od Ondrej » středa 27. květen. 2015 21:27
Oživím jedno letité téma aktuálním příspěvkem. To psaní bylo součástí vlastní terapie, aby mi z toho nehráblo, tak kdo se chce pobavit na cizí účet, může se začíst...
Zase jedno nepochopitelné, vražedné období. Ten sled událostí je někdy prostě úžasný.
Anebo k podělání.
Upozornění:
Všechny osoby a jevy vyskytující se v textu jsou čistě náhodné. Možná.
Pátek 15. 5. – Scénická poznámka na úvod:
už skoro tři týdny bojuju se zoufale nepravidelným chodem motoru v Unu. Dělá si zdánlivě, co chce a nepomáhá nic. Vzhledem k tomu, že na poli mechaniky jsem v koncích, mám domluvenou na pondělí návštěvu na diagnostice. Můj tajný tip je lambda sonda, ale nemám ji jak vyzkoušet a vzhledem k tomu, že nová od Bosche stojí 1600,-, nebude ta diagnostika asi od věci.
Bláznivý průserostroj pak začíná v sobotu ráno. Na ulici před barákem zjišťuju, že mi na Unu někdo rozbil levý reflektor. Vzhledem k tomu, že bydlím ve slepé uličce a vypadá to jako vykopnuté, příšerně mě to rozčílí. Mám sice rezervní z bývalého Una, ale ten princip!!!
Odpoledne mají na veteránský sraz do Litoměřic speciálně kvůli otestování svých fiatů přijet Lída s Jiřinou. Chtějí se totiž účastnit cesty do Itálie a rády by odjížděly už s oficiálně uznanými veterány. Měly však vyrážet v jedenáct, ve skutečnosti vyjely ve dvě, a když jsou ve čtyři hodiny teprve u Mnichova Hradiště, vyrážím jim v pět – po skončení srazu veteránů na litoměřickém výstavišti – naproti.
Přijíždím do Zahrádek u CL, parkuju u restaurace a než stihnu vzít do ruky telefon, volá Lída. Prý jsou v Zahrádkách a stojí, protože to Jiřině nejede. Ech. Dalším upřesněním pozice zjišťujeme, že jsou asi 100 metrů ode mne. Přibíhám k nim, Jiřiny pětikilo sice točí, ale nechce naskočit. Než promyslím, co zkusit, motůrek chytá, a tak přejíždíme k parkovišti. Očekávám, že se ihned pustíme do testace, ale Lída tomu dává jiný směr. Otevírá kapotu svojí šestistovky a pod ní na mě vykoukne ošklivý, olejem příšerně zblitý motor. Ne, skutečně nejde o nějaké ucvrnknutí, ale o celé kaluže oleje a zlité jsou i stěny motorového prostoru. Uf. Prý to dělá celou cestu a co s tím?
Než se vzpamatuju, přichází informace, že už by tu měl být každou chvílí také Enzo a skutečně během minuty přijíždí. Hledíme na to jak v pomykově a mně jen běhá hlavou „a tohle má za dva týdny jet do Itálie??“
Zkoumáme, odkud olej teče a po chvíli diskuse, sledování a úvah jsme si jistí, že je to na levé straně na úrovni čtvrtého válce, ze spoje bloku s hlavou. No ale ta hlava přece byla před několika dny dole, že by to udělalo úplně nové těsnění?!
Ať tak či onak, dospěli jsme zpátky k otázce „a co s tím“?
Myslím si, že když to dojelo sem, dojede to opatrně i zpátky a pak to každopádně bude nutné rozmontovat. Enzo však rozhoduje, že k nám je to nejblíž, pojedeme tedy do Budyně, Lída nechá šestikilo u něj a domů se vrátí s Jiřinou v pětikile. No, budiž. Rovnou tedy vyrážíme směr Litoměřice.
Cesta by probíhala dobře, ale 1 (slovy: jeden) kilometr před Budyní na křižovatce u lesíka Jiřky pětikilo zase chcíplo a odmítlo jet dál. Nepomohlo ani roztlačení, a tak došlo na diagnostiku. Zapalování nějakou jiskru dává, pumpa benzín také, ale do sání se už nic nedostane. Rozebíráme tedy karburátor a objevujeme zaseknutý jehlový ventil. Pročištění, profouknutí, zpětná montáž a motůrek hned chytá, ale další půlhodina v tahu.
