkáváme. Hlad je veliký a proto je nejbližší plán - návštěva restaurace.
Další cesta je bez problémů. Zvolen, do kempu Neresnica přijíždíme okolo sedmé odpolední. Akorát včas na seznámení se s účastníky.......
PS: Zajímavá zkušenost, pokud bude ta možnost vyrazím na Ukrajinu zase, na rozdíl od Ondreje.... Seznámil jsem se tam s příjemnými lidmi a klidně bych využil nových kontaktů k dalším zážitkům. Jen vůz bych asi zvolil jiný, šestikilo přece jen není to pravé pro ukrajinské silnice. Za ten týden najeto 3351 km při průměrné spotřebě 5, 7 litru. Spotřebováno tedy 192 litrů benzínu Special. Na ukrajinské putování přitom stačilo nějakých 2500 korun. Přijemné. Ovšem repase podvozkových částí expedici poněkud prodraží.....
24. – 31. srpen 2007 – Expedice Ukrajina 2007
Akce akcí..... Co nás to jen napadlo? Vyrazit s Fiaty na Ukrajinu, na „Divoký východ“? No...., já chtěl vždy podniknout jízdu na Ukrajinu, prostě někam, kam se Fiati nevydávají.... Jedním z důvodů pak bylo i to, že má babička z Ukrajiny pocházela a tak mě návštěva země mých předků, mimochodem kozáků, velmi lákala. A když jsem této myšlence získal i dva další nadšence, cestě již nic nebránilo......
Den 1. – pátek – 24. 8. 07
Etapa: Praha – Hustopeče, 250 km
Dnes šlo vlastně pouze o příjezd na místo srazu, do Hustopečí. Tam se měla zformovat druhá posádka Ondrej Nagy a Petr Polach – Fiat 125p.
Vše probíhalo dle obvyklého scénáře mého pracovního dne, ve čtyři jsem končil v práci a jel si pro auto – Fiat 600 D – 1968 – se kterým jsem chtěl celou expedici absolvovat. Jde o vyzkoušený vůz, který se mnou najezdil již nějakých 20 tisíc kilometrů a mám ho od roku 1999.
Z garáže zpět do Prahy jsem přijel v půl šesté, zdržela mě pomoc „SOS Fiat“, fiatáři někdo vykradl auto a při tom zničil kličku dveří. Výpomoc obnášela zapůjčení kličky jiné.
Pak nakládám do vozu bagáž a vyjíždím. Je potřeba ještě zkouknout kabeláž, cestou mě trochu zlobila elektrika, nešly blikače. Poté co praská už asi šestá pojistka, to vzdávám. Horší je, že je to pojistka co zároveň chrání i brzdová světla, takže nejdou ani ony. Vyjíždím v 19:30, hodinu a půl po plánovaném odjezdu. Ještě naposledy to zkouším se silnější pojistkou, snažím se nedávat blikač, ale je to silný zvyk.....
Dálnice D 1. Bliká na mě několik vozů, asi jim vadí mé přejíždění z pruhu do pruhu bez blinkrů. Kousek před Brnem mi ještě přestává ukazovat tachometr, zřejmě prasklý náhon.
Unavený přijíždím do Hustopečí v jedenáct večer. Vítám se s kolegy fiatáři, probíráme plán cesty. Spát jdeme ve 3 hodiny ráno a už se těšíme na ráno....
Den 2. – sobota – 25. 8. 07
Etapa: Hustopeče – Zemplínská Šírava, 630 km
Vstáváme v osm ráno, chceme vyjet co nejdříve, jenže je ještě potřeba opravit blikače a tachometr na mém voze.
Po hodinovém proměřování elektroinstalace je nakonec jako závada určena vadná a zkorodovaná objímka žárovky bočního malého blikače spolu s nefunkčním přerušovačem. U tachometru to bylo jasné - lanko. Vše je opraveno a můžeme tedy vyjet.
Je 10:45 a my jsme konečně na cestě. V Hodoníně doplňujeme nádrže a nakupujeme nějaké poživatiny, jen tak pro jistotu. Přejíždíme hranice, žádný problém, téměř nezastavujeme. Slovensko. Chceme dojet co nejdál, ovšem když již padáme hlady, zastavujeme poblíž Nitry. Pozdní oběd v hotelu Hoffer, zajímavé místečko. Snad snobské, ale vcelku chutně vaří. Za Baťovskou sumičku 99,- Sk si dopřáváme gulášek či domácí sekanou. Někteří jsou přejedeni a tak zažívají siestu, já opravuji další závadu, která se vyskytla. Opět zlobí elektroinstalace, tentokrát dobíjení a startér. Je potřeba se dostat ke startéru, který je zevnitř vozu a spočívá na něm veškerá bagáž..... Po kompletní vystýlce přišla na řadu baterie, ta je naopak vepředu v kufru a spočívalo na ní nářadí a náhradní díly. Očistění a dotáhnutí kontaktů, zdá se pomohlo. Blíží se čtvrtá odpolední, budíme Ondreje spokojeně pochrupkávajícícho na lavičce......
Jedeme. Jedeme a jedeme. Stmívá se, přesto jedeme, kempovat se bude u Košic, dle mapy jsou v blízkosti jezera dva kempy a dále pak ještě další..... Ovšem nedaří se. Je zajímavé, že ačkoli máme v obou vozech poměrně nové mapy, kempy v nich zakreslené neexistují. Zkrátka ze 4 vytipovaných kempů jsme nenalezli ani jediný. Poměrně rozladěni jsme téměř hodinu křižovali silnice okolo Košic, když mi začala blikat kontrolka benzínu, pak zhasla a já jí přestal věnovat pozornost, což se ukázalo být chybou. Tak se stalo, že uprostřed polí v naprosté tmě došel benzín. Dolil jsem z kanystru, ovšem „motor točí lehce, naskočit však nechce“. Týral jsem ho snad 20 minut, než jsem konečně „odstartoval“. To již Ondrej pomalu vyhlašoval pátrání, v té tmě si totiž nevšiml kde jsem se mu ztratil.
