od Ondrej » čtvrtek 27. červen. 2013 21:31
Přikládám jakésik čtení. Protože jsem do toho zahrnul i to, co se dělo před cestou, je to dlouhéééé... ale nemůžu jinak. Bylo to fakt výživné.
Rekord Fiata – Kobierzyce u Wroclawi, 22.6.2013
40. výročí vytrvalostních rekordů Fiata 125p na trati 25000 km, 25000 mil a 50000 km – dobrá příležitost připomenout si pro polský průmysl tehdy tak významnou událost. Akci jsem vedl v patrnosti dlouho, už v jejím původním termínu 15.6., který později pořadatelé o týden posunuli. Ačkoliv mám polského fiata přímo z roku 1973 a navíc do provozu uvedeného právě v čase tvorby toho rekordu, provětrat jsem konečně mínil jeho o čtyři roky staršího bratra, s nímž jsem toho zatím příliš nenajezdil. Podmínkou plánu bylo úspěšné absolvování STK, což jsem si domluvil na čtvrtek 20.6. Paráda.
Nebo ne?
Jelikož agent bydlí a pracuje v Praze a já jsem doposud ve zkušební době, domluvil jsem se s Ondřejem, že ve středu večer přijedu k němu do Podolí, přespím tam a ve čtvrtek hned ráno vyřídím technickou, abych byl v zaměstnání co nejdříve. Sice jsem původně přemýšlel, jestli nezkusit Karla, poněvadž kdyby byl fiat za branou, byl by přece jen v bezpečí, ale Podolí je taková klidná vilová čtvrť, tam to tu jednu noc přežije a bude to organizačně jednodušší.
Takže ve středu už do práce polákem, navečer pak přes ucpané Dejvice do Podolí. Je příšerný hic a v koloně se fiat hřeje natolik, že i plně otevřené topení chladicí soustavě sotva pomáhá. V Podolí jsem v sedm, Ondřej je ještě v Černošicích a Renata má práci s dítětem, takže si sedám na zahradu a horkem znaven usínám.
Když Ondřej před desátou přijíždí, láteří, že to byl strašný den a ještě to nekončí. Pak dodává:
„Ondrej, asi budeš mít práci.“
„Jakou práci?! Já mám práce dost…“ koukám na něj jako v pomykově, co to blábolí?!
„Máš rozbité okýnko a za stěračem byl tenhle lístek.“
E? Zatímco se beze slova zkouším odhadnout, jestli mě jen chce probrat blbými fóry nebo se skutečně něco stalo, podává mi cár papíru.
„Moje dítě vám omylem rozbilo okno, zavolejte mi.“
Ten pocit se nedá popsat. K autu jdu jako v halucinaci a čumím.
Okno v levých zadních dveřích je opravdu rozbité.
Kurwa mać.
Volám na nabídnuté číslo, zvedá to tatínek bobánka a že to přijde k autu vyřešit. Mezitím za svitu pouliční lampy koukám s Ondřejem na okolí okna a najdeme tři hluboké rýpance od kamenů v zadním blatníku a na zadních dveřích. Aha, takže omylem…?
Tatínek přichází ve chvíli, kdy už mám ukazatel teploty v červeném poli. Vysvětluje mi, že jeho syn slavil s kamarády šesté narozeniny, házeli z okna vilky kamínky a omylem jedním rozbili okno na mém voze.
Ukazuju mu na první pohled čerstvé rýpance a předkládám, že hodili nejméně tři šutry, než se konečně omylem trefili do toho okna.
A to on prý nepozná a jeho syn mu tvrdil, že byl ten kamínek jen jeden.
Už docela slušně vytočený zvyšuju hlas:
„To nebyly žádné kamínky, ale pořádné šutry a nebyl to žádný omyl, ale cílená akce!“
Chvíle hustého ticha.
„E… tak jak to teda vyřešíme?“
Pojišťovna mi za jeho bobánka nic nedá, takže jedině peníze na ruku. Po chvíli přemýšlení odhaduju náklady na pětikilo, a to mám ještě pocit, že se držím celkem při zemi.