V půl deváté konečně přijíždíme k Enzovi. L a J se ani příliš nezdržují, sesedají do pětistovky a vyrážejí na cestu domů. Já jedu také uklidit poláka, ale na posledních pěti kilometrech ještě zmoknu. Jako naschvál…
V dílně se obratem pouštím do výměny rozbitého reflektoru a zjišťuju, že kromě něj je ještě natřikrát rozlámaná maska chladiče, ale nějakou shodou náhod drží pohromadě, a tak to nebylo na první pohled vidět. Nasraný ještě víc přijíždím před desátou večer domů a hned, ještě „za tepla“, píšu vzkaz na domovní dveře s prosbou o pomoc, pokud si někdo něčeho všiml, protože bych chtěl vypátrat tu svini, která to udělala.
Asi v půl jedné ráno mi pak přichází zpráva od Lídy, že dorazily domů.
V neděli dopoledne jedu k Enzovi, společně rozebíráme motor z Lídina šestikila. Po sundání hlavy oba zíráme jak sůvy – to těsnění tam někdo blbě nasadil. Ale tak blbě, že jsme to ještě neviděli. Tím je příčina jednoduchá a jasná a mohlo by to skončit, ale…
On je taky prasklý držák výfuku na vaně. Sundávám tedy vanu, Enzo začíná čistit jednotlivé díly od nekonečných usazenin. Vana je za chvíli dole a mohlo by to skončit, ale…
On je taky brutálně volný řetěz rozvodů. No co s tím, když už se v tom rejeme? Sundávám tedy zadní čelo, odstředivý filtr (už taky solidně zabetonovaný usazeninami), víko rozvodů… a zůstávám zase čumět. Někdo nahradil původní podložku pod šroubem vačkového kola neforemným kusem plechu, který si leta brousil drážku do víka. Ach, ta lidová tvořivost. Tím by to zase mohlo skončit, ale…
…začínám být vážně zvědavý, co tu ještě objevím. Sundávám tedy olejové čerpadlo, taky si zaslouží vyčištění. Na sacím koši je kromě jiného přilepené semínko z pampelišky. Tedy na co všechno ten motor nejezdí…?
V prvním válci je taky nějaká rýha, a tak vytahuju ještě píst s ojnicí. Ale kroužky jsou celistvé, třebaže už notně jeté. Další válce tedy nechávám být.
Tak tím by to už opravdu mohlo skončit. Resumé možno shrnout do konstatování, že motor bohužel trpí dlouhodobou neúdržbou a je to na něm sakra znát. Hlava půjde na přebroušení, do Teplic ji odveze Enzo a v průběhu týdne ji vyzvednu zároveň s tou ze Speciála, kterou mám v brusírně už pomalu měsíc.
A dostávám informaci, že cestou domů Jiřky pětikilo zase chcípalo, takže pokud tam není ještě něco, na co jsme během té půlhodiny na silnici nepřišli, tak ten jehlový ventil prostě bude potřeba vyměnit.
Neděle pak ještě přináší rozřešení pouliční devastace mého Una, ale to teď ponechám stranou…
V pondělí po práci vyrážím do pražských Vysočan na diagnostiku. Tam se velmi záhy ukazuje, že je úplně mrtvá lambda sonda. Zapalování technik shledává v pořádku, pouze upravuje předstih a vstřikovací trysku hodnotí jako slabší, ale čistící aditivum by jí prý mělo pomoct. Takže veškeré problémy s během motoru má asi skutečně na svědomí jen ta sonda… Tak jsem se za tisícovku dozvěděl to, co jsem si neměl jak ověřit. Ale když to pomůže…
Ještě večer doma objednávám lambda sondu a než přijde, Uno chci odstavit. Jenže na úterý ráno jsem objednaný po roce a půl na preventivní návštěvu u zubaře a díky hovadskému systému v zaměstnání to znamená, že buď si tu návštěvu nahradím, anebo mě bude stát 5 tisíc na výplatě. To jsou drahé dvě hodiny u zubaře, a tak volím první možnost, což znamená pro minimalizaci ztrát žádné zdržování. Od zubaře tudíž jedu rovnou do Slaného. Uno uklidím odpoledne, tu jednu cestu ještě zvládne…
Anebo ne. Ve Slaným při parkování motor najednou vynechá a pak už běží jen na tři. Jsem v cíli, tak už to neřeším, ale odpoledne to není lepší. Snažím se proskákat městem a chod motoru je čím dál horší. Dole na kruháči se pak přidává hustý bílý kouř z výfuku. Tak je to jasné, voda ve válcích. Kua…
Ten kopeček na začátku Nosačické skoro nejsem schopen vyjet a daří se to jen za cenu toho, že ti za mnou se ztrácejí v husté mlze. Parní stroj. Ne, dál to prostě nejde, a tak končím na parkovišti ještě ve Slaným a volám budyňskému Renkovi pro odtah. Nějak se ti fiati začínají srát. Nebo je to jenom klam?
