od Ondrej » sobota 15. červen. 2013 19:45
XVII. Klecanská Veterán Rallye – 8.6.2013
Po loňské absenci jakéhokoliv článku bych letošní ročník rád „zaglosoval“. A můžete to chápat třeba i jako hozenou rukavici…
Jak je všem nepochybně známo, nekonečné deště, které nás svlažovaly takřka celý květen, s sebou přinesly nejen nízké teploty a obecně ošklivé počasí, ale i povodně. Dopolední část Klecanské veterán rallye se měla konat v pěkném prostředí u přívozu v místní části Klecánky, které ovšem už několikero dnů ležely ve Vltavě, takže jako náhradní místo byl stanoven objekt bývalých kasáren, jenž za normálních okolností sloužil za cíl soutěže.
Předpověď byla všelijaká a akcí bylo na výběr povícero, ale přesto jsem byl rozhodnut do Klecan jet. Na účasti v posádce jsem byl domluven s Kronikářem, který měl oprášit F1100 z roku 1939, neboť soutěž je určena především pro předválečná vozidla. Když jsem s ním mluvil ve čtvrtek, říkal ještě, že neví, jaká bude dopravní dostupnost z Černošic, takže se mi případně ozve, pokud by to bylo pro nepříliš hbitou jedenáctistovku nezvládnutelné. Domluveno.
Abych i letos, podobně jako vloni, jakž takž udržel styl, navlékl jsem se do kalhot, košile a vesty, k tomu padnoucí boty a do krabičky jsem přibalil ještě motýla. V Klecanech jsem byl chvíli před devátou, sluníčko už doslova pražilo a veteráni se začínali celkem hojně sjíždět. Ve čtvrt na deset dorazili i zástupci klubu v podobě rodiny Nosáků s Pragou Piccolo a Tatrou 57 a s nimi přijel i Ondřej. Šestistovkou.
Už zkraje nahněván, ačkoliv by se hodil jiný, expresivnější výraz. Hned spustil, že včera zjistil, že mu na jedenáctistovce nejdou řadit rychlosti, Renata mu před chvílí volala a je taky naštvaná, že se jí nevejde kočárek do auta, takže prý nikam nejede a ke všemu na přejímce měli držky, že přijel moc moderním strojem.
Do háje. No to mě teda naštval. Kdyby mi blbec dal vědět, že jedenáctistovka nejede, na oblek bych se vykašlal, takhle se v něm budu potit úplně zbytečně. Grr.
Jako úvod srazu docela dobrý, ne?
Asi po čtvrt hodině dospěl Ondřej k rozhodnutí, že ty kecy tady od pořadatelů nebude poslouchat, dlabe na to a jede na fiatí sraz do Tábora. Fajn, ani ho nepřemlouvám, protože ani mně se to nechce dál poslouchat. Ačkoliv musím říct, že vzhledem k tomu, že se pořadatelé veškerý výtěžek ze startovného rozhodli věnovat zatopeným Klecánkám, mohli tu účast vnímat i jako pomoc potřebným, notabene když předválečný automobil nepřijel jen kvůli závadě. V tomto směru jej chápu.
Volám Ivošovi, který mi prozměnu avizoval, že pojede na veteránské rojení do Lobče, ale chyba – nezvedá to. Ovšem i tak se rozhoduju, že si tady to startovní pole už jen pozvolna projdu a zkusím navštívit Lobeč „na slepo“.
Než stihnu dojít k autu, Kronikář se vrací – i s Renatou, kterou prý potkal cestou. E... nu dobrá, zůstávám, tak tedy budeme soutěžit…
Krátce po jedenácté hodině začíná program předváděcí jízdou historických bicyklů, načež navazuje soutěží historických kočárků. Účastníků je dost, a to i z řad klubu: předvádí se Nosákovic Matylda a také Ondřej s Otakárkem. Soudě podle hlasitosti projevu, nejvíc se soutěž líbila právě Otakárkovi, neb jako jediné dítko po celou dobu předváděcího defilé řval na celé kolo.
Pak už přichází start orientační soutěže. Jako první vyjíždí dva cyklisti a dvě mladé cyklistky. Na těch historických vehiklech mají můj obdiv. Následují motocyklisté a nakonec automobily.
Se startovním číslem 72 tvoříme poslední vůz startovního pole, a tak máme času dosti. Trávíme jej rozličnými debatami. Mimo jiné i s klubákem Petrem Pokorným, jenž se dostavil inkognito jako veskrze moderní cyklista a šokoval mě otázkou, jestli jsem minulou neděli nebyl náhodou ve Žďáru nad Sázavou?
