od Kronicar » pátek 23. říjen. 2009 18:41
Začínají dlouhé zimní večery a tak mám konečně čas na dotažení některých restíků "kronikářových" z léta....
22. srpna 2009 – Svatba Fišerovi
Tak nějak už si na tyto události začínám zvykat. Míra Jucha se ženil v Beskydech, Míra Nosák v Praze a teď Ivo Fišer a Katka Volfová na Slapech. Ani to nebylo žádné překvapení, novomanželé se svatbou nijak netajili a už dlouho dopředu o ní všem dali vědět. I tak nám však nasadili brouka do hlavy neb co jim dát jako svatební dar? Snad nějakou věc užitečnou pro fiatáře? Ale to asi Kačka neocení. Nebo finanční obnos? Hmm, poněkud bez fantazie. Praktický dar? A co by to mělo být? Nakonec se sešly tři rozumné návrhy a ty byly dotaženy do finále a na svatbě pak předány. Pro oba, jako milovníky dobrého vína to byly dvě lahvinky archivního moku, dále „plakát“ Ivoše a Kačky s pětikilem téměř v životní velikosti – z loňské „Expedice Grossglockner“ a jako zlatý hřeb finanční obnos. Ovšem!!? Není finanční obnos jako finanční obnos, ten od nás byl tvořen pouze mincemi a ty seskládány do obrazu Fiatu Topolino. Nu ale to jsem poněkud předběhl události.....
Pátek 21. srpna 2009. Plán byl jasný, sraz v Černošicích kde si vyzvednu auto a pomůžeme Tříprsťákovi a Hance s přípravou svatebního dortu, pak vyrazíme v koloně směrem Slapy, kde již bude čekat Divoš& Kačka. Skutečnost je ovšem trochu odlišná. Jak je zvykem.
Už ve tři hodiny číhá na smluveném místě Enzo s vozem Fiat 500. Máme dost času, takže se nijak nehoníme, v poklidu přijíždíme ke mě do garáže a připravujeme vůz pro nevěstu – předválečný Fiat 1100. Nezdá se to, ale čas docela letí, takže i když Ondrej přijede až okolo šesté, ani zdaleka není vše připravené. Ondrej pro změnu pokouší zkušební jízdu Fiatu 125p s čerstvě poskládaným motorem.
Při debatách čas letí ještě rychleji a téměř tak nevnímáme příjezd posledního účastníka – Pedra s italským stojem Fiat 125. Odjezd plánovaný na sedmou je tak akorát, sedm za pár minut. Z přípravy dortu asi nic nebude, ale nevadí, holky Vojtovy s ním Tříprsťákovi a Hance pomohou. Ovšem Kukačky pětikilo má zjevně nějaký problém, divné zvuky se z motoru ozývají..... Však zruční mechanici rádi pomohou..... Několikerá zkušební jízda tak odhaluje drnčící vrtuli ventilátoru o krycí plechy. Nic vážného, cestu vůz zvládne, oprava si ovšem vyžádá více času. A čas letí, je osm hodin.
Konečně vyjíždíme. Já s vozem Fiat 1100 razím cestu. První zastávka na Zbraslavi, kde dolévám vodu, standart. Další zastávka poněkud nestandardně kousek za Prahou, Fiat 1100 nejede, zkrátka se zastavil motor. Pánové v mém doprovodu začínají být mírně znechuceni neb takovými přískoky to bude cesta na dvě hodiny a nabízejí odtah na laně. Ničehož však nevzdávám a pátrám po příčině náhlého zastavení vozu. Něco mi to připomíná, už na jaře při zkušební jízdě mě potkala podobná příhoda, tehdy došel benzín. Hmm, od jara auto nejelo, ale při poslední jízdě jsem tankoval plnou nádrž. Nu což, dolévám tedy benzín z kanystru, uvidíme. Viděli jsme. Auto zase vesele jede. Únik paliva bude zřejmě větší než jsem čekal. Takže nejkratší cestou k pumpě. Vysokou rychlostí sto deseti kilometrů v hodině nás míjí Fiat 600, že by Renda?
U pumpy v Davli budíme pozdvižení, u jednoho Fiatu se ryjí pod kapotou (zrovna jsem opět doléval vodu) a druhý se musí tlačit, to když byl Pedro vykázán od stojanu se slovy: „Nezdržujte to, popojeďte a pak zaplaťte!“
Ivoš už se nás nemůže dočkat a tak ho o postupu kolony průběžně informujeme, četné zastávky ovšem poněkud zdržují a časovému skluzu neprospěje ani minutí hledané odbočky a výjezd do třetiny slapského kopce.