Jedem k nejbližší pumpě pro benzín, do Košic. A proč to všechno? Praskla žárovka v „hladovém oku“, jen tak blikla a bylo.....
Popojíždíme a stále pátráme po kempech. Dotazy na benzínových pumpách ukazují na nepřítomnost kempů, snad v Dargově..... Nic, nic, nic. Je deset večer, jsme unavení, máme toho dost, jedeme k Zemplínské Šíravě. A nacházíme cosi, co připomíná kemp. Půl hodiny před půlnocí. Ani se neobtěžuji se stanem, spíme pod širákem a spí se dobře. Je 1:30.
Den 3. – neděle – 26. 8. 07
Etapa: Zemplínská Šírava - Lvov, 420 km
Ráno bylo výborné. Po neklidné noci, kdy se mi zdály ošklivé sny o tom, že mě něco kouše, se ukázalo, že to nebyl sen. V 6:00 Vlasovec vstává a odsouvá svůj spacák o několik metrů dále se slovy, že asi leží v mraveništi. A nebyl sám. Ty zatracené zrzavé potvory mravenčí mě okusovaly také! Po přesunu si ještě pospíme. Vstáváme v osm, rychlá snídaně, odjezd. Nastává VELKÝ DEN. Ukrajina. A pouhých 20 kilometrů od nás, hraniční přejezd Vyšné Nemecké – Užhorod. Naše radostné očekávání věcí příštích je vystaveno další zkoušce trpělivosti, když Ondrejovi 5 km před hranicemi dojde benzín.... Překvapuje nás, že okolo hranic nejsou žádné pumpy, tedy jsou, ale zrušené. S kanystrem se musím vracet dobrých 15 kilometrů.
Fronta. A nehýbe se, stojíme na slovenské straně a čekáme na odbavení. Půl hodiny v trapu, ošíváme se, jsme netrpěliví, kdybychom jen tušili..... Po hodině a půl již stojíme pod cedulkou Ukrajina. Bezva! Nenápadně pořizujeme nějaké fotky. První milicionář nás vybavuje lístečkem s SPZ vozu a druhým s tajuplným názvem „Karta Imigračnaja“. Co s ním máme dělat? Sledujeme cvrkot v okolostojících vozech, nikdo nedělá nic. OK, házím ho pod palubku. Imigrovat nehodláme.
Po dvou hodinách je konečně řada na Ondrejovi a ..... aj, je tu problém, nemáme vyplněnou „Kartu Imigračnaju“ a na okně také chybí mezinárodní označení země, tedy samolepka s písmeny CZ, no to bude problém, dí milicionař. Couváme skrz hranice a vyplňujeme „karty“, s CZ si Ondrej hlavu nedělá: „Mám ji přece na značce, je to značka unie, tak co. To musí uznat.“
Další hodina, jsme opět na řadě, vypadá to dobře, milicionář má pauzu, Ondrej srdnatě vstupuje do jámy lvové, do budky celníků. Vychází..... vtom nás zmerčí nekompromisní milicionář: „Kde je SK?“
„Jaká SK? My jsme češi“
„No tak CZ, ale na okně nic nevidím“
Jak tak zírám kolo sebe, vidím, že spousty aut projíždí skrz hranice bez jakýchkoli nálepek včetně SK???
„Máme CZ na značkách, to stačí.“ uzavírá debatu Ondrej, nutno podotknout, že až tak plynule to neprobíhalo. Slyšet byla ruština, ukrajinština a hlavně se vše odehrávalo divokou gestikulací a posuňky.
„NO, to tedy ne, nemáte CZ, nebude Ukrajina.“ poslední slovo má celník. Ondrej se ještě chvíli dohaduje, když však začínají oba zvyšovat hlas (už na sebe docela slušně řvali, možná jsem zaslechl i „bordel“?) milicionář významně pohodí kalašnikovem a debata je ukončena. Vracíme se na Slovensko. Ondrej pění, spousty nepublikovatelných výrazů. Myslím, že od té doby má na Ukrajinu jasný názor. Jen tak mezi řečí jsem prohodil, zda by nebylo jednodušší tomu ukrajinskému milicionáři dát nějaký dolar. Ondrej rezolutně odmítá.
Stojíme ve frontě, pro změnu zpět na Slovensko, další půl hodina. Promýšlím další bojový plán, kterak se dostat na Ukrajinu. I když, chceme tam vůbec ještě? Slovenští celníci se Ondreje vyzývavě zeptají: „Máte něco k proclení?“ Čímž si vyslouží lavinu slov a nadávek na Ukrajinské celníky. „No, ano“ přemýšlí celník nahlas „ nálepka CZ je velmi důležitá.“ Pak se rozesměje.