Reakcí je mi protáhlý obličej.
„Ale já jsem vám dal lísteček za stěrač, abych to s vámi férově vyřešil!“
No ty krávo.
Snad si nemyslí, že když mi dal lísteček za stěrač, poděkuju mu, potřesu pravicí a půjdu domů?!
„A co byste si jako představoval?! Zítra mám jet na technickou a v pátek do Polska, kde to budu shánět?!“
Mlčí. Mám pocit, že čeká, jestli necouvnu.
Ani náhodou.
„Hm… no… co se dá dělat“, leze z něj váhavě a pomalu vytahuje z peněženky pětistovku.
Jo, to jsou drahé hry.
Upřímně doufám, že mazánek dostal takovou nakládačku, že se z toho podělal.
Ve čtvrtek začínají dostihy. Ráno na STK a emise. Na emisích trochu problém, lezou z toho ne zcela chvályhodné hodnoty, navíc po mně při odjezdu zůstává slušná olejová louže. A sakra. Na technické se ukazuje, že olej teče od benzinové pumpy, asi těsnění. Je volnější levý čep řízení a nelíbí se přední tlumiče, jinak dobrý. Zadní brzdy, včetně ruční, dokonce brzdí absolutně souměrně. Ještě aby ne, když jsem to měl čtyřikrát rozebrané.
Fryško do práce, Dejvice jsou zase totálně ucpané a motor se hřeje tak, že k topení musím pustit i ventilátor. Vzhledem k tomu, že venku už je 30+, je to enormně příjemné. Připadám si jako na rožni.
O co později do práce, o to později z práce, takže čas nic moc. U Enza jsem si domluvil druhé sklo do dveří, takže vyzvedávám a frčím do dílny. Po těch 44 letech to šlo dost blbě rozebrat, ale ještě blběji složit a jako bonus jsem se pořezal o střepy. T= 1,5 hod a kdyby se zrovna náhodou nezastavil Pedro, jenž projížděl svoji F125, snad bych to nové okýnko ani nenarval na své místo. Čtyři ruce měly co dělat. Pedro jede do Polska také, domlouvám se s ním tedy na setkání zítra okolo páté hodiny v Mělníce.
Koukám ještě na důlky v karoserii a najdu další slušnou jamku ve víku zavazadelníku a dva menší rýpance na plechu zadních dveří. To už jsem na počtu šesti šutrů. Bít, bít, bít.
Práce však nekončí. Demontuju karburátor a benzinovou pumpu, obojí má slušně prohnutou dosedací plochu a pumpa byla úplně volná. Rovnou to vezu k Enzovi, zítra to v práci srovná. Doma jsem v krásných 22 hodin, hotovo.
V pátek telefonicky jednám s hlavním organizátorem srazu Marcinem Wrzesińskim, zajistil nám ubytování na dnešní noc a očekává nás okolo 22 hodiny. Plánuju útěk ze zaměstnání ve tři odpoledne, i tak to bude dost na hraně. Čeká mě však příšerné čtyřhodinové jednání, pak ještě školení a firmu díky tomu opouštím až v půl čtvrté. Rychle domů, sbalit věci, mezitím přijel domů i Enzo, tak u něj přebírám srovnané díly a rovnou spěchám do dílny. Montuju karburátor i pumpu, ale auto už před srazem umýt prostě nestihnu. Zpátky domů, dobalit, proběhnout sprchou a rychle k Enzovi. V půl šesté Pedrovi volám, že pátou v Mělníce opravdu nestíhám. Také má trochu zpoždění, ale právě přijel na místo srazu, tak holt chvíli počká. Ve tři čtvrtě na šest startujeme konečně z Budyně a na počítadle kilometrů je hodnota 47 925.