Nakonec se ale ve zdraví sejdeme v útulné hospůdce na Hradišťku. Jaké překvapení! Je tu i Renda a celá rodinka Juchových. Protože je vlahý letní večer, všichni sedí na zahrádce, bohužel pro opozdilce již není místo. Na rychlou večeři se tedy přesouváme do útrob restaurace, kde pojíme a posléze v koloně do kempu přejíždíme. Ano svatba byla pojata veskrze neformálně, tedy stany s sebou, buřty máme.
V kempu naše vozy budí pozdvižení i v pokročilou dvaadvacátou hodinu. Zejména předválečný Fiat 1100, zde, v tábořišti působí poněkud nepatřičně.
Ivoš má vše dokonale připraveno, vykolíkovaný claim, přístřešek pro nepřízeň počasí, stolky, židle, ohniště – jen zapálit, jídlo i pití. Takže se nenecháme dvakrát pobízet a zasedneme. Čas při debatách plyne a zábavu naruší nad ránem vlahý deštík jež posléze přechází v poněkud vlezlý a vytrvalý déšť. Zalézáme do přístřešku, kde je fajn i když začíná trochu přituhovat, teplota jde rapidně dolu. Nad ránem, okolo šesté usoudím, že je snad na čase jít alespoň na chvíli zalehnout. Svítá, chtěl bych se po perném dni osprchovat, ale ve sprše leží několik trempů, zjevně jim vadil déšť.... Jen tak mimochodem se jdu kouknout na řeku Sázavu. A hned se svým plánem seznamuji poslední vytrvalce Rendu a Ondreje.
Musel na nás být božský pohled, když se nad ránem, jen tak v rouše Adamově cachtáme v Sázavě. Zima byla velká, ale sranda ještě větší. Řeka byla samý bludný balvan a ukopnutý palec si ani jeden z nás nenechal pro sebe, čímž jsme nutně museli vzbudit půlku tábořiště. Ani množství vody v nás nevzbuzovalo příliš nadšení, což bylo opět náležitě okomentováno. A výkřik „Ty vole, to je kosa!“ už byla jen taková třešnička na dortu......
Kupodivu se nám pak po takovém zážitku vůbec nechtělo spát a k zalezení do spacáku nás vlastně donutila jen neustále se stupňující pocit chladu. Renda později nechápal jak mohl takovou pitomost spáchat, totiž zalézt v šest ráno do řeky......“Fakt blbej nápad.“
Spal jsem jen krátce, v devět už mě totiž neurvale probudili nějací zájemci o vůz. Dokud mi u hlavy „jen“ vyřvávali dva výrostci, ještě jsem v klidu ležel, ale když se začali sázet jak dlouho bude trvat slině než steče z paraboly na zem, už jsem nevydržel.
Počasí stálo, mírně řečeno za prd. Drobně pršelo a šedá obloha nevěstila nic dobrého. Řady svatebčanů a fiatářů se rozrůstají. Přijíždí Míra Nosák s Markétou v pětikile zvaném „Květináč“, Honza Odstrčil se Zuzkou v dalším pětikile, Míra Šonský - opět pětikilo. Tříprsťák, Hanka a děti – šestikilo, Kukačka s Marcelou – pětikilo, Karel s Dášou – Fiat 850 Special + musím ještě zmínit „škodovkářku“ Mirku.
S přípravou a zdobením vozů se otálelo, čekáme jestli přestane pršet. A ve dvanáct skutečně přestává, takže rychle opentlíme a stužkujeme Fiaty. Po chvilce se však zase rozprší. Snad je to štěstí, jak říká zlidovělé rčení....
Díky ztrátovému chlazení mé jedenáctistovky, kopcovitému terénu a fakt mizernému počasí je spanilá jízda zkrácena na minimum, tedy na 3 kilometry do Hradišťka na zámek kde proběhne obřad. Nevěsta se nalodí do kočáru Fiat 1100 – je to opravdu pohodlný vůz a nástup usnadňují „skříňovitě“ otvírající se dveře. Oproti tomu ženich je více než skromný, odváží ho Enzo v pětistovce. Kolona deseti Fiatů se pak dává do pohybu a zastavuje až před zámkem, kde na nás čeká už poslední fiatář Pavel Linda s rodinou.