Nemáme slovenské koruny ani benzín, je potřeba vyměnit. V neděli? Pouze na pumpě a za výhodný kurz s českou korunou. 1:1. Hmm, zatraceně drahý benzín, za 38 Kč/litr. Další plán je jednoduchý, jedeme na jiný přechod, je pouze 25 kilometrů odtud. Ubľa – Maly Bereznyj. Je nám trochu divné, že silniční provoz je minimální. Záhy zjišťujeme příčinu, přes celnici projíždějí bagry a buldozery. Vrhám se s vozem vpřed, mává na mě nějaký dělník, hraniční přechod je v rekonstrukci a tudíž uzavřený!! To je pech. Sbohem Ukrajino! S variantou „C“ nikdo nepočítal. Čučíme do map: „Zůstaneme na Slovensku“ navrhuji. Ondrej hájí Polsko: „Je tam pěkně, známe to tam, domluvíme se, zajedeme k moři“. Opět já: „Ale je tam dost draho a k moří nějakých 800 kilometrů, co takhle Rumunské Karpaty.“ Zajímavý nápad se ujal, ovšem hnidopich Ondrej upozorňuje: „Nemáme mapu Rumunska.“. Dohadům učinil konec příjezd slovenských celníků, prý nás pustí přes hranice, ovšem pěšky. S díky odmítáme, máme vozy. „Tak to musíte na Vyšný Nemecky.....“
Já se Ukrajiny přesto nechci vzdát a tak navrhuji brutální průnik přes Dukelský průsmyk do Polska a pak vnitrozemím Polska na přechod polsko-ukrajinský v Medyce. Návrh nevzbudí příliš nadšení. Do Polska je to 150 km a na Ukrajinu dalších 150 km a už se blíží čtvrtá hodina. Kontruji: „Ale je to kousek do Lvova (nějakých 80 km) a ten Užhorod si necháme na cestu zpět.“
Poněkud krkolomně se tedy probíjíme přes Dukelský průsmyk. Ani není čas na nějaké exkurze po okolí jednoho z nejslavnějších bojišť druhé světové války. Polské hranice přejíždíme bez zastávky. Jedeme vnitrozemím. Kochám se. Opět problémy s benzínem, Ondrej podcenil situaci, již nějakých 70 kilometrů marně pátrá po pumpě. Když už se zdá situace poněkud zoufalá, vynoří se čerpací stanice za zatáčkou.....
Medyca, 19:00. Auta už mám plné zuby, dneska to měly být nějaké pěší výlety po městech. Tradiční fronta. Po půl hodině míříme k prvnímu milicionáři, opět „Karta Imigračnaja“ (to už známe) a lístek s SPZ. Půl hodiny čekání a celnice. Dvě milé, mladé a hezké
) celnice se chopí našich pasů, trochu si zašpásujeme, abychom prolomili ledy ) Ovšem vtom si celníci všimnou mého vozu (pro změnu). A zaměří se na mě. Zatímco si celnice povídají s Ondrejem (haha, dva Ondrejové), celníci provádějí detailní průzkum mého vozu. „Ukaž motor.“ Seběhne se celá celnice, všichni obdivují stroj. Na hranicích se na půl hodiny zcela zastaví provoz. „A ještě kufr. A můžu sednout?“ Takže se projíždíme po celnici. Pokecáme, o ženských, a tak. Ještě kontrola průkazů vozu. UKRAJINA. Hurá. Cíle dosaženo ve 20:00, po celodenním putování. Poplácáváme se po ramenech. Nasedáme do vozů. Ještě poslední kontrola, odevzdáváme přebytečné tiskopisy..... Pak už konečně nic nebrání vstoupit, tedy vjet, na východ.
Směnárna - jsme boháči. Tankování. Paráda, benzín vychází na 17 korun. Přesouváme se po hlavním tahu na Lvov, silnice je relativně slušná, sem tam nějaký hrbol či záplata. Jen nechápeme přítomnost asi 15 zpomalovacích retardérů, zase tak skvělá ta silnice nebyla. Sjíždíme z hlavního tahu, už ten sjezd vypadal jak do pole. Katastrofa, ve světle reflektorů si vychutnáváme výmoly i 30 centimetrů hluboké. Silnice se stále zužuje. Mizí v lese. Ztrácí se asfalt až již zbývají jen vyjeté koleje v trávě. „To by stačilo“ usuzujeme uprostřed lesa. Vybalujeme stan a stolek, vařím večeři. O půlnoci jdeme spát. Zcela uondáni.
Den 4. – pondělí – 27. 8. 07
Etapa: Lvov - Hoverla, 450 km
„Alóóóo! Sergééééj!“
?????
„Natašááááá!!“
??? Budíček. Poněkud nečekaný budíček. Pustina nebyla tak docela pustinou. Odhad, že les, který večer vypadal, že v něm není ani živáčka a ani v jeho nejbližším okolí se nenachází nic co by nás mohlo rušit se ukázal být mylným. Po lese pobíhaly malé děti, houbaři, výletníci a někteří zde dokonce venčili psy. Tož tak. Vyhrabali jsme se ze stanu, postavili na čaj a těšili se na další dobrodružství, tentokrát ve velkoměstě, ve Lvově. Snídani tvořenou tuzemskými poživatinami jsme obohatili o rostlinnou složku, všude okolo nás rostlo neprostupné houští ostružin a plody zrovna dozrávaly. Povrchnímu průzkumu jsme podrobili i starý železniční násep tyčící se hned za stanem, pak již hurá na cestu.
Ech, ještě jsem zapomněl na důležitou informaci, Ondrej podrobil průzkumu i povrzávající nápravu v polském Fiatu, bohužel lokalizovat zdroj nepříjemného hluku se nepodařilo, tedy ne zcela. Tip padl uložení horního ramene, ale jistotu jsme neměli. Demontovat se nám ho nechtělo, takže jsme doufali, že postačí důkladné prostříkání mazadlem. Nestačilo.