Ve čtvrt na sedm se v Mělníce setkáváme s Pedrem a Julií a bez dalšího otálení pokračujeme dál na Mladou Boleslav a Jičín. Průjezd Boleslaví je tragický, provoz na hlavním tahu na Jičín je jen o málo lepší. Snažím se jet svižně a Pedro se pořád někde ztrácí – přitom s Italem by si moji 1300 měl dát ke svačině. U Nové Paky navíc hlásí hlad, a protože nějaké jídlo by vhod přišlo, zastavujeme se v jednom motorestu na večeři. U Pilníkova následuje nehoda a zavřená silnice, v Trutnově pak zase chvíli hledám benzinku. To už je půl desáté a volá mi Marcin. Vysvětluju mu, že jsme teprve u hranic, z čehož moc odvázaný není. Pochopil, že do cíle přijedeme tak možná za dvě hodiny. Nu, co se dá dělat.
Z Trutnova vybírám vedlejší cestu na Adršpach. Čekají nás serpentiny a nemůžu se zbavit dojmu, že Pedro najednou ožívá a tlačí mě do kopce před sebou. Z Adršpachu uhýbáme na silničku, která se zužuje a zužuje, až je její šířka svodidly omezená na 2,3 metru. Jelikož to nahražovalo hraniční přechod, rázem se ocitáme v Polsku a silnice se zase postupně rozšiřuje a rozšiřuje. Připojujeme se na hlavní tah a během několika kilometrů přijíždíme do Walbrzychu. Strašné město. Potřebujeme najít bankomat a získat zloté, ale jedeme městem dobrých 6 kilometrů, aniž by někde něco bylo. Cokoliv. Nic. Jen nekonečné díry v silnici, u ošarpaných domů sem tam skupinky mládeže a areály nefunkčních továren.
Snad po deseti kilometrech najednou volá Julie. Mají závadu. Při soustředění na bankomaty jsem si ani nevšiml, že Ital už za námi není. Vracíme se dobrý kilometr a Pedro je už zanořený pod kapotou. Prý přestal dobíjet. Enzo jde na pomoc a já navrhuju, že zatím s Julií zkusím pořešit ten bankomat, ať neztrácíme ještě více čas. Julie tvrdí, že jsme kolem nějakého projížděli, a tak se pěkný kus vracíme, abychom zjistili, že bankomat je sice opravdu přítomen, ale řádně uzamčen. Takže zpátky a zkoušíme to na druhou stranu. Hledané zařízení nacházíme přesně v místě, kde jsem se prve s Enzem otáčel. Heuréka. Když přijíždíme zpět, pánové mají právě opraveno. Na hrbolech se uvolnila pojistka dobíjecího okruhu, tedy nic vážného.
Frčíme dál na Świdnicu a Wroclaw. Cesta se začíná stávat nekonečnou. Když konečně vjedeme do Krzyzowic, zdá se mi to skoro neuvěřitelné. Nocleh je zajištěn v nějakém školním internátu a po levé straně skutečně máme jakýsi velký areál, který by mohl patřit k hledanému, ale kromě jedné skupinky místí omladiny, která si nás divně prohlížela, nic moc nevidíme. Když se na konci ulice otáčíme a vracíme, už na nás u jedné z bran mává svítilnou správce objektu. Tak nás přece jen našli
V půl jedné vypínáme motory a máme za sebou 291 km. Těší mě, že tu nejsme sami, parkuje zde už posádka ze Slovenska, z Maďarska a také jedna z Polska – s oním rekordním Fiatem na podvalníku. Zavedeni jsme do pokoje ve druhém patře. Je dost velký, má snad deset lůžek a je úplně prázdný. No paráda. Vybíráme čtyři lůžka na straně a já otvírám víno, abychom ty dostihy zapili. Pedro pak automaticky přechází do režimu spánku, ale my s Julií ještě chvíli diskutujeme. Po dobré hodině debat se najednou ozve zabouchání na sádrokartonovou zeď za našimi zády. A sakra. Zjišťujeme, že náš pokoj má ještě nějakou druhou část, a v ní někdo spí. A můžeme asi tak třikrát hádat, kdo… Přejdeme tedy na hovor šeptem a zdá se to dobré do okamžiku, kdy se najednou v přední části našeho pokoje otevřou dveře, někdo zhasne a dveře se zase zavřou. Pochopili jsme, že nám tím dotyčný dal nenásilně najevo, že je potřeba jít spát a naše diskuse končí.