„Inu projížděl jsem“, přiznávám…
„Tak jsi to byl Ty! Já si říkal, když jsem viděl bílého polského fiata s Béčkem na značce, jestli to nebude Ondrej, ale pak jsem uvažoval, že co bys tam dělal?!“
Nu, je to tak. Prostě jsou všude.
Ve čtvrt na dvě konečně startujeme i my. Jelikož do soutěže vstupujeme s trestnými body už za to, že jedeme příliš mladým vozem, pojímáme celou akci stylem, že už není co zkazit. Zjišťuju, že ujetí 150cm, což se téměř podařilo, je už druhým úkolem, neb ještě předtím se lovily nějaké rybičky, čehož jsem si vůbec nevšiml, ale splněno máme. Itinerář je jednoduchý a přivedl nás k prvnímu stanovišti. Obsahuje celkem tři úkoly a je tu dost plno, takže chvíli čekáme. Do slalomu s historickým kočárkem v jedné a deštníkem ve druhé ruce se vrhá Ondřej a prý nemá špatný čas. Mohl ho každopádně ještě vylepšit, kdyby si kočárek na startu odbrzdil.
Zrcadlové bludiště už známe z našich akcí a některým účastníkům zde dává těžce zabrat. Obrazce, které na papíru tvoří, vypadají jako výstup ze seismografu a celý ten heroický výkon je nekonečný. Nebudu brát Kronikáři radost z úkolu, kterého se zhostil celkem jistou rukou a nejrychlejším časem. Příležitost dostávám u domina. Na to, že jsem něco takového hrál poprvé v životě, údajně třetí nejrychlejší čas snad není tak špatný, jen jsem se bohužel dopustil jedné chyby.
Ukazuje se, že Mírova Piccola odmítá startovat, takže zahajujeme první roztlačovací akci, od této chvíle již pravidelnou. Já prozměnu shledávám, že ačkoliv jsem ráno řádně aplikoval léčivo proti mojí alergii, po měsíci dešťů je působení všech možných alergenů najednou natolik intenzivní, že se s tím organismus stejně není schopen vypořádat. Tedy, necítím se dobře.
Úkoly na dalších stanovištích vnímám tak nějak částečně. Odhad počtu „céček“, rozvěšených na kartonové desce, se nám zejména mým přičiněním hrubě nedaří a odhad rozdílu hmotnosti dvou cihliček také není žádná sláva. Roztočení káči na co nejdelší čas už je podstatně lepší.
Průjezdní kontrola v podobě zastavení na STOPce není žádným překvapením a chvíli poté přijíždíme k odstavené Tatře 57. Osádce, kterou tvoří děda s vnučkou, nabízíme pomoc, ale dozvídáme se, že pomoci nechtějí, jen jim došel benzin a teď, když dolili z kanystru, to nechce chytnout.
Tak snad roztlačení?
„Jo, to by asi pomohlo.“
Zní to jasně a s tím už máme dnes bohaté zkušenosti.
Během asi tří set metrů tlačení do kopce Tatra ani neškytla, ale to už je mezi poli vidět další kontrolní stanoviště, a tak padá rozhodnutí, že to už ten kousek dotlačíme. Na posledních padesáti metrech nás střídají účastníci z jiných posádek. Táhnu se za nimi a zjišťuju, že nějak nemůžu popadnout dech, jen sípám. Mimoděk si přitom vzpomenu na svoji alergoložku, kterak mi kdysi říkala cosi o souvislosti mezi nadměrnou fyzickou zátěží v alergicky exponovaném období a astmatem…
To by snad ani nebylo nutné.
Když se Kronikář vrací i s šestistovkou, plní zajímavý úkol. Stanovit si délku a počet kroků a dokráčet co nejpřesněji k čáře. Zde se doslovně potvrdilo, že je jak urvaný z řetězu. Tedy výsledek nebyl špatný, jen se mu při posledním kroku povedlo přetrhnout kovový řetízek, který mu na nohou vymezoval délku kroku.