Povrzávající Fiat 125p, toliko podivný žigul, následován neznámým strojem vjel do města Lvov. CHAOS. Ano, doslova chaos. Kdo to neviděl na vlastní oči neuvěří. Jsem vcelku otrlý řidič, ale toto.... Představte si úplně obyčejnou silnici ve městě, dva pruhy, jeden tam, druhý zpět. Představte si, že v tom jednom a ještě o kousek víc popojíždějí TŘI (!!!) proudy vozidel a v protisměru je ještě předjíždí 4 proud, který když náhodou někdo jede proti, zuřivě troubí a snaží se někam vecpat. K tomu je třeba připočíst složení dopravních prostředků, které je více než pestré. Stařičké i moderní nákladní automobily, koňské potahy, osobní vozy rozličného stáří a stavu, autobusy. Autobusy, nepochopil jsem, dle jakého systému zde funguje hromadná doprava. Autobus prostě najednou zastaví a lidé začnou vystupovat mezi popojíždějící auta, při špatném odhadu některého ze šoférů i na kapotu....?? Vskutku zajímavé. K tomu ještě přidejte poněkud benevolentní policii, nerespektování semaforů i dopravních značek (tedy někdo je respektuje, ale to jsou většinou cizinci...) a naprosto katastrofální povrch silnic. Zejména dlažba nezřídka připomíná Karpaty. Ocenil jsem poměrně vysokou robustní konstrukci podvozku fiátka, nechápu jak po těch „hrbech“ mohla jezdit moderní auta se spoilery a podobnými vymoženostmi. Občas kolo zapadlo někam odkud se jen stěží dostávalo a chvílemi jsem měl pocit, že se převrátím na bok.
Centrum, parkujeme, dopravy máme plné zuby, chceme projít střed města pěšky. Nejprve ale odeslání přihlášek ke slovenskému srazu Fiat na místní poště. Není problém, vyplňuji adresu, platím poplatek za poštovní známku. Úřednice obálku orazítkuje a podá mi ji nazpět. ???? Aha, je potřeba ji vhodit do schránky...... To je přeci jasné!
Čekáme na Ondreje, který je hned za mnou. Čekáme. Pořád čekáme. Bloumám ulicí a sleduji výlohy: lékárna, prodejna mobilních telefonů, potraviny, prodejna mobilních telefonů, nějaké oděvy, lékárna, prodejna mobilních telefonů, elektro, lékárna. Zkrátka široký sortiment. Koukám, kde je Ondrej.... Ondrej stojí (sám) ve frontě na poště. Úřednice prostě mají jinou práci, takže čekáme dobrou půl hodinu.
Chtělo by to mapu, kvůli snazší orientaci. U budky s novinami jednu zakupuji, v polštině. Rozložíme mapu a zkoumáme, kde jsme. V tu ránu je okolo nás dobrých pět pomocníků, snaží se nalézt v mapě naše stanoviště. Situaci nijak neusnadňuje, že mapa je psána nikoli azbukou nýbrž latinkou. Takže se nakonec orientujeme sami a děkujeme nyní již početnému davu ochotných občanů.....
Ještě bych se měl zmínit o řeči, domlouváme se trochu rusky, ukrajinsky (něčemu se dá rozumět, je to jako čeština a slovenština), případně německy. A když to nepomáhá, ještě máme ruce.
Je čas oběda, mám hlad, něco bych pojedl. Přizpůsobuji se místním a ač abstinent zakupuji dvě lahve vodky. K jídlu toho na výběr moc není, sem tam mají pečivo, uzeniny jsou docela vzácnost, hlavně však regály překypují rozmanitostí vodky, v dalších regálech jsou cigarety, sušenky, bonbóny na váhu.....a to je asi tak všechno. Rád bych něco teplého, nějaký párek nebo tak nějak. NIC. Prosté občerstvení neexistuje, maximálně kavárna. Vynořuje se západ - Mc Donald´s. Jdu na průzkum, zakupuji zhoubu lidstva – hranolky a okusím místní WC, což ve mě zanechává jeden z nesilnějších dojmů.....
Památek moc nevidíme, pěkná je budova opery, divadlo, nějaké kostely, jinak vcelku nic zajímavého, jdeme tedy zpět k autům. Jestlipak tam ještě budou? Jsou. Uklízíme nákupy a mě oslovuje trojice mladíků. Jeden chce koupit mého Fiata. Cena postupně vzroste až na 3500,- dolarů, čemuž se jen těžko odolává. Na šestikilo je to sakra dost, za to bych si mohl koupit hned dvě! Nicméně, váhám a nakonec odmítám, nechci riskovat případný střet s ukrajinskou byrokracií a vysvětlovat na hranicích, kam se poděl vůz.....
A tak zase jedeme. Směr Ivano-Frankovsk. Cesta vskutku ďábelská, kus silnice chybí, vlečeme se v koloně, protisměr se plazí příkopem. Ondrej s Vlasovcem volí zkratku. Uhýbáme ze vcelku pěkné nové čtyřproudé hlavní silnice na „polňačky“, což se vzápětí ukáže jako fatální chyba, po hodině poskakování po hlavní silnici, která však vypadá jako příjezdovka do kamenolomu, lehce bloudíme. Silnice je čím dál horší ač se zdá v mapě vyznačena jako hlavní tah. Děsivé železniční přejezdy, zčistajasna se zjevující i 30 cm hluboké výmoly. Jeden „obzvláště vypečený“ bere Ondrejův stroj naplno, náprava málem odskočila do pole, naštěstí jen málem. Obdivuji jak Vlasovec bez znalosti azbuky luští mapu, byť mu Ondrej zdatně pomáhá, přesto nechápu dle čeho se vlastně orientují, značení na silnicích veškeré žádné. Nejsou tu vlastně ani názvy vesnic....
Užívám si výstup s místní dopravní policií DPS, chtějí se jen podívat. Ukazuji techničák, motor......
