od Kronicar » sobota 2. květen. 2009 19:02
25. duben 2009 – 15. ročník setkání HV v Chomutově
Ani letos jsme nevynechali jednu z našich nejoblíbenějších akcí, totiž setkání historických vozů v Chomutově. Říkal jsem si, že po 8 letech, kdy pravidelně na tuto akci jezdím, by to konečně mohlo vyjít a že si přivezu pohár za vítězství.....
Takže sobota, jak jinak. V 8 hodin vyjíždím z garáže spolu s Divošem a Kačkou. Beru šestikilo, oproti tomu Ivoš si nějak oblíbil 850, které s nově poskládaným motorem jede jako ďas. A dává mému znatelně slabšímu šestikilu dost zabrat. Doprovod nám dělají dvě motorky, Ivošův táta s kamarádem. No doprovod, kousek za Prahou nasazují tempo a mizí na horizontu.
Na těch zhruba sto kiláků do Chomutova máme necelé dvě hodiny, což se jeví býti dostatečné. Ivošovi dokonce natolik, že u benzínové pumpy šlohne kbelík na mytí oken automobilů, obsah vylije do kanálu a v poklidu si u pumpy umyje auto. Musím přiznat, že já až tak klidný nebyl, do Chomutova ještě 70 kilometrů a právě odbíjela devátá....
Takže Chomutov, 9:45, parkujeme vozy a mažeme na přejímku, jsme poslední. Ani nestačím vylepit číslo, pozdravit se se známými a už startujeme na spanilou jízdu zakončenou tradiční výstavkou vozů v centru města. Zde máme dostatečně dlouhý čas na prohlídku vozů i středověkých trhů. Na trzích nakupuji nějaké ty zbytečnosti (ségra má narozeniny) a už se můžeme kochat vozidly.
Fiat je letos opravdu hojně zastoupen na čemž má zásluhu zejména náš klub. Mimo mé šestikule je tu ještě jedna klubová – Jana Šifaldová. Marek/Enzo ve Fiatu 1100/103 E, jemuž se natolik zalíbil převlek agenta STB, že ho neodložil ani zde. Již zmiňovaná Ivošova 850 a místní Štefan s Fiatem 124 Spider. Kromě toho jsou tu ještě další dvě neklubové šestistovky a dokonce Fiat 125p a Fiat 850 SC, jenž ovšem nesoutěží.
Protože počasí je dokonalé, nebe jasné a slunečné, je i účast maximální a počet vozů odhaduji na dobrých 70. Nechybí několik vozů Škoda Felicia, je tu i spřízněná duše Mirka jenž s námi loni absolvovala „Expedici Grossglockner. Dále je k vidění Velorex, Aero, IFA, Mercedes, VW, Panter Lima nebo Triumph. Ozdobou srazu je ryze dámská posádka se strojem Bugatti 37 A (1928). Takovou, řekl bych raritkou, byl Land Rover z roku 1959, což bych mu tedy opravdu nehádal, myslím, že ho snad v malé modifikaci stále vyrábějí.....
A start, prvním úkolem je určení výšky předního světlometu. To už známe, je lepší si nechat napsat nějaké trestné body, než se strefit doprostřed paraboly.... Pokračujeme městem a klidným Bezručovým údolím, je to pohádka, dlouhé aleje stromů a uzounké silnice. Zatáčka střídá zatáčku, gumy Fiatů hvízdají. Užíváme si to, vyděšení cyklisté již méně. U zbytků mlýna je další úkol, tentokráte se jedná o střelbu skobičkovým prakem na cíl. Docela se mi daří, akorát posední rána se nějak nepovedla a přestože zasáhla cíl, mám z ní smíšené pocity. Setrvačností jsem si totiž dal tzv. „bombu čenichovku“.
Další trasa nás zavedla až na dohled hranic, kdy jsme strmě stoupali vzhůru, stále vzhůru. A ještě vzhůru. A nahoře nás čekaly testové otázky, dole pak zase test paměti. A pak v lesním tichu jedné zastrčené silničky, dvě hodiny čekání na úkol. Než se těch několik desítek posádek vystřídalo, uběhl opravdu dlouhý čas. A než tento úkol popisovat, výstižnější bude jedna fotka, každopádně my se dobře bavili. A myslím, že také všichni co naše komentáře a popichování poslouchali. Štefan v touze po protekci hlasitě prohlašoval, že je místní....