Přikládám jakésik čtení. Protože jsem do toho zahrnul i to, co se dělo před cestou, je to dlouhéééé... ale nemůžu jinak. Bylo to fakt výživné.
[b]Rekord Fiata – Kobierzyce u Wroclawi, 22.6.2013[/b]
40. výročí vytrvalostních rekordů Fiata 125p na trati 25000 km, 25000 mil a 50000 km – dobrá příležitost připomenout si pro polský průmysl tehdy tak významnou událost. Akci jsem vedl v patrnosti dlouho, už v jejím původním termínu 15.6., který později pořadatelé o týden posunuli. Ačkoliv mám polského fiata přímo z roku 1973 a navíc do provozu uvedeného právě v čase tvorby toho rekordu, provětrat jsem konečně mínil jeho o čtyři roky staršího bratra, s nímž jsem toho zatím příliš nenajezdil. Podmínkou plánu bylo úspěšné absolvování STK, což jsem si domluvil na čtvrtek 20.6. Paráda.
Nebo ne?
Jelikož agent bydlí a pracuje v Praze a já jsem doposud ve zkušební době, domluvil jsem se s Ondřejem, že ve středu večer přijedu k němu do Podolí, přespím tam a ve čtvrtek hned ráno vyřídím technickou, abych byl v zaměstnání co nejdříve. Sice jsem původně přemýšlel, jestli nezkusit Karla, poněvadž kdyby byl fiat za branou, byl by přece jen v bezpečí, ale Podolí je taková klidná vilová čtvrť, tam to tu jednu noc přežije a bude to organizačně jednodušší.
Takže ve středu už do práce polákem, navečer pak přes ucpané Dejvice do Podolí. Je příšerný hic a v koloně se fiat hřeje natolik, že i plně otevřené topení chladicí soustavě sotva pomáhá. V Podolí jsem v sedm, Ondřej je ještě v Černošicích a Renata má práci s dítětem, takže si sedám na zahradu a horkem znaven usínám.
Když Ondřej před desátou přijíždí, láteří, že to byl strašný den a ještě to nekončí. Pak dodává:
„Ondrej, asi budeš mít práci.“
„Jakou práci?! Já mám práce dost…“ koukám na něj jako v pomykově, co to blábolí?!
„Máš rozbité okýnko a za stěračem byl tenhle lístek.“
E? Zatímco se beze slova zkouším odhadnout, jestli mě jen chce probrat blbými fóry nebo se skutečně něco stalo, podává mi cár papíru.
„Moje dítě vám omylem rozbilo okno, zavolejte mi.“
Ten pocit se nedá popsat. K autu jdu jako v halucinaci a čumím.
Okno v levých zadních dveřích je opravdu rozbité.
Kurwa mać.
Volám na nabídnuté číslo, zvedá to tatínek bobánka a že to přijde k autu vyřešit. Mezitím za svitu pouliční lampy koukám s Ondřejem na okolí okna a najdeme tři hluboké rýpance od kamenů v zadním blatníku a na zadních dveřích. Aha, takže omylem…?
Tatínek přichází ve chvíli, kdy už mám ukazatel teploty v červeném poli. Vysvětluje mi, že jeho syn slavil s kamarády šesté narozeniny, házeli z okna vilky kamínky a omylem jedním rozbili okno na mém voze.
Ukazuju mu na první pohled čerstvé rýpance a předkládám, že hodili nejméně tři šutry, než se konečně omylem trefili do toho okna.
A to on prý nepozná a jeho syn mu tvrdil, že byl ten kamínek jen jeden.
Už docela slušně vytočený zvyšuju hlas:
„To nebyly žádné kamínky, ale pořádné šutry a nebyl to žádný omyl, ale cílená akce!“
Chvíle hustého ticha.
„E… tak jak to teda vyřešíme?“
Pojišťovna mi za jeho bobánka nic nedá, takže jedině peníze na ruku. Po chvíli přemýšlení odhaduju náklady na pětikilo, a to mám ještě pocit, že se držím celkem při zemi.
Reakcí je mi protáhlý obličej.