Opět na hlavním tahu, hlavním tahu nejen dle mapy, ale i dle stupně dopravy. Silnice docela ujde. Akorát čas neúprosně letí, v šest tankujeme u Ivano-Frankovska. A máme defekt, polák píchl. Ondrej za chrlení nepublikovatelných výrazů mění píchlé kolo za rezervu. Motá se okolo nás obsluha pumpy, asi jim to přijde zajímavé. Opravu si necháme na další den, máme před sebou ještě dost dlouhou cestu. Hlídka DPS si vychutná i polského Fiata, snad aby kluci nebyli ochuzeni. Ivano-Frankovsk jen projíždíme, tedy až na krátkou pauzu pro pořízení dokumentárních snímků.
Blížíme se k horám, což je vidět na zvěři přibývající na silnici, postupně potkáváme, psy, kachny, slepice, pak i koně a krávy.
Stmívá se. Je tma, to už je jasné, že i tuto noc budeme hledat tábořiště za svitu baterek. Projíždíme Jaramčaju, jsou vánoce. Nad silnicí lze spatřit neonové hvězdy, komety, zvonečky.... To již míříme do odlehlejších končin, asi v deset přijíždíme k bráně národního parku, tam se nám nechce, takže otáčíme a po dvou kilometrech nalézáme vcelku příhodné místo poblíž silnice. Skryje nás les.
Večeře, vaří Vitana, probíráme plány na další den. Čištění zubů za svitu baterky v horské říčce je super, očista těla už tak super není. Koupeme se ve vodě, která má teplotu tak maximálně deset stupňů. Vzduch má tak 15 stupňů. Blázni....
Den 5. – úterý – 28. 8. 07
Etapa: Hoverla - Hoverla, 140 km
Toho bych se nenadál. Dnešek byl zcela beze sporu nabyt nejsilnějšími zážitky, půl dne jsem strávil jako samostatná složka expedice. Ale popořadě.....
Dnes je na programu Hoverla, nejvyšší vrchol Ukrajinských Karpat – nějakých 2060 metrů nad mořem. Svítí sluníčko, pro výlet počasí jak dělané. Vyrážíme z Ivano-frankovské strany, odkud je to nejkratší cesta, zároveň ji průvodce popisuje nejméně, většina českých turistů totiž vyráží z druhé strany, od Rachiva. Nicméně.....
Přijíždíme k závoře národního parku, to už známe ze včerejška. První problém, dohovořit se s místním domorodcem a strážcem parku, mluví jen nějakým divným nářečím, asi rumunským, není mu absolutně rozumět. Zprievodnik, tomu rozumíme, ukazuji knihu. Jen mávne rukou a po zaplacení 10 hřiven za osobu zvedá závoru. Cesta není nic moc, ale proti tomu co nás čeká......
K výchozímu bodu na Hoverlu, Zarošlaku, je to nějakých 8 km, jedeme ¾ hodiny. Máte představu? Tak já to přiblížím. Asi jsme udělali chybu, ale nevzdáváme. Po 3 km vcelku slušné lesní cesty, přichází pěti-kilometrový horor. Sjízdnost tak pro velmi slušný offroad. Stoupání i 30%, výmoly, balvany. Koryto řeky, jinak to nelze nazvat, cesta to rozhodně nebyla. Lituji svého vozu, po návratu mě čeká kompletní repas náprav (a nejen mě). Doskáčeme na parkoviště.
Kupodivu tam stojí i nějaká auta, převážně Lady a dokonce zánovní luxusní sedan – Volvo V 80. Budíme rozruch a obdiv. Balíme do batohů svačiny, pláštěnky a vyrážíme. Cesta je dobře značená, každých 10 metrů červené šipky, občas s nápisem Goverla. Pořád je pěkně, před námi jdou rodiny s dětmi, prostě pohoda, nedělní výlet. Nasazujeme tempo a výletníky záhy necháváme za sebou. Plazíme se vzhůru asi hodinu. Pomalu končí les a my obdivujeme původní hranice Československa, kdy nám ještě patřila Zakarpatská Ukrajina. U hraničních kamenů ČS/P se fotíme. Jdeme podél hranic, začíná kosodřevina a zakrslé borovice. Před námi!! Hora jejíž vrcholek se ztrácí v mlze. Drobné tečky jsou další blázni co, stejně jako my, lezou nahoru. Žádné obcházení po vrstevnicích, pěkně přímo, 70% stoupáním. Ondrej vzdává, řka, že nestačí s dechem. Já s Vlasovcem vytrváme i když to vypadá, že pěkně zmokneme. Obloha ztmavla, nad vrcholem doslova zčernala. Nevzdáváme a statečně šplháme do mlhy. Jazyk až na botách, doslova po čtyřech vylezeme na vrchol před námi. A to jen proto abychom zjistili, že v mlze je před námi ještě alespoň jednou takový krpál. Nejsme žádné bábovky, ale poslední metry už jsme fakt nemohli, když tu...? Před námi podivný, docela velký, zajímavě tvarovaný stín. „Medvěd.“ Proběhlo nám hlavou. Nikoli. Cyklista. CYKLISTA???? To se nám snad zdá. Nezdálo. Opravdu těsně pod vrcholem jsme předběhli tři plně naložená kola se kterými cyklisté šlapali, tedy po centimetrech je sunuli vzhůru. Že toho měli dost bylo vidět i slyšet už zdálky. Obdivuhodné.
Jestli nemám sluchové halucinace, tak slyším diskotéku. No snad tam mají něco k snědku. Pod vrcholem se dosud slušně vyšlapaná pěšina rozdrobí na malé cestičky. Značení žádné, kam ho také umístit?