Tatra stále nestartuje, a tak se Kronikář pouští do prohlídky. Sluníčko peče a není tu kouska stínu, tedy máme zde ideální servisní stanoviště, nicméně pokoření československé techniky se stává něčím jako výzvou. Postupně se však ukazuje, že to, že došel benzín, si děda jen myslel. Chyba je evidentně jinde a nyní může být kdekoliv. Nechytá se totiž nejen tatra, ale ani děda. Postupně se povede závadu lokalizovat v zapalování, ale nejsou k dispozici žádné náhradní díly, takže zbývá jen odtah. Ten si posádka domlouvá s pořadatelským teamem a my konečně asi po dvou hodinách startujeme na další cestu. Zbývají nám ještě dva hody na cíl. Toho prvního se s průměrným výsledkem zhošťuju já, ten druhý si s výsledkem poněkud nedostatečným bere za svůj Kronikář. Spolu s tím druhým hodem nás na úplný závěr soutěže čeká již opět v areálu kasáren ještě takový malý testík. Otázek moc neobsahuje, ale zato jsou pěkně vypečené. Víte třeba, kdy se uskutečnil první seskok padákem? Nebo jaký mezinárodní den připadá na 8. června? Nu, uvidí se.
Piccola nejede už vůbec, takže ji tlačíme do jedné z hal, aby byla pod střechou, než si pro ni Míra přijede ráno s vlekem. Nějak to nečekaně žhavé počasí zaskočilo více posádek. Tatra 57 jeho táty také nestartuje, ale na roztlačení chytá.
Nosákovi odjíždějí a my jdeme konečně na nějaké pořádné jídlo. Vybíráme restauraci U mlsnýho bejka, jenže trefili jsme se špatně – v nabídce jsou jen steaky na rožni. Není to zrovna to, po čem bych aktuálně prahnul, ale nakonec se rozhoduju zůstat. Do vyhlášení výsledků zase tolik času není, abychom mohli jen tak střídat lokály…
Ale tak koneckonců, špatné to nebylo. Ještě aby, za tu cenu…
Po návratu do kasáren ještě trochu času máme. Já ho kupříkladu využil ke zjištění, že jsem se na sluníčku celkem dobře spálil. Ceremoniál samotný začíná komentováním a oceňováním jednotlivých soutěžních úkolů. Kronikář si při té příležitosti za čas něco pod minutu přebírá cenu za nejrychlejší zvládnutí zrcadlového bludiště. Hlavní pořadatel se přitom pozastavuje nad tím, že to několik jedinců bylo schopno čmárat deset minut a speciálně vyzdvihuje případ, kdy prý někdo už téměř na konci dráhy vyrobil hvězdu přes celý papír. Glosuje to větou, že to už muselo být projevem naprostého zoufalství…
Těsně před tím, než jsou vyhlášeni „solviňáci“, vrací se Míra Nosák, takže sotva, co dosedne k nám, jde si spolu s několika dalšími nešťastníky pro cenu útěchy. Tedy, ví, kdy přijít. Probíráme s ním pak jednotlivé úkoly. Říká, že se jeho tatíkovi letos moc nedařilo a zvlášť zmiňuje to zrcadlové bludiště. Prý byl už téměř na konci, ale nějak se zacyklil a nebyl schopný pokročit, takže za sílící podpory svojí ženy v duchu „podívej se, jak jsi neschopný, vždyť ti to vůbec nejde, no to je tragický výkon“, mu ruply nervy a vyrobil čmáranici přes celou A4.
E, aspoň už víme, o kom byla před chvílí řeč…
Pak už přichází vyhlašování celkových výsledků. Míra se umisťuje na nepříliš hodnotném 26. místě z tuším 36 automobilových posádek, jeho rodiče jsou vyhlašováni na poněkud překvapivém místě jedenáctém nebo dvanáctém. Když Ondřejovo jméno nezazní ani na místě desátém, gratulujeme si.
Ve chvíli, kdy zbývá vyhlásit už jen prvních pět posádek, však začínáme uvažovat, jestli na nás nezapomněli.
No, nezapomněli. Vyhlášeni jsme na místě druhém. Překvapení!
V půl desáté je po všem. Míra se rozhodl, že Piccolu odveze ještě dnes, takže ji zase šťoucháme z haly ven a za svitu reflektorů nakládáme na vlek. Někde od jihozápadu se valí temně fialová oblačnost a v dáli se snad i blýská. Z topolů poletuje všude to bílé svinstvo v takovém množství, že to vypadá, jako by skutečně sněžilo. Loučíme se a kolem jedenácté odjíždíme k domovům. Mě chytne déšť hned u Kralup, ale v Budyni je sucho.
