od Kronicar » úterý 27. září. 2016 9:18
No a pak přišel ten propadák. Čekal jsem po vzoru předchozích ročníků nějaký zajímavý itinerář. Před třemi lety se mi moc líbila třeba pohádka, obrázkový itinerář, hodinový a hodinkový itinerář, zkrátka nějaký zajímavý nápad, ze kterého bych mohl třeba čerpat inspiraci na nějakou naši akci. Ale rozhodně ne to, co jsme na startu dostali. Testíkem z dopravních předpisů jsme se prokousali, následnou zdravovědou také, ale to, co zdánlivě vypadalo jako jednoduché pokyny nás dokonale zmátlo. Kilometrovník ve voze považuji pouze za orientační a beru ho hodně s rezervou, ale Martinovy pokyny mě silně znejistěly. Sice u každého pokynu k průjezdu křižovatkou byl údaj s kilometry, ale byla to tato křižovatka nebo je to až ta další? Mírně vpravo? Skončili jsme v Dejvicích, kde teprve nám došlo, že nás itinerář žene do tunelu, to jsem už nakroužil po Letné a okolí dobrých 15 kilometrů. Rozhodujícím údajem v itineráři byly totiž kilometry, kde se nachází křižovatka a pak teprve údaj kam máme jet. Přitom naše vozy pořebují itinerář spíše opačný, kde bude křižovatka a jako orientační údaj i kilometry. Nebýt našich znalostí Prahy, toho, že když jsem ostatní do této akce „uvrtal“, tak bych ji měl také dokončit, zkušenosti z desítek orientačních závodů a v neposlední řadě také jisté zarputilosti, jsem to nevzdal a snažil se pokračovat.
No nic, jsme tedy v tunelu, co dál? Po dvou kilometrech rovně, po 3 kilometrech směr Plzeň. S Martinem určujeme výjezd z tunelu na Smíchově a po Plzeňské pak na Plzeň. Jenže při výezdu z tunelu jsme na téčku a máme jet doprava nebo doleva? Aha, tak jinak, zpátky do tunelu a vyjet jinde. "Na Radlickou? Co máme dál? Po pěti kilometrech doprava? Hergot, kde můžu jet v Praze pět kiláků?!" Leda by to bylo na Barrandov značené z tunelu jako na Plzeň. Bingo! Už to máme, jsme naladěni na vlnu pořadatelů, teď to půjde už v pohodě. Je potřeba opravdu bedlivě sledovat kilometry a Martin konečně ví, že má sledovat i následující křižovatky a hlavně kilometry. Dobrá, někde tady musíme uhnout, vypadá to na směr Ořech. HMM, křižovatka je rozkopaná, zavřená, vyfrézovaná. ??? Auto před námi suverénně odbočuje, div nepřejede dělníka právě frézujíího kus silnice. Když on, tak my taky. Další křižovatka už je nájezd na okruh a tam bez dálniční známky nemůžeme, musí to být tady. Vypadá to dobře, jedeme svižně a stíháme před námi jedoucí posádku jedoucí v Alfě 156. "Téčko a doleva, to sedí.... safra, doprava po hlavní nebo rovně?" Beru to rovně a v polích narážíme na Mazdu se startovním číslem 13. My máme 30, tajkže jsou na tom ještě o něco hůř než my. Nicméně cesta dál nevede, takže studuji pokyny k průjezdu trasy - není-li určeno tak po hlavní, není -li hlavní tak rovně. Bezva. Je nám jasné, že čas už netřeba sledovat, stačí dojet do cíle etapy. Ta pak končí v polích kousek od Mořiny a hned jsme odstartováni do další časovky.