Vrchol, 2060 metrů. Převýšení 1100 metrů je zdoláno za 2 hodiny. Mlha, je vidět velké NIC. Soudím, že kraťasy nejsou na vysokohorskou turistiku příliš vhodné, je tak 8 stupňů, k tomu fouká velmi silný vítr. Tak řekněme, vichřice? Mrholí. Nepříjemné, lezavá zima. Okukujeme vrchol na kterém nic není a z kterého momentálně nic není vidět. Vyčkáváme, třeba vítr mlhu rozežene. Nic. Ona diskotéka není nic jiného než kazeťák omladiny, která si zde dává schůzku. Fotíme se u kříže s vlajkou Ukrajiny a nějakou podivnou vlajkou se srdíčkem.
Už mě to nebaví, jdeme dolů, Ondrej čeká. Hmm, průvodce zmiňuje ještě druhou přístupovou cestu, tak co kdyby.....
Sestupujeme po jedné pěšince, po 20 minutách téměř běhu poznáváme, že jdeme špatně. Mrholení se rychle mění v déšť, balím se do pláštěnky. Bouře. Při sestupu nás na hřebeni zastihla letní bouřka se vším všudy. Toho adrenalinu bylo až moc. Vichr a liják, který v mžiku promočil nechráněné části, tudíž boty. A blesky jen pár desítek metrů od nás, rány po kterých se třásla zem a sypaly kameny, viditelnost sotva deset metrů. Nedivte se, že jsme toho měli dost, takže návrat zpět na vrchol? Pláštěnkáři. Před námi se z deště vyloupla skupina 4 postav v pláštěnkách, 3 děvčat a mladíka. A kam prý jdeme. Na Zarošlak je to tudy, uhnuli z vyšlapané pěšiny a vydali se travou do údolí. Po chvilce přemýšlení vyrážíme za nimi.....
Sestup je brutální, klouže to, v botách čvachtačka. Alespoň přestává pršet i mlha ustupuje, překrásný výhled do údolí. Sestupujeme, před námi planina, sbíhají se zde prameny řeky Prut. Jdeme správným směrem, průvodce se zmiňuje o jakémsi vodopádu na této řece, tedy zatím spíše potůčku. Cesta vede stále podél potůčku, ze kterého se stává říčka a pak i řeka. A je to tu. Řeka hučí jak Niagára, vodopád je vysoký úctyhodných 50 metrů. A cesta vede přímo skrz něj. Bezva!! Nadšeně skáču po balvanech a sestupuji do údolí. Vlasovce nechávám daleko za sebou, fotím. Kde je Vlasovec? Na něj je už toho adrenalinu moc, váhá nad jedním obzvláště vysokým šutrem na který má skočit ze 2 metrů, přeci jen je mokro a dost to klouže. Případný pád by skončil o dobrých 20 metrů níže. Vyhlídky neradostné. Skupina Ukrajinců vzdává, obcházejí to okolo. Zespodu naviguji Vlasovce a slézáme tak alternativní a zjevně extrémní cestu, která, jak se dočtu v průvodci později, je používána POUZE pro VÝSTUP na vrchol a ještě jen za slunečného počasí......
Pak už je to hračka, bahno, tráva, les a jsme zpět na parkovišti. Ondrej na nás čeká, překvapivě.
OOOch. Do..... safra! Tedy, původně jsem řekl výstižnější slovo, ale sem se nehodí. Polský Fiat má prázdné kolo, tedy ať počítám jak počítám, na třech se jet nedá. Co teď? Zkoušíme kolo ze šestistovky, je příliš malé. Co půjčit rezervu z nějakého žigula a sjet alespoň dolů k závoře? Po dobrých deseti minutách rozhovoru s majitelem žigula se ukazuje, že rezervu nemá..... Zkuste se nějak dostat dolů, je tu několik vozů Lada a Škoda Favorit s litoměřickou SPZ.
Je 15:00, nakládám do vozu dvě pneumatiky, kvůli čemuž musím vyložit část bagáže a jednu sedačku. Kodrcám se tou příšernou cestou ¾ hodiny dolů k závoře. Ptám se strážce na pneuservis. Nechápe. Jak jinak. Rukama a pak i nohama ukazuji co je za problém. „Jeremčaja!“ Aha, vytahuji mapu, dobrých 40 kilometrů do města. Po 3/4 hodině přijíždím na okraj města, Avtomagazin. V prodejně autodílů by mi alespoň mohli poradit, kde seženu servis.... Stařík seče před prodejnou trávu, vysvětlím mu situaci. „To bude problém, dneska je svátek!“ Výborně, to mi chybělo. „Ale když pojedeš 17 kilometrů, tam ti pomůžou, možná.“ Co zbývá? Jedu dále, ještě zkusím štěstí u benzínové pumpy. Ptám se obsluhy a ukazuji na prázdná kola. Že jsem se ptal.... „To bude problém, dneska je svátek!“ Hmmmm.
Z Audiny vedle mě vyskakuje jakýsi domorodec, a že mi pomůže. Ať jedu za ním, uklidí auto, vezme motorku, prý menší spotřeba.....
Z boční ulice náhle vyrazí...... stroj. Stařičký ruský Dněpr natuněný coby čopr. Ďábelská kombinace, jen máchl rukou ať jedu za ním a vyrazil. V mžiku byl fuč. Se šestikilem jsem fofroval za ním, déšť nedéšť, město neměsto, rychlostí dobrých 90. Zastavujeme u rozestavěného domku, v přízemí je dílna, zjevně opravna mopedů. To vypadá dobře. Ať prý vezmu gumy dovnitř. A za chvíli vleče kompresor, ledničkový, takový samo-domo.....