Přepadá mě apatheia. Měl bych se asi vztekat, ale už na to nemám sílu. Prostě jen tupě hledím před sebe…
René přijíždí asi ve čtvrt na sedm, tažné lano nemá, já ho mám v dílně, a tak vážeme jakýsi provaz. Hlásí, že pojede raději pomalu, ale po několika kilometrech si přestávám být jistý, jestli mě za sebou ještě registruje, a když za Zlonicemi dosáhneme tachometrových 95 km/h, zdá se mi ten provaz zatraceně krátký.
Mírně vystreslý přistávám ve Mšeném, měním Uno za Lancii a jedu domů. Je sedm hodin, nechci dnes už nic, jen si dát panáka.
No, něco přece jenom. Realizuju další objednávku, tentokrát na těsnění pod hlavou…
Ve středu bych měl jet podle plánu pro ty hlavy do Teplic. Volám do brusírny, že bych mohl přijet tak okolo páté, ale dozvídám se, že se to dnes moc nehodí, spíš zítra. Výborně, aspoň dnes stihnu sundat tu hlavu z Una a zítra ji případně vzít s sebou. „No tak když se to dnes nehodí, nedá se nic dělat. Tak holt až zítra.“
Po práci jedu do dílny a pouštím se do rozborky. Jako už tolikrát. Znám to skoro zpaměti, ale v momentě, kdy zbývá už jen povolit deset šroubů, kterými je hlava upevněná k bloku, přichází zlom. A to doslova. Při povolování třetího šroubu se mi nějak zvrtne gola a třináctku oříšek zlomím. Jebaaaaať…
Zjišťuju, že nahradit ho není čím. No to je zoufalé. Ořech byl ještě původní, což znamená, že 13 let věrně sloužil a něco jsem se s ním namontoval, ale proč se to sakra muselo stát zrovna teď?!
Ech… Zajet do Litoměřic koupit nový? To bude dlouhé zdržení… snad pomůže přítel na telefonu.
René je sice nadšený, že mu zase volám s nějakou jobovkou, ale ořech má, a tak jedu do Budyně. Ukazuje se, že nemá 3/8“ golu jako já, ale jen větší 1/2“. Ale to nevadí, adaptér na to mám a bude to aspoň masivnější. Beru.
Zpátky v dílně povoluju sedm šroubů z osmi zbývajících, ale k tomu poslednímu, zastrčenému u olejového kanálu, se s tím masivním ořechem prostě nedostanu. Italský konstruktér tam nechal příliš úzký prostor. Blbec. No to se mi snad zdá?! Chvíli to tupě zkouším jako retardované dítě, které nechápe, že do trojúhelníkového otvoru má přijít trojúhelníček a ne kostička. No prostě to nejde. To mám skončit na posledním šroubu?!