Volá Ivoš, že stojí v Rudné a neví kudy kam, v časovce ještě nebyl. Je prý totálně v pr.. a jede zpátky. „Co dělá, krucinál, v Rudné?“ Martin zatím bez zaváhání určuje další směr a řítíme se na Karlštejn. Tam je doslova boží dopuštění, vinobraní a mám pocit, že v tu chvíli bych Václavákem projel daleko rychleji než totálně ucpaným Karlštejnem. U pumpy stojí Míra s Ondrejem a tankují Milletrecento, dobrý, takže všichni to ještě nevzdali. Jsme v Srbsku a tady někde má být samokontrola, hergot, ale jak mám po pěti kilometrech poznat, do které uličky zahnout? Kroužíme Srbskem a znovu potkáváme Míru s Ondrejem, evidentně jsou na tom jako my. Někde zahýbáme mezi domky a dobře určujeme samokontrolu, následně vyjíždíme zpět na hlavní a itinerář zatím sedí. Dobře. Tak dál, žene nás to do Svatého Jana pod Skalou, kde celkem bez problému určujeme název místního léčivého pramene. Jedeme dál, ale nějak nám nesedí itinerář. Na startu jsme dostali náhradu za přeškrtlou část trasy, jenže se najednou není čeho chytit. Studujeme itinerář a přeškrtlá část je stejná, jako ta co jsme dostali náhradou???? „Tak teď tomu nerozumíme vůbec a proč je tu ČK 1? Tu už jsme přeci projeli! Aha, asi to pořadatelé špatně škrtli a ta náhrada se měla jet hned z časovky, no to je ale bordel.“ Po chvíli bádání určujeme další směr a průjezd Loděnicemi. V Loděnicích uhýbáme na Bubovice, ale po 400 metrech nám nějak chybí odbočka, po třech průjezdech tam a zpět nám dochází, že to má být nájezd na dálnici, který jsme doposud bez povšimnutí míjeli. Aha, takže jsme vlastně jeli správně, prima. No nic, Bubovice a hledání kaple. Prý komu patří? Běháme okolo kaple jako splašení, ale čert ví komu patří? Když u kaple zastavuje třetí posádka, všimnu si turistického ukazatele ke kapli svatého Vojtěcha, ovšem míří na opačnou stranu. Chyták! Tak dál, jedeme s větrem o závod a míjíme Honzu Valeše se 128 kupé, jede opačným směrem a podle toho jak se tváří a usilovně mává, jsme pochopili, že se loučí a jede domů. Pípá mi telefon a koukám na MMS od Pavla Nonnera. Na fotce je Pavlův Mirafiori, Pavla Lindy 128 a Ivánkova X 1/9 někde uprostřed Roztok u Prahy??? Co tam dělají je mi záhadou, ale i bez textu jsem pochopil, že jsou tam, kde byl před chvílí Ivoš a že už jim nezbývá než jet zpátky na výstaviště. Teprve v cíli jsme se dozvěděli, že když už nevěděli kudy kam, tak do navigace nastavili ulici U Cihelny, která byla zmíněná v itineráři a to je dovedlo až do Roztok. To můj navigátor Martin se nějakou ulicí nenechal rozhodit a úspěšně ji ignoroval, byla sice zmíněná na tom papírku s náhradou části itineráře, ale ten po boji ve Svatém Janu ležel někde na podlaze....
Frčíme okolo Velké Ameriky zpátky do polí, kde, jak správně tušíme, je opět start časovky. Cíl ČK 1 je start i cíl ČK 2 a zároveň i start ČK 3. Vypečenina a ulehčení pořadatelům. Kilometr za časovkou máme odbočit, což i činíme. Máme výhodu neb Martin i já máme zdejší končiny v malíčku a tak bez problémů určujeme i následující křižovatku a beru to zhurta rozhodnut neztratit již ani minutu. V polích jedu okolo kila, což je na poměrně úzkou silnici až až. Jsme na téčku a Martin zase váhá. Měla by tu být samokontrola, ale nevíme kde? Safra, někde jsme měli odbočit. Kam? V polích přeci nic není, kde je další odbočka? Studujeme itinerář a vracíme se zpět. Martin velí k odbočení. Strašná cesta, šutry, polňačka jak vyšitá a po kilometru končí trávou a téčkem. Divné. Tudy to očividně není, musíme zpátky, někde je chyba. V dáli vidíme frčet Lídu a Adélu v šestikile. Moje nasr... dostupuje vrcholu, ale jsem rozhodnut soutěž dokončit. Znovu odbočujeme tam, co jsme již jednou byli, a opravdu, po 160 metrech je křižovatka, sice hned po 50 metrech končí někomu v domě a já bych ji rozhodně za křižovatku nepovažoval, ale pořadatelé zjevně ano. Znalost terénu je někdy poněkud zavádějící a my jsme odbočce do hospodářského stavení absolutně nevěnovali pozornost, naše chyba.