Nechápu. „Ale, to kolo má díru, je píchlé!“
Pro změnu nechápe on. Nafukuje pneumatiku. „To kolo je píchlé!!!“ informuje mě.
„Vždyť to říkám celou dobu!!“ já na to. Pomocí montpák demontujeme pneumatiku z ráfku a vysápeme duši. Je v ní malá dírka.
„Potřebuješ novou duši. To bude problém, dneska je svátek!“ slyším známou větu.
„Co zalepit?“
„Lepení nět. Nemám. Novou duši. Když pojedeš 17 kilometrů, tam koupíš duši.“ No hurá.
„Jak to najdu?“
„Pojedu s tebou.“ V autě ovšem chybí sedačka spolujezdce.
„Zaplať benzín, pojedeme mým autem.“ Nasedáme do Tavrie pickup, ukrutný to stroj. Manželka se ptá kam jedem, po výměně informací nasedá spolu s matkou dozadu. Cesta se hodí..... U pumpy bereme benzín což neujde pozornosti jeho známých, ptají se proč za něj platím. Jsem charita nebo snad červený kříž? Jízda je opravdu dobrodružstvím neb Tavrii dost brutálně prokluzuje spojka a předjíždění se mi jeví jako přinejmenším riskantní.
17 kilometrů, obchod, je to opět nějaký známý, takže specielně pro nás otvírají, kupuji duše. Jedeme nazpět. Cestou je dost prostoru pro debatu. Tykáme si, je to Sergej, znám už vlastně celou rodinu. Probereme silnice, celnice i politiku, agituje za politickou stranu, jejíž logo je srdíčko.... dostávám samolepky, kalendáříky. To srdíčko jsem již někde viděl.... Na Hoverle! Ano, tam ho donesl on.
Opravujeme obě pneumatiky, podařilo se. Loučím se, chlapské objetí, ještě trochu pokecáme. Ukazuji naši kroniku a vyprávím o klubu. Připozdívá se, je čas vyrazit. Jsem zván na večeři a kam bych jezdil, možno přespat. Ráno vyrazím. Nemůžu, kolegové čekají, na Hoverle není signál telefonu, měli by starost. Tak ještě vyměníme telefonní čísla a ať určitě přijedu, uděláme výlet na skútrech.....
Jsem u závory národního parku, kluci nikde. Drtím kletby mezi zuby a znovu vyrážím na tu děsnou cestu, opět ¾ hodiny šplhám vzhůru.
Je 20:00, chlapci již ani nedoufali. Dolů nemohli sjet, žádná Lada prý neměla rezervu. A česká Škoda Favorit? Prý nebude vyndávat věci z kufru......
Nocujeme na stejném místě co minulou noc. Program definitivně házíme za hlavu. Je půlnoc, nejvyšší čas na spánek.
Den 6. – středa – 29. 8. 07
Etapa: Hoverla - Siněvir, 280 km
Rozloupnu oko. Něco cinká. Jako kdyby kapala voda do ešusu? Ale neslyším, že by
pršelo. Vylézám ze stanu. Krávy. Okolo stanu se motají dvě krávy, cinkají zvonky na krku. Jsou docela přítulné, zjevně zvyklé na turisty, loudí sušenky. Generacemi nashromážděné odpadky okolo tábořiště přežvýkají a zase vyplivnou.
Pokouším se o ranní hygienu, v ledové vodě si myji hlavu. Brutální, po několika vteřinách mám pocit, že v ní vrtá tak stovka zubařů. Ledové jehličky se zabodávají do temene. Fantazie. Snídáme a pokračujeme v cestě.
U benzínové pumpy navazujeme další kontakt, šestistovka je opravdu exotický vůz. Chceme cestou okouknout solné doly v Solotvinu. Sergej nás před jejich návštěvou varoval, rozhodneme se na místě. Ovšem. Doly vypadají tak opuštěně a dezolátně, že si to raději odpustíme a pokračujeme dále na Koločavu. V jednom městečku se nenadále ztrácí hlavní silnice, která dále nevede, končí cedulí s jednosměrkou, kličkujeme tedy uličkami a nakonec se napojujeme zpět na hlavní, zjevně to nebyla ta správná objížďka, ale nechť.
Jsme kontrolováni milicí při přejezdu z okresu do okresu. Míjíme úseky opravdu zanedbaných silnic, kde i místní zpomalují..... Koločava. Fotíme pomník spisovatele Ivana Olbrachta, nic jiného tu k vidění není. Je vidět, že i zde se nedávno přehnala velká voda, povodeň zdevastovala silnici a mosty. Z nížin pak pomalu vyjíždíme opět do hor. Je čas na jídlo, takový pozdní oběd. Koliba. Ať si také užijeme nějaké místní jídlo. Dostáváme zeleninový salát a brambory s masem. Není to špatné.
Konečně vjíždíme do Siněvirského národního parku, opět je třeba zaplatit vjezd. Míjíme bunkry linie Arpád. Jsou to takové sklípky s jedním vchodem a jednou místností, výška stropu 120 cm. Naše bunkry tzv. „řopíky“ jsou proti tomu super luxus apartmány.
Naučná stezka Siněvir vede okolo jezera ledovcového původu. Dnes již poněkud vysychajícího. Pěkná nenáročná procházka po břehu. Zajímavé několika metrové sousoší Sině a Vira. Večeři si dáváme v „kavárně“, tentokrát proslulý šašlik. Je vynikající. Akorát ho mohlo být více. Noc trávíme na vyhrazeném tábořišti, je potřeba k němu dojet po nepříliš důvěru budící dřevěné lávce. Chvíli po nás přijíždějí cyklisté. Prší, takže stavíme stan a jdeme spát, výjimečně brzy, není ještě ani devět. Celou noc po lávce jezdí osobní auta a dodávky. Vrcholem je nákladní Ural.