Ne, prostě není jiného zbytí. Kvůli poslednímu šroubu zkrátka tak jako tak do těch Litoměřic musím. Kuafixaleluja. Že jsem tam nejel hned…
V sedm jsem v OBI, v regálu beru do ruky 13mm ořech na 3/8“ golu, ale moment… ten oříšek je nějaký subtilní a ve skutečnosti je na malou 1/4“ golu!! Někdo to blbě zařadil a ořech na 3/8“ nevidím…
Shodou okolností právě prochází okolo zaměstnankyně firmy, starší paní. Ukazuju jí problém a prosím o pomoc. Paní chvíli načítá data, ale pak má jasno. „No jo, někdo to dal blbě, to totiž patří sem…“ A postupně přemístí všechny tři oříšky, které na tom místě byly. Zůstává prázdné místo. Chvilku na něj kouká a pak konstatuje: „No jo, ale třináctku na tři osminy tím pádem asi nemáme.“ Ne-má-me? To jsem sem jako jel úplně zbytečně? To už je informace, kterou můj mozek odmítá přijmout. Ema-má-mámu, máma-má-maso, ale obyčejnou třináctku ořech na 3/8“ golu ne-má?
Horečně pátrám zrakem po sousedních stojanech, ale dělají se mi jen mžitky před očima. Paní to však nevzdává, nachází další špatně zařazené ořechy a počne zboží stěhovat mezi stojánky. Za chvíli tak konečně narazí na jeden jediný hledaný ořech, zařazený pod něčím úplně jiným. Uff. Začínají se mi obnovovat základní životní funkce jako dech a tep.
No ale co když ho zase zlomím?! Chtělo by to ještě jeden a nejlépe prodloužený…
Na jeho místě je však pochopitelně něco jiného. Paní to začíná rozčilovat. „No jo, to jsou ti mladí doplňovači, viděj to poprvý v životě, tak to prsknou, kam se jim to líbí…“ Nicméně hledá a po nějaké chvíli skutečně jeden vytoužený prodloužený a blbě zařazený nalézá. No to je boží. Děkuju uctivě a dekuju se pryč.
Teď už nic nebrání vyšroubovat poslední šroub a sundat hlavu. K mému překvapení však nenacházím žádné evidentní poškození. Ve třetím válci je přesto voda. Prohlížím těsnění, kroužky kolem válců jsou sice celistvé, ale těsnění se zdá rozpadlé u jednoho vodního kanálu, snad je to ono… Čistím hlavu, ukládám ji do Lancie a v devět jsem doma úplně vyřízený. I dnes je to na panáka… nicméně zítra může hlava odjet do Teplic na přebroušení.
Oživím jedno letité téma aktuálním příspěvkem. To psaní bylo součástí vlastní terapie, aby mi z toho nehráblo, tak kdo se chce pobavit na cizí účet, může se začíst...
Zase jedno nepochopitelné, vražedné období. Ten sled událostí je někdy prostě úžasný.
Anebo k podělání.
Upozornění:
[i]Všechny osoby a jevy vyskytující se v textu jsou čistě náhodné. Možná.[/i]
Pátek 15. 5. – Scénická poznámka na úvod:
už skoro tři týdny bojuju se zoufale nepravidelným chodem motoru v Unu. Dělá si zdánlivě, co chce a nepomáhá nic. Vzhledem k tomu, že na poli mechaniky jsem v koncích, mám domluvenou na pondělí návštěvu na diagnostice. Můj tajný tip je lambda sonda, ale nemám ji jak vyzkoušet a vzhledem k tomu, že nová od Bosche stojí 1600,-, nebude ta diagnostika asi od věci.
Bláznivý průserostroj pak začíná v sobotu ráno. Na ulici před barákem zjišťuju, že mi na Unu někdo rozbil levý reflektor. Vzhledem k tomu, že bydlím ve slepé uličce a vypadá to jako vykopnuté, příšerně mě to rozčílí. Mám sice rezervní z bývalého Una, ale ten princip!!!
Odpoledne mají na veteránský sraz do Litoměřic speciálně kvůli otestování svých fiatů přijet Lída s Jiřinou. Chtějí se totiž účastnit cesty do Itálie a rády by odjížděly už s oficiálně uznanými veterány. Měly však vyrážet v jedenáct, ve skutečnosti vyjely ve dvě, a když jsou ve čtyři hodiny teprve u Mnichova Hradiště, vyrážím jim v pět – po skončení srazu veteránů na litoměřickém výstavišti – naproti.