Beru to hákem, samokontrolu nacházíme vzápětí, letíme s větrem o závod. V Radotíně je silniční uzávěra, na semaforu čekáme proklatě dlouho. Konečně. „Dobrý, tady doleva“ A jako na potvoru nepřerušovaný proud vozidel, do kterého se ne a ne vklínit. Další semafor, znovu doleva. „A safra už to bylo 220 metrů nebo ještě ne?“ Bylo, otočit a zpátky. Chci dohonit Lídu a daří se mi to až na nábřeží, kde je míjím v rychlém pruhu. Na okruh, zní další pokyn a já vidím Lídu, jak jede po nábřeží někam na Smíchov, zatímco my mizíme zpátky v tunelu. Kudy jinudy také jet směrem na Výstaviště přes osm kilometrů bez jediného pokynu? To je zajímavé, najednou jsou ty výjezdy z tunelu opomíjeny a v itineráři chybějí. Ještě pár kliček přes Holešovice a jsme v cíli. Uff. Lída a Vlasovec doráží pár minut po nás, ostatní tam již byli. Cestou se ztratil ještě Marek Kronbauer s Ferrari Dino, Vojta Bína s X1/9 a Pedro se 125 italem, ovšem ten to už dopředu hlásil. Sdělujeme si dojmy....
No a pak přišel ten propadák. Čekal jsem po vzoru předchozích ročníků nějaký zajímavý itinerář. Před třemi lety se mi moc líbila třeba pohádka, obrázkový itinerář, hodinový a hodinkový itinerář, zkrátka nějaký zajímavý nápad, ze kterého bych mohl třeba čerpat inspiraci na nějakou naši akci. Ale rozhodně ne to, co jsme na startu dostali. Testíkem z dopravních předpisů jsme se prokousali, následnou zdravovědou také, ale to, co zdánlivě vypadalo jako jednoduché pokyny nás dokonale zmátlo. Kilometrovník ve voze považuji pouze za orientační a beru ho hodně s rezervou, ale Martinovy pokyny mě silně znejistěly. Sice u každého pokynu k průjezdu křižovatkou byl údaj s kilometry, ale byla to tato křižovatka nebo je to až ta další? Mírně vpravo? Skončili jsme v Dejvicích, kde teprve nám došlo, že nás itinerář žene do tunelu, to jsem už nakroužil po Letné a okolí dobrých 15 kilometrů. Rozhodujícím údajem v itineráři byly totiž kilometry, kde se nachází křižovatka a pak teprve údaj kam máme jet. Přitom naše vozy pořebují itinerář spíše opačný, kde bude křižovatka a jako orientační údaj i kilometry. Nebýt našich znalostí Prahy, toho, že když jsem ostatní do této akce „uvrtal“, tak bych ji měl také dokončit, zkušenosti z desítek orientačních závodů a v neposlední řadě také jisté zarputilosti, jsem to nevzdal a snažil se pokračovat.