Obřad je tradiční, řekl bych až nudný. Faktem je, že jsem z něj stejně moc neměl, většinu času jsem totiž trávil přípravou neplechy. Z chodby bylo prý slyšet akorát funění. To jsem se zrovna s Tříprsťákem snažil nafouknout plovací kruh. K čemu plovací kruh? A balón? A kachničku? A nafukovací náklaďák? Nu přeci jako nezbytný doplněk našeho úboru a zároveň svatební dar. Představte si nás jako skupinku v tzv. „celkáčích“, plavkách s nohavičkami z první republiky. Deset postaviček v plavkách už nějakou pozornost vzbudilo..... Příznivá reakce ženicha a nevěsty, potažmo rodičů nám napověděla, že jsme nešlápli vedle a dodali obřadu potřebné grády.
Nezbytné focení svatebčanů, potrhlých kamarádů a zejména ženicha s nevěstou bylo na dobrou hodinu. Počasí budiž přičteno k dobru, že přestalo pršet a chvílemi na nás i jukalo slunko.
Restaurační zařízení se cítilo zaskočeno nenadálým návalem svatebčanů, očekávána byla sotva polovina. Nu což, jsme skromní, sníme to co máte.....
Odjezd kolony zpět do tábořiště, pokračování svatební veselice, jídlo, pití..... A opět focení, tentokrát aranžujeme Fiaty. Nevěsta se ženichem s fotí u „svého“ svatebního vozu Fiat 1100. Po focení předáváme svatební dary jimiž jsou již zmíněné doplňky do domácnosti. Hanka a Tříprsťák ještě na závěr zahrají svatební pochod na kytaru a flétnu čemuž fascinovaně nasloucháme.
Napjatě sledujeme rozbalování darů a radost ženicha s nevěstou. I kdybych nevěděl, že je Divoš fiatář, z darů bych to lehce poznal.... Specializace na Fiata 500 je také zcela jasná, těch několik modýlků vozů mluví jasně. K tomu nějaké leštěnky a šampony, jo Kačka bude mít o zábavu postaráno.
Grilování je v plném proudu, Divoš naznačoval něco o 30 kilech masa, což snad ani v tom počtu jakém jsme nelze zkonzumovat. A nastupují společenské hry. Na úvod jen takový skromný dotaz Kukačky a Marcely, na židlích pak sedí 10 donucených dobrovolníků. Během večera musíme postupně co nejrychleji nanosit na místo: dvacetikorunu, kelímek nelko nápoje, spacák nebo stan, březový list, kvetoucí květinu, klíče od auta, lahev, hodinky s koženým řemínkem, svatební koláček...... Ten nejpomalejší má pak tu čest pozvat ženicha s nevěstou: do ZOO, na lahvinku medoviny, umýt jim auto, na oběd..... Ano, Divoš po tomto soutěžení ztratil všechny své kamarády.....
Následuje svatební soutěžní klasika – shoda ženicha s nevěstou na otázky ze života dopadla poměrně vyrovnaně a jako další program už zbývaly jen debaty a jídlo, samozřejmě i pití.... Ale hlavně muzika! Tříprsťák se svou „Kousavou dekou“ mi ještě dlouho poté zněl v uších.
Nedělní ráno bylo přepychové, sluníčko svítilo, snad aby nás odškodnilo za to předchozí strádání a my si užívali opravdové pohody, snídaně se natáhla až do poledních hodin, kdy jsme ještě Divošovi pomohli uklidit a sbalit tábořiště. Rozlučka a mě čekala dobrodružná cesta zpět do garáže. Doprovod mi dělal Enzo a jak sám řekl: „Docela to jelo“. Na rovinkách okolo Vltavy jedenáctka vyvinula i devadesátikilometrovou rychlost a hotovil jsem se i předjíždět! Řidič kterého jsem dojel byl tak vyděšený, že šlápl na plyn a uháněl co vozu síly stačily. Díky tomu jsme i přes několik „dolévacích“ zastávek do garáže přijeli okolo druhé po poledni a ještě stihli pozdní oběd v restauraci. Nějak se nám totiž nechtělo domů......
PS: Opět jeden z parádních víkendů na které se bude dlouho vzpomínat. Novomanželé nemusejí smutnit pro nijak zvlášť příjemné počasí, nakonec to všechno vyšlo tak akorát. O zábavu nebyla nouze a pokud si budou někdy chtít svatbu zopakovat, rád přijedu znovu.....
- Přílohy
-
- Fotky v galeriích jsou velice dokumentární, každý najde co ho zajímá, ale přeci jen postrádám náš hlavní společný dar na který můžeme být hrdí spolu se stvořitelkou Kukačkou....