Když padám do postele, oči mě pálí, že už téměř nic nevidím. Z toho se budu zítra léčit celý den…
[b]XVII. Klecanská Veterán Rallye – 8.6.2013[/b]
Po loňské absenci jakéhokoliv článku bych letošní ročník rád „zaglosoval“. A můžete to chápat třeba i jako hozenou rukavici…
Jak je všem nepochybně známo, nekonečné deště, které nás svlažovaly takřka celý květen, s sebou přinesly nejen nízké teploty a obecně ošklivé počasí, ale i povodně. Dopolední část Klecanské veterán rallye se měla konat v pěkném prostředí u přívozu v místní části Klecánky, které ovšem už několikero dnů ležely ve Vltavě, takže jako náhradní místo byl stanoven objekt bývalých kasáren, jenž za normálních okolností sloužil za cíl soutěže.
Předpověď byla všelijaká a akcí bylo na výběr povícero, ale přesto jsem byl rozhodnut do Klecan jet. Na účasti v posádce jsem byl domluven s Kronikářem, který měl oprášit F1100 z roku 1939, neboť soutěž je určena především pro předválečná vozidla. Když jsem s ním mluvil ve čtvrtek, říkal ještě, že neví, jaká bude dopravní dostupnost z Černošic, takže se mi případně ozve, pokud by to bylo pro nepříliš hbitou jedenáctistovku nezvládnutelné. Domluveno.
Abych i letos, podobně jako vloni, jakž takž udržel styl, navlékl jsem se do kalhot, košile a vesty, k tomu padnoucí boty a do krabičky jsem přibalil ještě motýla. V Klecanech jsem byl chvíli před devátou, sluníčko už doslova pražilo a veteráni se začínali celkem hojně sjíždět. Ve čtvrt na deset dorazili i zástupci klubu v podobě rodiny Nosáků s Pragou Piccolo a Tatrou 57 a s nimi přijel i Ondřej. Šestistovkou.
Už zkraje nahněván, ačkoliv by se hodil jiný, expresivnější výraz. Hned spustil, že včera zjistil, že mu na jedenáctistovce nejdou řadit rychlosti, Renata mu před chvílí volala a je taky naštvaná, že se jí nevejde kočárek do auta, takže prý nikam nejede a ke všemu na přejímce měli držky, že přijel moc moderním strojem.
Do háje. No to mě teda naštval. Kdyby mi blbec dal vědět, že jedenáctistovka nejede, na oblek bych se vykašlal, takhle se v něm budu potit úplně zbytečně. Grr.
Jako úvod srazu docela dobrý, ne?
Asi po čtvrt hodině dospěl Ondřej k rozhodnutí, že ty kecy tady od pořadatelů nebude poslouchat, dlabe na to a jede na fiatí sraz do Tábora. Fajn, ani ho nepřemlouvám, protože ani mně se to nechce dál poslouchat. Ačkoliv musím říct, že vzhledem k tomu, že se pořadatelé veškerý výtěžek ze startovného rozhodli věnovat zatopeným Klecánkám, mohli tu účast vnímat i jako pomoc potřebným, notabene když předválečný automobil nepřijel jen kvůli závadě. V tomto směru jej chápu.
Volám Ivošovi, který mi prozměnu avizoval, že pojede na veteránské rojení do Lobče, ale chyba – nezvedá to. Ovšem i tak se rozhoduju, že si tady to startovní pole už jen pozvolna projdu a zkusím navštívit Lobeč „na slepo“.
Než stihnu dojít k autu, Kronikář se vrací – i s Renatou, kterou prý potkal cestou. E... nu dobrá, zůstávám, tak tedy budeme soutěžit…
Krátce po jedenácté hodině začíná program předváděcí jízdou historických bicyklů, načež navazuje soutěží historických kočárků. Účastníků je dost, a to i z řad klubu: předvádí se Nosákovic Matylda a také Ondřej s Otakárkem. Soudě podle hlasitosti projevu, nejvíc se soutěž líbila právě Otakárkovi, neb jako jediné dítko po celou dobu předváděcího defilé řval na celé kolo.
Pak už přichází start orientační soutěže. Jako první vyjíždí dva cyklisti a dvě mladé cyklistky. Na těch historických vehiklech mají můj obdiv. Následují motocyklisté a nakonec automobily.
Se startovním číslem 72 tvoříme poslední vůz startovního pole, a tak máme času dosti. Trávíme jej rozličnými debatami. Mimo jiné i s klubákem Petrem Pokorným, jenž se dostavil inkognito jako veskrze moderní cyklista a šokoval mě otázkou, jestli jsem minulou neděli nebyl náhodou ve Žďáru nad Sázavou?