No nic, jsme tedy v tunelu, co dál? Po dvou kilometrech rovně, po 3 kilometrech směr Plzeň. S Martinem určujeme výjezd z tunelu na Smíchově a po Plzeňské pak na Plzeň. Jenže při výezdu z tunelu jsme na téčku a máme jet doprava nebo doleva? Aha, tak jinak, zpátky do tunelu a vyjet jinde. "Na Radlickou? Co máme dál? Po pěti kilometrech doprava? Hergot, kde můžu jet v Praze pět kiláků?!" Leda by to bylo na Barrandov značené z tunelu jako na Plzeň. Bingo! Už to máme, jsme naladěni na vlnu pořadatelů, teď to půjde už v pohodě. Je potřeba opravdu bedlivě sledovat kilometry a Martin konečně ví, že má sledovat i následující křižovatky a hlavně kilometry. Dobrá, někde tady musíme uhnout, vypadá to na směr Ořech. HMM, křižovatka je rozkopaná, zavřená, vyfrézovaná. ??? Auto před námi suverénně odbočuje, div nepřejede dělníka právě frézujíího kus silnice. Když on, tak my taky. Další křižovatka už je nájezd na okruh a tam bez dálniční známky nemůžeme, musí to být tady. Vypadá to dobře, jedeme svižně a stíháme před námi jedoucí posádku jedoucí v Alfě 156. "Téčko a doleva, to sedí.... safra, doprava po hlavní nebo rovně?" Beru to rovně a v polích narážíme na Mazdu se startovním číslem 13. My máme 30, tajkže jsou na tom ještě o něco hůř než my. Nicméně cesta dál nevede, takže studuji pokyny k průjezdu trasy - není-li určeno tak po hlavní, není -li hlavní tak rovně. Bezva. Je nám jasné, že čas už netřeba sledovat, stačí dojet do cíle etapy. Ta pak končí v polích kousek od Mořiny a hned jsme odstartováni do další časovky.
Volá Ivoš, že stojí v Rudné a neví kudy kam, v časovce ještě nebyl. Je prý totálně v pr.. a jede zpátky. „Co dělá, krucinál, v Rudné?“ Martin zatím bez zaváhání určuje další směr a řítíme se na Karlštejn. Tam je doslova boží dopuštění, vinobraní a mám pocit, že v tu chvíli bych Václavákem projel daleko rychleji než totálně ucpaným Karlštejnem. U pumpy stojí Míra s Ondrejem a tankují Milletrecento, dobrý, takže všichni to ještě nevzdali. Jsme v Srbsku a tady někde má být samokontrola, hergot, ale jak mám po pěti kilometrech poznat, do které uličky zahnout? Kroužíme Srbskem a znovu potkáváme Míru s Ondrejem, evidentně jsou na tom jako my. Někde zahýbáme mezi domky a dobře určujeme samokontrolu, následně vyjíždíme zpět na hlavní a itinerář zatím sedí. Dobře. Tak dál, žene nás to do Svatého Jana pod Skalou, kde celkem bez problému určujeme název místního léčivého pramene. Jedeme dál, ale nějak nám nesedí itinerář. Na startu jsme dostali náhradu za přeškrtlou část trasy, jenže se najednou není čeho chytit. Studujeme itinerář a přeškrtlá část je stejná, jako ta co jsme dostali náhradou???? „Tak teď tomu nerozumíme vůbec a proč je tu ČK 1? Tu už jsme přeci projeli! Aha, asi to pořadatelé špatně škrtli a ta náhrada se měla jet hned z časovky, no to je ale bordel.“ Po chvíli bádání určujeme další směr a průjezd Loděnicemi. V Loděnicích uhýbáme na Bubovice, ale po 400 metrech nám nějak chybí odbočka, po třech průjezdech tam a zpět nám dochází, že to má být nájezd na dálnici, který jsme doposud bez povšimnutí míjeli. Aha, takže jsme vlastně jeli správně, prima. No nic, Bubovice a hledání kaple. Prý komu patří? Běháme okolo kaple jako splašení, ale čert ví komu patří? Když u kaple zastavuje třetí posádka, všimnu si turistického ukazatele ke kapli svatého Vojtěcha, ovšem míří na opačnou stranu. Chyták! Tak dál, jedeme s větrem o závod a míjíme Honzu Valeše se 128 kupé, jede opačným směrem a podle toho jak se tváří a usilovně mává, jsme pochopili, že se loučí a jede domů. Pípá mi telefon a koukám na MMS od Pavla Nonnera. Na fotce je Pavlův Mirafiori, Pavla Lindy 128 a Ivánkova X 1/9 někde uprostřed Roztok u Prahy??? Co tam dělají je mi záhadou, ale i bez textu jsem pochopil, že jsou tam, kde byl před chvílí Ivoš a že už jim nezbývá než jet zpátky na výstaviště. Teprve v cíli jsme se dozvěděli, že když už nevěděli kudy kam, tak do navigace nastavili ulici U Cihelny, která byla zmíněná v itineráři a to je dovedlo až do Roztok. To můj navigátor Martin se nějakou ulicí nenechal rozhodit a úspěšně ji ignoroval, byla sice zmíněná na tom papírku s náhradou části itineráře, ale ten po boji ve Svatém Janu ležel někde na podlaze....