Den 7. – čtvrtek – 30. 8. 07
Etapa: Siněvir – Zemplínská Šírava, 240 km
Tak dále.... Vstáváme v půl sedmé, celou noc lilo a ani teď to nevypadá na nějaké lepší počasí. Po osmé vyjíždíme směr Mukačevo. Průjezd nádhernou krajinou Karpat stojí za to, opravdu fotogenické.
Do Mukačeva vjíždíme krátce po jedenácté, míříme k dominantě města, hradu Palanok. Ten sice již z dálky vidíme, ovšem dojet k němu.....? V husté zástavbě pak ztrácíme směr a je nutno se doptat, hledáme ho asi ½ hodiny.
Hrad Palanok je po rekonstrukci, která ovšem stále ještě probíhá, návštěva stojí za to, zajímavé jsou expozice k historii hradu a muzeum Zakarpatí. Všudypřítomné jsou stánky s více či méně vkusnými suvenýry. Odjíždíme v půl druhé.
Užhorod. Dvě hodiny po poledni. Hledáme hrad a skanzen. A hledali jsme ho fakt dlouho, nejenže nebyl nikde vidět, ale chybělo i značení. Spoléhali jsme jen na schématickou mapu v průvodci a tak projíždíme městem sem a tam a zase zpět. Až se nakonec navzájem ztratíme, po chvilce bloudění městem konečně nalézám cestu na hrad, kde probíhá několik svatebních obřadů.
Po hodině hledání konečně přijíždějí i Ondrej s Vlasovcem. Hrad samotný je nehezkou spíše pevnostní stavbou. Uvnitř nalézáme expozice Zakarpatí a ekologie. Následuje prohlídka skanzenu, který je v těsném sousedství hradu. Asi tak dvacítku historických lidových staveb prohlížíme hodinku. Zpestřeno to máme přítomností několika svateb, zřejmě módní záležitost. Ve městě nakupujeme sladkosti, poslední tankování. Utrácíme poslední peníze. Celý ukrajinský pobyt vyšel na 2500,- Kč.
Hraniční přechod, opět kapitola sama pro sebe. Na hranice přijíždíme v 17:50.
18:50, ještě nevidíme přechod.
20:08, stále čekáme.
21:16, pořád čekáme.
22:15, stále.....
22:32, teď čekáme na slovenské.....
22:50, teprve teď odjíždíme z hraničního přechodu, po 5 hodinách. Paráda, přečetl jsem celého průvodce.....
Jedeme na Zemplínskou Šíravu. Po slabé hodince jsme na místě. Najít však nějaký funkční kemp? Nemožné. V prvním kempu ani noha, zrovna tak ve druhém a třetím. Až ve čtvrtém je živo..... „Jsou tu sprchy?“ „Jsou.“ „A jsou otevřené?“ „Jsou.“ OK.
Stavíme stan, vaříme večeři – špagety. Večer nám zpestřuje borec na tříkolové motorce. Má zjevně „nakoupeno“ a je docela ukecaný. V dvě ráno předvádí stroj a mohutné plameny šlehající z výfuku. Co na tom, že vzbudí půlku kempu..... Co nás nenapadlo, je zeptat se zdali ve sprchách také teče voda.... Netekla. A tak se ve dvě ráno místo v horské říčce cachtáme v bazénu.
Den 8. – pátek – 31. 8. 07
Etapa: Zemplínská Šírava - Zvolen, 300 km
Vychutnáváme si již téměř domácí atmosféru a pomalu se přesouváme do Zvolenu na Fiat sraz. Času je dosti a tak volíme cestu vedoucí okolo turistických zajímavostí. Protože já mám jiné plány něž Ondrej a Vlasovec, dělíme se. Kluci jedou na hrad Krásná Hůrka, já volím Jasovské jeskyně.
Mimo jiné ještě projíždím okolo Herlianského gejzíru, nemohu odolat a i přes desetikilometrovou zajížďku ho chci vidět. Gejzír tryská jednou za 36 hodin, což jsem nevěděl, samozřejmě jsem výtrysk minul o hodinku....
Jasovské jeskyně, velmi zajímavé, pěkná krasová výzdoba, plno krápníků. Chvilku jsem okouněl i okolo výstupu z jeskyně, kdež byly skalní útvary roztodivných tvarů.
Protože jsme se měli setkat u Krásné Hůrky není čas na dlouhé otálení. Po velmi pěkné vyhlídkové trase pomalu přijíždím k místu srazu. Relaxuji, otvírá se mi překrásný pohled na údolí a hrad. Po troše zběsilého ježdění se konečně setkáváme. Hlad je veliký a proto je nejbližší plán - návštěva restaurace.
Další cesta je bez problémů. Zvolen, do kempu Neresnica přijíždíme okolo sedmé odpolední. Akorát včas na seznámení se s účastníky.......
PS: Zajímavá zkušenost, pokud bude ta možnost vyrazím na Ukrajinu zase, na rozdíl od Ondreje.... Seznámil jsem se tam s příjemnými lidmi a klidně bych využil nových kontaktů k dalším zážitkům. Jen vůz bych asi zvolil jiný, šestikilo přece jen není to pravé pro ukrajinské silnice. Za ten týden najeto 3351 km při průměrné spotřebě 5, 7 litru. Spotřebováno tedy 192 litrů benzínu Special. Na ukrajinské putování přitom stačilo nějakých 2500 korun. Přijemné. Ovšem repase podvozkových částí expedici poněkud prodraží.....