„Inu projížděl jsem“, přiznávám…
„Tak jsi to byl Ty! Já si říkal, když jsem viděl bílého polského fiata s Béčkem na značce, jestli to nebude Ondrej, ale pak jsem uvažoval, že co bys tam dělal?!“
Nu, je to tak. Prostě jsou všude.
Ve čtvrt na dvě konečně startujeme i my. Jelikož do soutěže vstupujeme s trestnými body už za to, že jedeme příliš mladým vozem, pojímáme celou akci stylem, že už není co zkazit. Zjišťuju, že ujetí 150cm, což se téměř podařilo, je už druhým úkolem, neb ještě předtím se lovily nějaké rybičky, čehož jsem si vůbec nevšiml, ale splněno máme. Itinerář je jednoduchý a přivedl nás k prvnímu stanovišti. Obsahuje celkem tři úkoly a je tu dost plno, takže chvíli čekáme. Do slalomu s historickým kočárkem v jedné a deštníkem ve druhé ruce se vrhá Ondřej a prý nemá špatný čas. Mohl ho každopádně ještě vylepšit, kdyby si kočárek na startu odbrzdil.
Zrcadlové bludiště už známe z našich akcí a některým účastníkům zde dává těžce zabrat. Obrazce, které na papíru tvoří, vypadají jako výstup ze seismografu a celý ten heroický výkon je nekonečný. Nebudu brát Kronikáři radost z úkolu, kterého se zhostil celkem jistou rukou a nejrychlejším časem. Příležitost dostávám u domina. Na to, že jsem něco takového hrál poprvé v životě, údajně třetí nejrychlejší čas snad není tak špatný, jen jsem se bohužel dopustil jedné chyby.
Ukazuje se, že Mírova Piccola odmítá startovat, takže zahajujeme první roztlačovací akci, od této chvíle již pravidelnou. Já prozměnu shledávám, že ačkoliv jsem ráno řádně aplikoval léčivo proti mojí alergii, po měsíci dešťů je působení všech možných alergenů najednou natolik intenzivní, že se s tím organismus stejně není schopen vypořádat. Tedy, necítím se dobře.
Úkoly na dalších stanovištích vnímám tak nějak částečně. Odhad počtu „céček“, rozvěšených na kartonové desce, se nám zejména mým přičiněním hrubě nedaří a odhad rozdílu hmotnosti dvou cihliček také není žádná sláva. Roztočení káči na co nejdelší čas už je podstatně lepší.
Průjezdní kontrola v podobě zastavení na STOPce není žádným překvapením a chvíli poté přijíždíme k odstavené Tatře 57. Osádce, kterou tvoří děda s vnučkou, nabízíme pomoc, ale dozvídáme se, že pomoci nechtějí, jen jim došel benzin a teď, když dolili z kanystru, to nechce chytnout.
Tak snad roztlačení?
„Jo, to by asi pomohlo.“
Zní to jasně a s tím už máme dnes bohaté zkušenosti.
Během asi tří set metrů tlačení do kopce Tatra ani neškytla, ale to už je mezi poli vidět další kontrolní stanoviště, a tak padá rozhodnutí, že to už ten kousek dotlačíme. Na posledních padesáti metrech nás střídají účastníci z jiných posádek. Táhnu se za nimi a zjišťuju, že nějak nemůžu popadnout dech, jen sípám. Mimoděk si přitom vzpomenu na svoji alergoložku, kterak mi kdysi říkala cosi o souvislosti mezi nadměrnou fyzickou zátěží v alergicky exponovaném období a astmatem…
To by snad ani nebylo nutné.
Když se Kronikář vrací i s šestistovkou, plní zajímavý úkol. Stanovit si délku a počet kroků a dokráčet co nejpřesněji k čáře. Zde se doslovně potvrdilo, že je jak urvaný z řetězu. Tedy výsledek nebyl špatný, jen se mu při posledním kroku povedlo přetrhnout kovový řetízek, který mu na nohou vymezoval délku kroku.