Přijíždím do Zahrádek u CL, parkuju u restaurace a než stihnu vzít do ruky telefon, volá Lída. Prý jsou v Zahrádkách a stojí, protože to Jiřině nejede. Ech. Dalším upřesněním pozice zjišťujeme, že jsou asi 100 metrů ode mne. Přibíhám k nim, Jiřiny pětikilo sice točí, ale nechce naskočit. Než promyslím, co zkusit, motůrek chytá, a tak přejíždíme k parkovišti. Očekávám, že se ihned pustíme do testace, ale Lída tomu dává jiný směr. Otevírá kapotu svojí šestistovky a pod ní na mě vykoukne ošklivý, olejem příšerně zblitý motor. Ne, skutečně nejde o nějaké ucvrnknutí, ale o celé kaluže oleje a zlité jsou i stěny motorového prostoru. Uf. Prý to dělá celou cestu a co s tím?
Než se vzpamatuju, přichází informace, že už by tu měl být každou chvílí také Enzo a skutečně během minuty přijíždí. Hledíme na to jak v pomykově a mně jen běhá hlavou „a tohle má za dva týdny jet do Itálie??“
Zkoumáme, odkud olej teče a po chvíli diskuse, sledování a úvah jsme si jistí, že je to na levé straně na úrovni čtvrtého válce, ze spoje bloku s hlavou. No ale ta hlava přece byla před několika dny dole, že by to udělalo úplně nové těsnění?!
Ať tak či onak, dospěli jsme zpátky k otázce „a co s tím“?
Myslím si, že když to dojelo sem, dojede to opatrně i zpátky a pak to každopádně bude nutné rozmontovat. Enzo však rozhoduje, že k nám je to nejblíž, pojedeme tedy do Budyně, Lída nechá šestikilo u něj a domů se vrátí s Jiřinou v pětikile. No, budiž. Rovnou tedy vyrážíme směr Litoměřice.
Cesta by probíhala dobře, ale 1 (slovy: jeden) kilometr před Budyní na křižovatce u lesíka Jiřky pětikilo zase chcíplo a odmítlo jet dál. Nepomohlo ani roztlačení, a tak došlo na diagnostiku. Zapalování nějakou jiskru dává, pumpa benzín také, ale do sání se už nic nedostane. Rozebíráme tedy karburátor a objevujeme zaseknutý jehlový ventil. Pročištění, profouknutí, zpětná montáž a motůrek hned chytá, ale další půlhodina v tahu.
V půl deváté konečně přijíždíme k Enzovi. L a J se ani příliš nezdržují, sesedají do pětistovky a vyrážejí na cestu domů. Já jedu také uklidit poláka, ale na posledních pěti kilometrech ještě zmoknu. Jako naschvál…
V dílně se obratem pouštím do výměny rozbitého reflektoru a zjišťuju, že kromě něj je ještě natřikrát rozlámaná maska chladiče, ale nějakou shodou náhod drží pohromadě, a tak to nebylo na první pohled vidět. Nasraný ještě víc přijíždím před desátou večer domů a hned, ještě „za tepla“, píšu vzkaz na domovní dveře s prosbou o pomoc, pokud si někdo něčeho všiml, protože bych chtěl vypátrat tu svini, která to udělala.
Asi v půl jedné ráno mi pak přichází zpráva od Lídy, že dorazily domů.
V neděli dopoledne jedu k Enzovi, společně rozebíráme motor z Lídina šestikila. Po sundání hlavy oba zíráme jak sůvy – to těsnění tam někdo blbě nasadil. Ale tak blbě, že jsme to ještě neviděli. Tím je příčina jednoduchá a jasná a mohlo by to skončit, ale…
On je taky prasklý držák výfuku na vaně. Sundávám tedy vanu, Enzo začíná čistit jednotlivé díly od nekonečných usazenin. Vana je za chvíli dole a mohlo by to skončit, ale…
On je taky brutálně volný řetěz rozvodů. No co s tím, když už se v tom rejeme? Sundávám tedy zadní čelo, odstředivý filtr (už taky solidně zabetonovaný usazeninami), víko rozvodů… a zůstávám zase čumět. Někdo nahradil původní podložku pod šroubem vačkového kola neforemným kusem plechu, který si leta brousil drážku do víka. Ach, ta lidová tvořivost. Tím by to zase mohlo skončit, ale…
…začínám být vážně zvědavý, co tu ještě objevím. Sundávám tedy olejové čerpadlo, taky si zaslouží vyčištění. Na sacím koši je kromě jiného přilepené semínko z pampelišky. Tedy na co všechno ten motor nejezdí…?