„Ale já jsem vám dal lísteček za stěrač, abych to s vámi férově vyřešil!“
No ty krávo.
Snad si nemyslí, že když mi dal lísteček za stěrač, poděkuju mu, potřesu pravicí a půjdu domů?!
„A co byste si jako představoval?! Zítra mám jet na technickou a v pátek do Polska, kde to budu shánět?!“
Mlčí. Mám pocit, že čeká, jestli necouvnu.
Ani náhodou.
„Hm… no… co se dá dělat“, leze z něj váhavě a pomalu vytahuje z peněženky pětistovku.
Jo, to jsou drahé hry.
Upřímně doufám, že mazánek dostal takovou nakládačku, že se z toho podělal.
Ve čtvrtek začínají dostihy. Ráno na STK a emise. Na emisích trochu problém, lezou z toho ne zcela chvályhodné hodnoty, navíc po mně při odjezdu zůstává slušná olejová louže. A sakra. Na technické se ukazuje, že olej teče od benzinové pumpy, asi těsnění. Je volnější levý čep řízení a nelíbí se přední tlumiče, jinak dobrý. Zadní brzdy, včetně ruční, dokonce brzdí absolutně souměrně. Ještě aby ne, když jsem to měl čtyřikrát rozebrané.
Fryško do práce, Dejvice jsou zase totálně ucpané a motor se hřeje tak, že k topení musím pustit i ventilátor. Vzhledem k tomu, že venku už je 30+, je to enormně příjemné. Připadám si jako na rožni.
O co později do práce, o to později z práce, takže čas nic moc. U Enza jsem si domluvil druhé sklo do dveří, takže vyzvedávám a frčím do dílny. Po těch 44 letech to šlo dost blbě rozebrat, ale ještě blběji složit a jako bonus jsem se pořezal o střepy. T= 1,5 hod a kdyby se zrovna náhodou nezastavil Pedro, jenž projížděl svoji F125, snad bych to nové okýnko ani nenarval na své místo. Čtyři ruce měly co dělat. Pedro jede do Polska také, domlouvám se s ním tedy na setkání zítra okolo páté hodiny v Mělníce.
Koukám ještě na důlky v karoserii a najdu další slušnou jamku ve víku zavazadelníku a dva menší rýpance na plechu zadních dveří. To už jsem na počtu šesti šutrů. Bít, bít, bít. :axe:
Práce však nekončí. Demontuju karburátor a benzinovou pumpu, obojí má slušně prohnutou dosedací plochu a pumpa byla úplně volná. Rovnou to vezu k Enzovi, zítra to v práci srovná. Doma jsem v krásných 22 hodin, hotovo.
V pátek telefonicky jednám s hlavním organizátorem srazu Marcinem Wrzesińskim, zajistil nám ubytování na dnešní noc a očekává nás okolo 22 hodiny. Plánuju útěk ze zaměstnání ve tři odpoledne, i tak to bude dost na hraně. Čeká mě však příšerné čtyřhodinové jednání, pak ještě školení a firmu díky tomu opouštím až v půl čtvrté. Rychle domů, sbalit věci, mezitím přijel domů i Enzo, tak u něj přebírám srovnané díly a rovnou spěchám do dílny. Montuju karburátor i pumpu, ale auto už před srazem umýt prostě nestihnu. Zpátky domů, dobalit, proběhnout sprchou a rychle k Enzovi. V půl šesté Pedrovi volám, že pátou v Mělníce opravdu nestíhám. Také má trochu zpoždění, ale právě přijel na místo srazu, tak holt chvíli počká. Ve tři čtvrtě na šest startujeme konečně z Budyně a na počítadle kilometrů je hodnota 47 925.