Tatra stále nestartuje, a tak se Kronikář pouští do prohlídky. Sluníčko peče a není tu kouska stínu, tedy máme zde ideální servisní stanoviště, nicméně pokoření československé techniky se stává něčím jako výzvou. Postupně se však ukazuje, že to, že došel benzín, si děda jen myslel. Chyba je evidentně jinde a nyní může být kdekoliv. Nechytá se totiž nejen tatra, ale ani děda. Postupně se povede závadu lokalizovat v zapalování, ale nejsou k dispozici žádné náhradní díly, takže zbývá jen odtah. Ten si posádka domlouvá s pořadatelským teamem a my konečně asi po dvou hodinách startujeme na další cestu. Zbývají nám ještě dva hody na cíl. Toho prvního se s průměrným výsledkem zhošťuju já, ten druhý si s výsledkem poněkud nedostatečným bere za svůj Kronikář. Spolu s tím druhým hodem nás na úplný závěr soutěže čeká již opět v areálu kasáren ještě takový malý testík. Otázek moc neobsahuje, ale zato jsou pěkně vypečené. Víte třeba, kdy se uskutečnil první seskok padákem? Nebo jaký mezinárodní den připadá na 8. června? Nu, uvidí se.
Piccola nejede už vůbec, takže ji tlačíme do jedné z hal, aby byla pod střechou, než si pro ni Míra přijede ráno s vlekem. Nějak to nečekaně žhavé počasí zaskočilo více posádek. Tatra 57 jeho táty také nestartuje, ale na roztlačení chytá.
Nosákovi odjíždějí a my jdeme konečně na nějaké pořádné jídlo. Vybíráme restauraci U mlsnýho bejka, jenže trefili jsme se špatně – v nabídce jsou jen steaky na rožni. Není to zrovna to, po čem bych aktuálně prahnul, ale nakonec se rozhoduju zůstat. Do vyhlášení výsledků zase tolik času není, abychom mohli jen tak střídat lokály…
Ale tak koneckonců, špatné to nebylo. Ještě aby, za tu cenu…
Po návratu do kasáren ještě trochu času máme. Já ho kupříkladu využil ke zjištění, že jsem se na sluníčku celkem dobře spálil. Ceremoniál samotný začíná komentováním a oceňováním jednotlivých soutěžních úkolů. Kronikář si při té příležitosti za čas něco pod minutu přebírá cenu za nejrychlejší zvládnutí zrcadlového bludiště. Hlavní pořadatel se přitom pozastavuje nad tím, že to několik jedinců bylo schopno čmárat deset minut a speciálně vyzdvihuje případ, kdy prý někdo už téměř na konci dráhy vyrobil hvězdu přes celý papír. Glosuje to větou, že to už muselo být projevem naprostého zoufalství…
Těsně před tím, než jsou vyhlášeni „solviňáci“, vrací se Míra Nosák, takže sotva, co dosedne k nám, jde si spolu s několika dalšími nešťastníky pro cenu útěchy. Tedy, ví, kdy přijít. Probíráme s ním pak jednotlivé úkoly. Říká, že se jeho tatíkovi letos moc nedařilo a zvlášť zmiňuje to zrcadlové bludiště. Prý byl už téměř na konci, ale nějak se zacyklil a nebyl schopný pokročit, takže za sílící podpory svojí ženy v duchu „podívej se, jak jsi neschopný, vždyť ti to vůbec nejde, no to je tragický výkon“, mu ruply nervy a vyrobil čmáranici přes celou A4.
E, aspoň už víme, o kom byla před chvílí řeč…
Pak už přichází vyhlašování celkových výsledků. Míra se umisťuje na nepříliš hodnotném 26. místě z tuším 36 automobilových posádek, jeho rodiče jsou vyhlašováni na poněkud překvapivém místě jedenáctém nebo dvanáctém. Když Ondřejovo jméno nezazní ani na místě desátém, gratulujeme si.
Ve chvíli, kdy zbývá vyhlásit už jen prvních pět posádek, však začínáme uvažovat, jestli na nás nezapomněli.
No, nezapomněli. Vyhlášeni jsme na místě druhém. Překvapení!
V půl desáté je po všem. Míra se rozhodl, že Piccolu odveze ještě dnes, takže ji zase šťoucháme z haly ven a za svitu reflektorů nakládáme na vlek. Někde od jihozápadu se valí temně fialová oblačnost a v dáli se snad i blýská. Z topolů poletuje všude to bílé svinstvo v takovém množství, že to vypadá, jako by skutečně sněžilo. Loučíme se a kolem jedenácté odjíždíme k domovům. Mě chytne déšť hned u Kralup, ale v Budyni je sucho.
Když padám do postele, oči mě pálí, že už téměř nic nevidím. Z toho se budu zítra léčit celý den…