V prvním válci je taky nějaká rýha, a tak vytahuju ještě píst s ojnicí. Ale kroužky jsou celistvé, třebaže už notně jeté. Další válce tedy nechávám být.
Tak tím by to už opravdu mohlo skončit. Resumé možno shrnout do konstatování, že motor bohužel trpí dlouhodobou neúdržbou a je to na něm sakra znát. Hlava půjde na přebroušení, do Teplic ji odveze Enzo a v průběhu týdne ji vyzvednu zároveň s tou ze Speciála, kterou mám v brusírně už pomalu měsíc.
A dostávám informaci, že cestou domů Jiřky pětikilo zase chcípalo, takže pokud tam není ještě něco, na co jsme během té půlhodiny na silnici nepřišli, tak ten jehlový ventil prostě bude potřeba vyměnit.
Neděle pak ještě přináší rozřešení pouliční devastace mého Una, ale to teď ponechám stranou…
V pondělí po práci vyrážím do pražských Vysočan na diagnostiku. Tam se velmi záhy ukazuje, že je úplně mrtvá lambda sonda. Zapalování technik shledává v pořádku, pouze upravuje předstih a vstřikovací trysku hodnotí jako slabší, ale čistící aditivum by jí prý mělo pomoct. Takže veškeré problémy s během motoru má asi skutečně na svědomí jen ta sonda… Tak jsem se za tisícovku dozvěděl to, co jsem si neměl jak ověřit. Ale když to pomůže…
Ještě večer doma objednávám lambda sondu a než přijde, Uno chci odstavit. Jenže na úterý ráno jsem objednaný po roce a půl na preventivní návštěvu u zubaře a díky hovadskému systému v zaměstnání to znamená, že buď si tu návštěvu nahradím, anebo mě bude stát 5 tisíc na výplatě. To jsou drahé dvě hodiny u zubaře, a tak volím první možnost, což znamená pro minimalizaci ztrát žádné zdržování. Od zubaře tudíž jedu rovnou do Slaného. Uno uklidím odpoledne, tu jednu cestu ještě zvládne…
Anebo ne. Ve Slaným při parkování motor najednou vynechá a pak už běží jen na tři. Jsem v cíli, tak už to neřeším, ale odpoledne to není lepší. Snažím se proskákat městem a chod motoru je čím dál horší. Dole na kruháči se pak přidává hustý bílý kouř z výfuku. Tak je to jasné, voda ve válcích. Kua…
Ten kopeček na začátku Nosačické skoro nejsem schopen vyjet a daří se to jen za cenu toho, že ti za mnou se ztrácejí v husté mlze. Parní stroj. Ne, dál to prostě nejde, a tak končím na parkovišti ještě ve Slaným a volám budyňskému Renkovi pro odtah. Nějak se ti fiati začínají srát. Nebo je to jenom klam?
Přepadá mě apatheia. Měl bych se asi vztekat, ale už na to nemám sílu. Prostě jen tupě hledím před sebe…
René přijíždí asi ve čtvrt na sedm, tažné lano nemá, já ho mám v dílně, a tak vážeme jakýsi provaz. Hlásí, že pojede raději pomalu, ale po několika kilometrech si přestávám být jistý, jestli mě za sebou ještě registruje, a když za Zlonicemi dosáhneme tachometrových 95 km/h, zdá se mi ten provaz zatraceně krátký.
Mírně vystreslý přistávám ve Mšeném, měním Uno za Lancii a jedu domů. Je sedm hodin, nechci dnes už nic, jen si dát panáka.