Pozdní odpoledne a my míříme lesem stále do Německa? Les je hluboký, místy jsou vidět zbytky sněhu. Trasa je letos vybrána opravdu překrásná, sic pustina, ale nelze se nekochat....
A jedeme vůbec ještě správně, to již opravdu musíme bloumat hraničním pásmem Německa! Ano, cedulky nás upozorňují, že státní hranice probíhají vodním tokem, jenž je vzdálen jen pár metrů od silnice.
Hraniční přechod je na dohled, nás však šipky odklánějí na druhou stranu. Po rychlostní silnici pak svištíme opravdu ďábelským tempem, místy i 100 kilometrovou rychlostí. Někdy mám pocit, že se auto v zatáčkách převrátí a vyrovnávám to náklonem svého těla. Přede mnou jedoucí Enzo má zjevně stejné pocity.... Při krátké pauze zjišťujeme, že za to můžou naše prehistorické pneumatiky OR 6 tuzemské výroby, jenž jsou ještě navíc protektorované.
Míjíme zastrčenou kontrolu – výměna žárovky ve světlometu na čas. A již se blížíme do cíle. Původně s námi jedoucí Ivoš se Štefanem jsou tu již hezkou chvíli, jejich tempu opravdu můj a Enzův stroj nestíhá.
Poslední čtyři úkoly jsou v kempu, třeba poznat jeden takový podivný předmět. S Enzem dlouze dumáme nad jeho účelem, nakonec je vše jasné a pořadatel se jen usmívá. Pak pokoušíme hru golf, ovšem míček letí beznadějně daleko, stejně jako 99% soutěžícím. Jedním z mála, kterým se to podařilo, je Divoš.
A přesouvání pístu s ojnicí do bloku, uff, to byl úkol! Na samotný závěr otázečka: „Kolikátý ročník Chomutovké soutěže se letos jede?“ ???? S Enzem totálně tápeme, přemýšlíme, počítáme, dedukujeme. Spřádáme teorie. Nakonec Enzo vypálí, že 15. ročník, prý se to tím naším ročníkem Poděbrad hezky doplňuje. Já si nejsem jistý a tak dávám ročník 14. Kdyby to bylo výročí určitě bych si to pamatoval.... Safra! O minutu později koukám na startovní číslo, kde se skví 15. ročník.....
Pořadatelé počítají, my jdeme na večeři. Už je toho třeba. Žádné dlouhé tlachání se u jídla ale nekoná, výsledky jsou tu!
Dopr..... Díky zvoranému ročníku přicházím o jisté 1. místo a padám až na čtvrté. Tedy přátelé, to naštve. A čtvrtý jsem ještě jen díky roku výroby vozu, dělím se o tuto pozici s Janou Šifaldovou, která získala stejný počet bodů a je tak nejlepší ženou-řidičkou. Od třetího místa nás přitom dělí jen jeden jediný bod! A kdo je třetí? Divoš s Kačkou, samozřejmě díky podařenému golfovému úderu.
Nicméně jako klub jsme si nevedli nejhůře. 3., 4., a 5 místo je naše, zrovna tak 6. místo, kde je Štefan a 7. místo, které zabral Enzo. Přičemž rozdíl mezi nejlepším a nehorším z nás je pouhých 8 bodů! Pro srovnání, třetí Divoš vybojoval 176 bodů, zatímco pozice 35. získala bodů 367. To si zaslouží oslavu!
Takže pořizujeme skupinovou fotku do kroniky a pak se vrháme na venkovní posezení restaurace, kde setrváme v družném hovoru a příjemném rozpoložení až do zavírací hodiny.
Půl jedenácté, je čas na odjezd domů. Po dni nabytém dojmy přichází pomalu jeho konec. Krátce po jedenácté ještě společné tankování u čerpací stanice, kde je obsluha našimi stroji rázem probrána z letargie. A pak už nějakých 90 kilometrů do garáže. Ani si pořádně nepamatuji jak jsem jel, byl to spíše takový polospánek a před Prahou byla nutná rozcvička, už to prostě nešlo. Garáž uvítala naše stroje v jednu ráno a domov ještě o hodinu později.....ale stálo to za to.
- Přílohy
-
- 1. úkol - "Jak jsem dopadl?"
-
- Tak trochu divácky přeexponováno.