[i]Začínají dlouhé zimní večery a tak mám konečně čas na dotažení některých restíků "kronikářových" z léta....[/i]
[u][b]22. srpna 2009 – Svatba Fišerovi [/b][/u]
Tak nějak už si na tyto události začínám zvykat. Míra Jucha se ženil v Beskydech, Míra Nosák v Praze a teď Ivo Fišer a Katka Volfová na Slapech. Ani to nebylo žádné překvapení, novomanželé se svatbou nijak netajili a už dlouho dopředu o ní všem dali vědět. I tak nám však nasadili brouka do hlavy neb co jim dát jako svatební dar? Snad nějakou věc užitečnou pro fiatáře? Ale to asi Kačka neocení. Nebo finanční obnos? Hmm, poněkud bez fantazie. Praktický dar? A co by to mělo být? Nakonec se sešly tři rozumné návrhy a ty byly dotaženy do finále a na svatbě pak předány. Pro oba, jako milovníky dobrého vína to byly dvě lahvinky archivního moku, dále „plakát“ Ivoše a Kačky s pětikilem téměř v životní velikosti – z loňské „Expedice Grossglockner“ a jako zlatý hřeb finanční obnos. Ovšem!!? Není finanční obnos jako finanční obnos, ten od nás byl tvořen pouze mincemi a ty seskládány do obrazu Fiatu Topolino. Nu ale to jsem poněkud předběhl události.....
Pátek 21. srpna 2009. Plán byl jasný, sraz v Černošicích kde si vyzvednu auto a pomůžeme Tříprsťákovi a Hance s přípravou svatebního dortu, pak vyrazíme v koloně směrem Slapy, kde již bude čekat Divoš& Kačka. Skutečnost je ovšem trochu odlišná. Jak je zvykem.
Už ve tři hodiny číhá na smluveném místě Enzo s vozem Fiat 500. Máme dost času, takže se nijak nehoníme, v poklidu přijíždíme ke mě do garáže a připravujeme vůz pro nevěstu – předválečný Fiat 1100. Nezdá se to, ale čas docela letí, takže i když Ondrej přijede až okolo šesté, ani zdaleka není vše připravené. Ondrej pro změnu pokouší zkušební jízdu Fiatu 125p s čerstvě poskládaným motorem.
Při debatách čas letí ještě rychleji a téměř tak nevnímáme příjezd posledního účastníka – Pedra s italským stojem Fiat 125. Odjezd plánovaný na sedmou je tak akorát, sedm za pár minut. Z přípravy dortu asi nic nebude, ale nevadí, holky Vojtovy s ním Tříprsťákovi a Hance pomohou. Ovšem Kukačky pětikilo má zjevně nějaký problém, divné zvuky se z motoru ozývají..... Však zruční mechanici rádi pomohou..... Několikerá zkušební jízda tak odhaluje drnčící vrtuli ventilátoru o krycí plechy. Nic vážného, cestu vůz zvládne, oprava si ovšem vyžádá více času. A čas letí, je osm hodin.
Konečně vyjíždíme. Já s vozem Fiat 1100 razím cestu. První zastávka na Zbraslavi, kde dolévám vodu, standart. Další zastávka poněkud nestandardně kousek za Prahou, Fiat 1100 nejede, zkrátka se zastavil motor. Pánové v mém doprovodu začínají být mírně znechuceni neb takovými přískoky to bude cesta na dvě hodiny a nabízejí odtah na laně. Ničehož však nevzdávám a pátrám po příčině náhlého zastavení vozu. Něco mi to připomíná, už na jaře při zkušební jízdě mě potkala podobná příhoda, tehdy došel benzín. Hmm, od jara auto nejelo, ale při poslední jízdě jsem tankoval plnou nádrž. Nu což, dolévám tedy benzín z kanystru, uvidíme. Viděli jsme. Auto zase vesele jede. Únik paliva bude zřejmě větší než jsem čekal. Takže nejkratší cestou k pumpě. Vysokou rychlostí sto deseti kilometrů v hodině nás míjí Fiat 600, že by Renda?
U pumpy v Davli budíme pozdvižení, u jednoho Fiatu se ryjí pod kapotou (zrovna jsem opět doléval vodu) a druhý se musí tlačit, to když byl Pedro vykázán od stojanu se slovy: „Nezdržujte to, popojeďte a pak zaplaťte!“
Ivoš už se nás nemůže dočkat a tak ho o postupu kolony průběžně informujeme, četné zastávky ovšem poněkud zdržují a časovému skluzu neprospěje ani minutí hledané odbočky a výjezd do třetiny slapského kopce.