Ve čtvrt na sedm se v Mělníce setkáváme s Pedrem a Julií a bez dalšího otálení pokračujeme dál na Mladou Boleslav a Jičín. Průjezd Boleslaví je tragický, provoz na hlavním tahu na Jičín je jen o málo lepší. Snažím se jet svižně a Pedro se pořád někde ztrácí – přitom s Italem by si moji 1300 měl dát ke svačině. U Nové Paky navíc hlásí hlad, a protože nějaké jídlo by vhod přišlo, zastavujeme se v jednom motorestu na večeři. U Pilníkova následuje nehoda a zavřená silnice, v Trutnově pak zase chvíli hledám benzinku. To už je půl desáté a volá mi Marcin. Vysvětluju mu, že jsme teprve u hranic, z čehož moc odvázaný není. Pochopil, že do cíle přijedeme tak možná za dvě hodiny. Nu, co se dá dělat.
Z Trutnova vybírám vedlejší cestu na Adršpach. Čekají nás serpentiny a nemůžu se zbavit dojmu, že Pedro najednou ožívá a tlačí mě do kopce před sebou. Z Adršpachu uhýbáme na silničku, která se zužuje a zužuje, až je její šířka svodidly omezená na 2,3 metru. Jelikož to nahražovalo hraniční přechod, rázem se ocitáme v Polsku a silnice se zase postupně rozšiřuje a rozšiřuje. Připojujeme se na hlavní tah a během několika kilometrů přijíždíme do Walbrzychu. Strašné město. Potřebujeme najít bankomat a získat zloté, ale jedeme městem dobrých 6 kilometrů, aniž by někde něco bylo. Cokoliv. Nic. Jen nekonečné díry v silnici, u ošarpaných domů sem tam skupinky mládeže a areály nefunkčních továren.
Snad po deseti kilometrech najednou volá Julie. Mají závadu. Při soustředění na bankomaty jsem si ani nevšiml, že Ital už za námi není. Vracíme se dobrý kilometr a Pedro je už zanořený pod kapotou. Prý přestal dobíjet. Enzo jde na pomoc a já navrhuju, že zatím s Julií zkusím pořešit ten bankomat, ať neztrácíme ještě více čas. Julie tvrdí, že jsme kolem nějakého projížděli, a tak se pěkný kus vracíme, abychom zjistili, že bankomat je sice opravdu přítomen, ale řádně uzamčen. Takže zpátky a zkoušíme to na druhou stranu. Hledané zařízení nacházíme přesně v místě, kde jsem se prve s Enzem otáčel. Heuréka. Když přijíždíme zpět, pánové mají právě opraveno. Na hrbolech se uvolnila pojistka dobíjecího okruhu, tedy nic vážného.
Frčíme dál na Świdnicu a Wroclaw. Cesta se začíná stávat nekonečnou. Když konečně vjedeme do Krzyzowic, zdá se mi to skoro neuvěřitelné. Nocleh je zajištěn v nějakém školním internátu a po levé straně skutečně máme jakýsi velký areál, který by mohl patřit k hledanému, ale kromě jedné skupinky místí omladiny, která si nás divně prohlížela, nic moc nevidíme. Když se na konci ulice otáčíme a vracíme, už na nás u jedné z bran mává svítilnou správce objektu. Tak nás přece jen našli :)
V půl jedné vypínáme motory a máme za sebou 291 km. Těší mě, že tu nejsme sami, parkuje zde už posádka ze Slovenska, z Maďarska a také jedna z Polska – s oním rekordním Fiatem na podvalníku. Zavedeni jsme do pokoje ve druhém patře. Je dost velký, má snad deset lůžek a je úplně prázdný. No paráda. Vybíráme čtyři lůžka na straně a já otvírám víno, abychom ty dostihy zapili. Pedro pak automaticky přechází do režimu spánku, ale my s Julií ještě chvíli diskutujeme. Po dobré hodině debat se najednou ozve zabouchání na sádrokartonovou zeď za našimi zády. A sakra. Zjišťujeme, že náš pokoj má ještě nějakou druhou část, a v ní někdo spí. A můžeme asi tak třikrát hádat, kdo… Přejdeme tedy na hovor šeptem a zdá se to dobré do okamžiku, kdy se najednou v přední části našeho pokoje otevřou dveře, někdo zhasne a dveře se zase zavřou. Pochopili jsme, že nám tím dotyčný dal nenásilně najevo, že je potřeba jít spát a naše diskuse končí.