No, něco přece jenom. Realizuju další objednávku, tentokrát na těsnění pod hlavou…
Ve středu bych měl jet podle plánu pro ty hlavy do Teplic. Volám do brusírny, že bych mohl přijet tak okolo páté, ale dozvídám se, že se to dnes moc nehodí, spíš zítra. Výborně, aspoň dnes stihnu sundat tu hlavu z Una a zítra ji případně vzít s sebou. „No tak když se to dnes nehodí, nedá se nic dělat. Tak holt až zítra.“
Po práci jedu do dílny a pouštím se do rozborky. Jako už tolikrát. Znám to skoro zpaměti, ale v momentě, kdy zbývá už jen povolit deset šroubů, kterými je hlava upevněná k bloku, přichází zlom. A to doslova. Při povolování třetího šroubu se mi nějak zvrtne gola a třináctku oříšek zlomím. Jebaaaaať…
Zjišťuju, že nahradit ho není čím. No to je zoufalé. Ořech byl ještě původní, což znamená, že 13 let věrně sloužil a něco jsem se s ním namontoval, ale proč se to sakra muselo stát zrovna teď?!
Ech… Zajet do Litoměřic koupit nový? To bude dlouhé zdržení… snad pomůže přítel na telefonu.
René je sice nadšený, že mu zase volám s nějakou jobovkou, ale ořech má, a tak jedu do Budyně. Ukazuje se, že nemá 3/8“ golu jako já, ale jen větší 1/2“. Ale to nevadí, adaptér na to mám a bude to aspoň masivnější. Beru.
Zpátky v dílně povoluju sedm šroubů z osmi zbývajících, ale k tomu poslednímu, zastrčenému u olejového kanálu, se s tím masivním ořechem prostě nedostanu. Italský konstruktér tam nechal příliš úzký prostor. Blbec. No to se mi snad zdá?! Chvíli to tupě zkouším jako retardované dítě, které nechápe, že do trojúhelníkového otvoru má přijít trojúhelníček a ne kostička. No prostě to nejde. To mám skončit na posledním šroubu?!
Ne, prostě není jiného zbytí. Kvůli poslednímu šroubu zkrátka tak jako tak do těch Litoměřic musím. Kuafixaleluja. Že jsem tam nejel hned…
V sedm jsem v OBI, v regálu beru do ruky 13mm ořech na 3/8“ golu, ale moment… ten oříšek je nějaký subtilní a ve skutečnosti je na malou 1/4“ golu!! Někdo to blbě zařadil a ořech na 3/8“ nevidím…
Shodou okolností právě prochází okolo zaměstnankyně firmy, starší paní. Ukazuju jí problém a prosím o pomoc. Paní chvíli načítá data, ale pak má jasno. „No jo, někdo to dal blbě, to totiž patří sem…“ A postupně přemístí všechny tři oříšky, které na tom místě byly. Zůstává prázdné místo. Chvilku na něj kouká a pak konstatuje: „No jo, ale třináctku na tři osminy tím pádem asi nemáme.“ Ne-má-me? To jsem sem jako jel úplně zbytečně? To už je informace, kterou můj mozek odmítá přijmout. Ema-má-mámu, máma-má-maso, ale obyčejnou třináctku ořech na 3/8“ golu ne-má?
Horečně pátrám zrakem po sousedních stojanech, ale dělají se mi jen mžitky před očima. Paní to však nevzdává, nachází další špatně zařazené ořechy a počne zboží stěhovat mezi stojánky. Za chvíli tak konečně narazí na jeden jediný hledaný ořech, zařazený pod něčím úplně jiným. Uff. Začínají se mi obnovovat základní životní funkce jako dech a tep.
No ale co když ho zase zlomím?! Chtělo by to ještě jeden a nejlépe prodloužený…
Na jeho místě je však pochopitelně něco jiného. Paní to začíná rozčilovat. „No jo, to jsou ti mladí doplňovači, viděj to poprvý v životě, tak to prsknou, kam se jim to líbí…“ Nicméně hledá a po nějaké chvíli skutečně jeden vytoužený prodloužený a blbě zařazený nalézá. No to je boží. Děkuju uctivě a dekuju se pryč.
Teď už nic nebrání vyšroubovat poslední šroub a sundat hlavu. K mému překvapení však nenacházím žádné evidentní poškození. Ve třetím válci je přesto voda. Prohlížím těsnění, kroužky kolem válců jsou sice celistvé, ale těsnění se zdá rozpadlé u jednoho vodního kanálu, snad je to ono… Čistím hlavu, ukládám ji do Lancie a v devět jsem doma úplně vyřízený. I dnes je to na panáka… nicméně zítra může hlava odjet do Teplic na přebroušení.