Nakonec se ale ve zdraví sejdeme v útulné hospůdce na Hradišťku. Jaké překvapení! Je tu i Renda a celá rodinka Juchových. Protože je vlahý letní večer, všichni sedí na zahrádce, bohužel pro opozdilce již není místo. Na rychlou večeři se tedy přesouváme do útrob restaurace, kde pojíme a posléze v koloně do kempu přejíždíme. Ano svatba byla pojata veskrze neformálně, tedy stany s sebou, buřty máme.
V kempu naše vozy budí pozdvižení i v pokročilou dvaadvacátou hodinu. Zejména předválečný Fiat 1100, zde, v tábořišti působí poněkud nepatřičně.
Ivoš má vše dokonale připraveno, vykolíkovaný claim, přístřešek pro nepřízeň počasí, stolky, židle, ohniště – jen zapálit, jídlo i pití. Takže se nenecháme dvakrát pobízet a zasedneme. Čas při debatách plyne a zábavu naruší nad ránem vlahý deštík jež posléze přechází v poněkud vlezlý a vytrvalý déšť. Zalézáme do přístřešku, kde je fajn i když začíná trochu přituhovat, teplota jde rapidně dolu. Nad ránem, okolo šesté usoudím, že je snad na čase jít alespoň na chvíli zalehnout. Svítá, chtěl bych se po perném dni osprchovat, ale ve sprše leží několik trempů, zjevně jim vadil déšť.... Jen tak mimochodem se jdu kouknout na řeku Sázavu. A hned se svým plánem seznamuji poslední vytrvalce Rendu a Ondreje.
Musel na nás být božský pohled, když se nad ránem, jen tak v rouše Adamově cachtáme v Sázavě. Zima byla velká, ale sranda ještě větší. Řeka byla samý bludný balvan a ukopnutý palec si ani jeden z nás nenechal pro sebe, čímž jsme nutně museli vzbudit půlku tábořiště. Ani množství vody v nás nevzbuzovalo příliš nadšení, což bylo opět náležitě okomentováno. A výkřik „Ty vole, to je kosa!“ už byla jen taková třešnička na dortu......
Kupodivu se nám pak po takovém zážitku vůbec nechtělo spát a k zalezení do spacáku nás vlastně donutila jen neustále se stupňující pocit chladu. Renda později nechápal jak mohl takovou pitomost spáchat, totiž zalézt v šest ráno do řeky......“Fakt blbej nápad.“
Spal jsem jen krátce, v devět už mě totiž neurvale probudili nějací zájemci o vůz. Dokud mi u hlavy „jen“ vyřvávali dva výrostci, ještě jsem v klidu ležel, ale když se začali sázet jak dlouho bude trvat slině než steče z paraboly na zem, už jsem nevydržel.
Počasí stálo, mírně řečeno za prd. Drobně pršelo a šedá obloha nevěstila nic dobrého. Řady svatebčanů a fiatářů se rozrůstají. Přijíždí Míra Nosák s Markétou v pětikile zvaném „Květináč“, Honza Odstrčil se Zuzkou v dalším pětikile, Míra Šonský - opět pětikilo. Tříprsťák, Hanka a děti – šestikilo, Kukačka s Marcelou – pětikilo, Karel s Dášou – Fiat 850 Special + musím ještě zmínit „škodovkářku“ Mirku.
S přípravou a zdobením vozů se otálelo, čekáme jestli přestane pršet. A ve dvanáct skutečně přestává, takže rychle opentlíme a stužkujeme Fiaty. Po chvilce se však zase rozprší. Snad je to štěstí, jak říká zlidovělé rčení....
Díky ztrátovému chlazení mé jedenáctistovky, kopcovitému terénu a fakt mizernému počasí je spanilá jízda zkrácena na minimum, tedy na 3 kilometry do Hradišťka na zámek kde proběhne obřad. Nevěsta se nalodí do kočáru Fiat 1100 – je to opravdu pohodlný vůz a nástup usnadňují „skříňovitě“ otvírající se dveře. Oproti tomu ženich je více než skromný, odváží ho Enzo v pětistovce. Kolona deseti Fiatů se pak dává do pohybu a zastavuje až před zámkem, kde na nás čeká už poslední fiatář Pavel Linda s rodinou.