Frčíme okolo Velké Ameriky zpátky do polí, kde, jak správně tušíme, je opět start časovky. Cíl ČK 1 je start i cíl ČK 2 a zároveň i start ČK 3. Vypečenina a ulehčení pořadatelům. Kilometr za časovkou máme odbočit, což i činíme. Máme výhodu neb Martin i já máme zdejší končiny v malíčku a tak bez problémů určujeme i následující křižovatku a beru to zhurta rozhodnut neztratit již ani minutu. V polích jedu okolo kila, což je na poměrně úzkou silnici až až. Jsme na téčku a Martin zase váhá. Měla by tu být samokontrola, ale nevíme kde? Safra, někde jsme měli odbočit. Kam? V polích přeci nic není, kde je další odbočka? Studujeme itinerář a vracíme se zpět. Martin velí k odbočení. Strašná cesta, šutry, polňačka jak vyšitá a po kilometru končí trávou a téčkem. Divné. Tudy to očividně není, musíme zpátky, někde je chyba. V dáli vidíme frčet Lídu a Adélu v šestikile. Moje nasr... dostupuje vrcholu, ale jsem rozhodnut soutěž dokončit. Znovu odbočujeme tam, co jsme již jednou byli, a opravdu, po 160 metrech je křižovatka, sice hned po 50 metrech končí někomu v domě a já bych ji rozhodně za křižovatku nepovažoval, ale pořadatelé zjevně ano. Znalost terénu je někdy poněkud zavádějící a my jsme odbočce do hospodářského stavení absolutně nevěnovali pozornost, naše chyba.
Beru to hákem, samokontrolu nacházíme vzápětí, letíme s větrem o závod. V Radotíně je silniční uzávěra, na semaforu čekáme proklatě dlouho. Konečně. „Dobrý, tady doleva“ A jako na potvoru nepřerušovaný proud vozidel, do kterého se ne a ne vklínit. Další semafor, znovu doleva. „A safra už to bylo 220 metrů nebo ještě ne?“ Bylo, otočit a zpátky. Chci dohonit Lídu a daří se mi to až na nábřeží, kde je míjím v rychlém pruhu. Na okruh, zní další pokyn a já vidím Lídu, jak jede po nábřeží někam na Smíchov, zatímco my mizíme zpátky v tunelu. Kudy jinudy také jet směrem na Výstaviště přes osm kilometrů bez jediného pokynu? To je zajímavé, najednou jsou ty výjezdy z tunelu opomíjeny a v itineráři chybějí. Ještě pár kliček přes Holešovice a jsme v cíli. Uff. Lída a Vlasovec doráží pár minut po nás, ostatní tam již byli. Cestou se ztratil ještě Marek Kronbauer s Ferrari Dino, Vojta Bína s X1/9 a Pedro se 125 italem, ovšem ten to už dopředu hlásil. Sdělujeme si dojmy....