-
- Kupátko, které ještě neznáme....
-
- Areál kempu u Kamencového jezera patřil jen veteránům.
-
- Enzův stále oblíbenější stejnokroj agenta STB.
[b][u]25. duben 2009 – 15. ročník setkání HV v Chomutově[/u][/b]
Ani letos jsme nevynechali jednu z našich nejoblíbenějších akcí, totiž setkání historických vozů v Chomutově. Říkal jsem si, že po 8 letech, kdy pravidelně na tuto akci jezdím, by to konečně mohlo vyjít a že si přivezu pohár za vítězství.....
Takže sobota, jak jinak. V 8 hodin vyjíždím z garáže spolu s Divošem a Kačkou. Beru šestikilo, oproti tomu Ivoš si nějak oblíbil 850, které s nově poskládaným motorem jede jako ďas. A dává mému znatelně slabšímu šestikilu dost zabrat. Doprovod nám dělají dvě motorky, Ivošův táta s kamarádem. No doprovod, kousek za Prahou nasazují tempo a mizí na horizontu.
Na těch zhruba sto kiláků do Chomutova máme necelé dvě hodiny, což se jeví býti dostatečné. Ivošovi dokonce natolik, že u benzínové pumpy šlohne kbelík na mytí oken automobilů, obsah vylije do kanálu a v poklidu si u pumpy umyje auto. Musím přiznat, že já až tak klidný nebyl, do Chomutova ještě 70 kilometrů a právě odbíjela devátá....
Takže Chomutov, 9:45, parkujeme vozy a mažeme na přejímku, jsme poslední. Ani nestačím vylepit číslo, pozdravit se se známými a už startujeme na spanilou jízdu zakončenou tradiční výstavkou vozů v centru města. Zde máme dostatečně dlouhý čas na prohlídku vozů i středověkých trhů. Na trzích nakupuji nějaké ty zbytečnosti (ségra má narozeniny) a už se můžeme kochat vozidly.
Fiat je letos opravdu hojně zastoupen na čemž má zásluhu zejména náš klub. Mimo mé šestikule je tu ještě jedna klubová – Jana Šifaldová. Marek/Enzo ve Fiatu 1100/103 E, jemuž se natolik zalíbil převlek agenta STB, že ho neodložil ani zde. Již zmiňovaná Ivošova 850 a místní Štefan s Fiatem 124 Spider. Kromě toho jsou tu ještě další dvě neklubové šestistovky a dokonce Fiat 125p a Fiat 850 SC, jenž ovšem nesoutěží.
Protože počasí je dokonalé, nebe jasné a slunečné, je i účast maximální a počet vozů odhaduji na dobrých 70. Nechybí několik vozů Škoda Felicia, je tu i spřízněná duše Mirka jenž s námi loni absolvovala „Expedici Grossglockner. Dále je k vidění Velorex, Aero, IFA, Mercedes, VW, Panter Lima nebo Triumph. Ozdobou srazu je ryze dámská posádka se strojem Bugatti 37 A (1928). Takovou, řekl bych raritkou, byl Land Rover z roku 1959, což bych mu tedy opravdu nehádal, myslím, že ho snad v malé modifikaci stále vyrábějí.....
A start, prvním úkolem je určení výšky předního světlometu. To už známe, je lepší si nechat napsat nějaké trestné body, než se strefit doprostřed paraboly.... Pokračujeme městem a klidným Bezručovým údolím, je to pohádka, dlouhé aleje stromů a uzounké silnice. Zatáčka střídá zatáčku, gumy Fiatů hvízdají. Užíváme si to, vyděšení cyklisté již méně. U zbytků mlýna je další úkol, tentokráte se jedná o střelbu skobičkovým prakem na cíl. Docela se mi daří, akorát posední rána se nějak nepovedla a přestože zasáhla cíl, mám z ní smíšené pocity. Setrvačností jsem si totiž dal tzv. „bombu čenichovku“.
Další trasa nás zavedla až na dohled hranic, kdy jsme strmě stoupali vzhůru, stále vzhůru. A ještě vzhůru. A nahoře nás čekaly testové otázky, dole pak zase test paměti. A pak v lesním tichu jedné zastrčené silničky, dvě hodiny čekání na úkol. Než se těch několik desítek posádek vystřídalo, uběhl opravdu dlouhý čas. A než tento úkol popisovat, výstižnější bude jedna fotka, každopádně my se dobře bavili. A myslím, že také všichni co naše komentáře a popichování poslouchali. Štefan v touze po protekci hlasitě prohlašoval, že je místní....