Obřad je tradiční, řekl bych až nudný. Faktem je, že jsem z něj stejně moc neměl, většinu času jsem totiž trávil přípravou neplechy. Z chodby bylo prý slyšet akorát funění. To jsem se zrovna s Tříprsťákem snažil nafouknout plovací kruh. K čemu plovací kruh? A balón? A kachničku? A nafukovací náklaďák? Nu přeci jako nezbytný doplněk našeho úboru a zároveň svatební dar. Představte si nás jako skupinku v tzv. „celkáčích“, plavkách s nohavičkami z první republiky. Deset postaviček v plavkách už nějakou pozornost vzbudilo..... Příznivá reakce ženicha a nevěsty, potažmo rodičů nám napověděla, že jsme nešlápli vedle a dodali obřadu potřebné grády.
Nezbytné focení svatebčanů, potrhlých kamarádů a zejména ženicha s nevěstou bylo na dobrou hodinu. Počasí budiž přičteno k dobru, že přestalo pršet a chvílemi na nás i jukalo slunko.
Restaurační zařízení se cítilo zaskočeno nenadálým návalem svatebčanů, očekávána byla sotva polovina. Nu což, jsme skromní, sníme to co máte.....
Odjezd kolony zpět do tábořiště, pokračování svatební veselice, jídlo, pití..... A opět focení, tentokrát aranžujeme Fiaty. Nevěsta se ženichem s fotí u „svého“ svatebního vozu Fiat 1100. Po focení předáváme svatební dary jimiž jsou již zmíněné doplňky do domácnosti. Hanka a Tříprsťák ještě na závěr zahrají svatební pochod na kytaru a flétnu čemuž fascinovaně nasloucháme.
Napjatě sledujeme rozbalování darů a radost ženicha s nevěstou. I kdybych nevěděl, že je Divoš fiatář, z darů bych to lehce poznal.... Specializace na Fiata 500 je také zcela jasná, těch několik modýlků vozů mluví jasně. K tomu nějaké leštěnky a šampony, jo Kačka bude mít o zábavu postaráno.
Grilování je v plném proudu, Divoš naznačoval něco o 30 kilech masa, což snad ani v tom počtu jakém jsme nelze zkonzumovat. A nastupují společenské hry. Na úvod jen takový skromný dotaz Kukačky a Marcely, na židlích pak sedí 10 donucených dobrovolníků. Během večera musíme postupně co nejrychleji nanosit na místo: dvacetikorunu, kelímek nelko nápoje, spacák nebo stan, březový list, kvetoucí květinu, klíče od auta, lahev, hodinky s koženým řemínkem, svatební koláček...... Ten nejpomalejší má pak tu čest pozvat ženicha s nevěstou: do ZOO, na lahvinku medoviny, umýt jim auto, na oběd..... Ano, Divoš po tomto soutěžení ztratil všechny své kamarády.....
Následuje svatební soutěžní klasika – shoda ženicha s nevěstou na otázky ze života dopadla poměrně vyrovnaně a jako další program už zbývaly jen debaty a jídlo, samozřejmě i pití.... Ale hlavně muzika! Tříprsťák se svou „Kousavou dekou“ mi ještě dlouho poté zněl v uších.
Nedělní ráno bylo přepychové, sluníčko svítilo, snad aby nás odškodnilo za to předchozí strádání a my si užívali opravdové pohody, snídaně se natáhla až do poledních hodin, kdy jsme ještě Divošovi pomohli uklidit a sbalit tábořiště. Rozlučka a mě čekala dobrodružná cesta zpět do garáže. Doprovod mi dělal Enzo a jak sám řekl: „Docela to jelo“. Na rovinkách okolo Vltavy jedenáctka vyvinula i devadesátikilometrovou rychlost a hotovil jsem se i předjíždět! Řidič kterého jsem dojel byl tak vyděšený, že šlápl na plyn a uháněl co vozu síly stačily. Díky tomu jsme i přes několik „dolévacích“ zastávek do garáže přijeli okolo druhé po poledni a ještě stihli pozdní oběd v restauraci. Nějak se nám totiž nechtělo domů......
[i]PS: Opět jeden z parádních víkendů na které se bude dlouho vzpomínat. Novomanželé nemusejí smutnit pro nijak zvlášť příjemné počasí, nakonec to všechno vyšlo tak akorát. O zábavu nebyla nouze a pokud si budou někdy chtít svatbu zopakovat, rád přijedu znovu.....[/i]