Pozdní odpoledne a my míříme lesem stále do Německa? Les je hluboký, místy jsou vidět zbytky sněhu. Trasa je letos vybrána opravdu překrásná, sic pustina, ale nelze se nekochat....
A jedeme vůbec ještě správně, to již opravdu musíme bloumat hraničním pásmem Německa! Ano, cedulky nás upozorňují, že státní hranice probíhají vodním tokem, jenž je vzdálen jen pár metrů od silnice.
Hraniční přechod je na dohled, nás však šipky odklánějí na druhou stranu. Po rychlostní silnici pak svištíme opravdu ďábelským tempem, místy i 100 kilometrovou rychlostí. Někdy mám pocit, že se auto v zatáčkách převrátí a vyrovnávám to náklonem svého těla. Přede mnou jedoucí Enzo má zjevně stejné pocity.... Při krátké pauze zjišťujeme, že za to můžou naše prehistorické pneumatiky OR 6 tuzemské výroby, jenž jsou ještě navíc protektorované.
Míjíme zastrčenou kontrolu – výměna žárovky ve světlometu na čas. A již se blížíme do cíle. Původně s námi jedoucí Ivoš se Štefanem jsou tu již hezkou chvíli, jejich tempu opravdu můj a Enzův stroj nestíhá.
Poslední čtyři úkoly jsou v kempu, třeba poznat jeden takový podivný předmět. S Enzem dlouze dumáme nad jeho účelem, nakonec je vše jasné a pořadatel se jen usmívá. Pak pokoušíme hru golf, ovšem míček letí beznadějně daleko, stejně jako 99% soutěžícím. Jedním z mála, kterým se to podařilo, je Divoš.
A přesouvání pístu s ojnicí do bloku, uff, to byl úkol! Na samotný závěr otázečka: „Kolikátý ročník Chomutovké soutěže se letos jede?“ ???? S Enzem totálně tápeme, přemýšlíme, počítáme, dedukujeme. Spřádáme teorie. Nakonec Enzo vypálí, že 15. ročník, prý se to tím naším ročníkem Poděbrad hezky doplňuje. Já si nejsem jistý a tak dávám ročník 14. Kdyby to bylo výročí určitě bych si to pamatoval.... Safra! O minutu později koukám na startovní číslo, kde se skví 15. ročník.....
Pořadatelé počítají, my jdeme na večeři. Už je toho třeba. Žádné dlouhé tlachání se u jídla ale nekoná, výsledky jsou tu!
Dopr..... Díky zvoranému ročníku přicházím o jisté 1. místo a padám až na čtvrté. Tedy přátelé, to naštve. A čtvrtý jsem ještě jen díky roku výroby vozu, dělím se o tuto pozici s Janou Šifaldovou, která získala stejný počet bodů a je tak nejlepší ženou-řidičkou. Od třetího místa nás přitom dělí jen jeden jediný bod! A kdo je třetí? Divoš s Kačkou, samozřejmě díky podařenému golfovému úderu.
Nicméně jako klub jsme si nevedli nejhůře. 3., 4., a 5 místo je naše, zrovna tak 6. místo, kde je Štefan a 7. místo, které zabral Enzo. Přičemž rozdíl mezi nejlepším a nehorším z nás je pouhých 8 bodů! Pro srovnání, třetí Divoš vybojoval 176 bodů, zatímco pozice 35. získala bodů 367. To si zaslouží oslavu!
Takže pořizujeme skupinovou fotku do kroniky a pak se vrháme na venkovní posezení restaurace, kde setrváme v družném hovoru a příjemném rozpoložení až do zavírací hodiny.
Půl jedenácté, je čas na odjezd domů. Po dni nabytém dojmy přichází pomalu jeho konec. Krátce po jedenácté ještě společné tankování u čerpací stanice, kde je obsluha našimi stroji rázem probrána z letargie. A pak už nějakých 90 kilometrů do garáže. Ani si pořádně nepamatuji jak jsem jel, byl to spíše takový polospánek a před Prahou byla nutná rozcvička, už to prostě nešlo. Garáž uvítala naše stroje v jednu ráno a domov ještě o hodinu později.....ale stálo to za to.